tag:blogger.com,1999:blog-1018290295510071638.post643544354099935139..comments2024-03-15T14:54:49.816+01:00Comments on Teorie práva: Vina a hanbaMartin Škophttp://www.blogger.com/profile/09914349109799974959noreply@blogger.comBlogger5125tag:blogger.com,1999:blog-1018290295510071638.post-8462923000738646162010-03-20T22:55:52.385+01:002010-03-20T22:55:52.385+01:00Hello. And Bye.Hello. And Bye.Anonymousnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-1018290295510071638.post-83664958250962821532009-03-22T13:09:00.000+01:002009-03-22T13:09:00.000+01:00Šlo mi o tuto větu: "Moderní společnost je prima f...Šlo mi o tuto větu: "Moderní společnost je prima facie spíše kulturou viny než hanby." To podle mne platí pouze pro ahodnotový český postkommunism. Na Západě je ve vině vždy hanba obsažena, např. v konceptu <I>Schuld</I>, jak o tom psal třeba Hans–Heinrich Jescheck.<BR/><BR/>Rozdíl mezi oběma studentkami vidím někde úplně jinde. Ale to je otázka psychologie, pro tu zde zřejmě není prostor.Guy Petershttps://www.blogger.com/profile/03461553273067465569noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-1018290295510071638.post-18667618227235323372009-03-21T20:51:00.000+01:002009-03-21T20:51:00.000+01:00Nikde nenaznačuji, že vina nemá morální aspekt. Na...Nikde nenaznačuji, že vina nemá morální aspekt. Naopak zdůrazňuji, že dominantní morální sentiment moderní společnosti je vina, a ne hanba.<BR/><BR/>Tento post je jenom výtažek z mnohem delšího textu, který jsem napsal před čtyřmi lety. Další dva odstavce byly tyto:<BR/><BR/>"Vezměme, že dvě studentky neudělaly zkoušku. Jedna se červená, kouká do země a zoufá si, že je tak nemožně hloupá, a že na to prostě nemá. Druhá se na sebe zlobí a obviňuje se, že odflákla přípravu, a že si za to může jenom ona. V prvním případě se jedná spíše o pocity hanby, ve druhém pak o pocity viny. Zatímco člověk hanby má sklon se skrýt před zraky ostatních, u člověka viny se můžeme setkat s potřebou svěřit se druhému, přiznat se, omluvit se, veřejně projevit lítost, nebo dokonce i požadovat pro sebe trest. Pocity viny a hanby jsou sebereferenční morální sentimenty. Klíčový rozdíl mezi nimi spočívá v tom, jakou roli při jejich prožívání hraje subjekt – já. Zkušenost hanby je zaměřena přímo na vlastní osobu, která je objektem negativního hodnocení. Hanba je mučivá až paralyzující emoce. Bývá doprovázena pocity vlastní malosti, odpornosti, bezcennosti, neschopnosti či bezvýznamnosti. Cítíte se vystaveni posměšným nebo pohrdavým pohledům ze strany ostatních. Máte potřebu se skrýt, zahalit, někam utéct nebo se rovnou propadnout do země. Pocity viny nejsou zaměřeny ani tak na defekty vlastní osoby, ale spíše na defekty svého konkrétního jednání nebo zdržení se jednání. Centrálním objektem viny tedy není subjekt, ale chování. Tato emoce se spojuje s výčitkami svědomí a lítostí za špatnou věc, která byla učiněna. Pocity viny dokáží člověka zacyklit. Mučí se nekonečným sebeobviňováním, v myšlenkách se znovu a znovu vrací ke svému poklesku. Touží, aby mohl všechno vrátit zpět, aby dostal ještě jednu šanci. Neustále si připomíná, že se tenkrát mohl zachovat jinak, ale neučinil tak. <BR/>Vina je klíčová normativní kategorie. Nejen proto, že přičítáme sobě nebo druhým vinu ve smyslu odpovědnosti za úmyslné nebo nedbalostní porušení nějakého pravidla, ale též proto, že pocity viny manifestují uznání tohoto pravidla, a také mají motivační sílu k budoucí konformitě s ním. Mám dobrý důvod se cítit morálně vinen, protože jsem zaviněně porušil morálně pravidlo, které akceptuji jako normu svého jednání. To může hrát významnou roli v kooperaci a obnovení důvěry. Negativní pocity viny mohou působit jako mentální trest za porušení pravidel férové spolupráce, přičemž upřímný projev lítosti a špatného svědomí může ujistit mého partnera o tom, že tato pravidla beru vážně a jsem připraven se jimi řídit. „V tomto smyslu minulé nekooperativní jednání, ve spojení s pocity viny, může paradoxně předjímat budoucí kooperativní jednání.“ Dynamika emocí v sociální interakci mívá koordinační charakter. Můj partner má vůči mně nějaká očekávání, která považuje za oprávněná, a pokud tato očekávání nenaplním, pak můžu očekávat jeho hněv. Partnerův hněv můžu zmírnit tak, že uznám a projevím svou vinu a omluvím se. Ten může mou omluvu akceptovat, případně ještě požadovat restituci původního stavu nebo kompenzaci způsobené újmy. Provinění tak může být prominuto, odpuštěno, nebo jak někdy říkáme "zapomenuto". Pokud se hněv nesetká s projevy pocitů lítosti a viny, ale naopak se vzdorem, výsměchem nebo také hněvem, můžeme očekávat ostrý konflikt. Zatímco pocit viny bývá reakcí na oprávněný hněv, pocit hanby bývá spíš reakcí na pohrdání, přehlížení nebo posměch. Můžu internalizovat hněv druhého a hněvat se na sebe sama, ale též můžu internalizovat pohrdání druhého a pohrdat sám sebou. V opakovaných interakcích může mít hněv motivační význam. Pak ale nemá smysl se hněvat na někoho, kdo se nemůže změnit. Japonské přísloví říká: „Buď rád, že po tobě mistr křičí. Nešiků si nevšímá.“ A tak může hněv paradoxně vyjádřit kvalitu jeho adresáta."Tomáš Sobekhttps://www.blogger.com/profile/04261361348432407071noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-1018290295510071638.post-20649855948352421322009-03-21T20:23:00.000+01:002009-03-21T20:23:00.000+01:00První (největší) část je spíše příspěvek k dějinám...První (největší) část je spíše příspěvek k dějinám mentalit než k theorii práva. Měl bych k ní faktickou poznámku, že Agamemnón Ífigeneii nezabil, protože ji zachránila bohyně.<BR/><BR/>Co se týká viny, je to spíše primitivní české právní pojetí, které ji chápe toliko jako odpovědnost za protivníprávní čin. Německá Schuld má i morální aspekt.Guy Petershttps://www.blogger.com/profile/03461553273067465569noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-1018290295510071638.post-61487145975659099142009-03-19T11:31:00.000+01:002009-03-19T11:31:00.000+01:00Výborná věc! Napadá mne v té souvislost zajímavý t...Výborná věc! Napadá mne v té souvislost zajímavý text M. Foucaulta "Truth and Juridical Forms". V něm poukazuje, mimo jiné na příkladu antické tragedie, vztah pojetí pravdy ve společnosti a způsobu, kterým se pravdivost prokazuje u soudu.<BR/>Je velmi zajímavé, kolik stále tento typ literatury, příběhů, nabízí interpretací, a to nejen v právní oblasti. Jen mne napadá, zda důvodem není obecná známost, která je možná mnohem vyšší než třeba u moderní literatury. :)Martin Škophttps://www.blogger.com/profile/09914349109799974959noreply@blogger.com