Co si o právnících myslí (někteří) filozofové

Peter Smith je logik, který mimo jiné napsal velmi kvalitní knihu An Introduction to Gödel's Theorems (CUP 2007). Ve svém blogu Logic Matters napsal post Bullshiting For Christ, ve kterém kritizuje svou kolegyni profesorku Sarah Coakley, že publikovala článek, který je kombinací pseudofilozofických blábolů, prokládaných citacemi Wittgensteina, s pokryteckými tlachy a spirituálními kecy. K tomu dodává své politování, že ona profesorka za tyto své "výkony" pobírá na jejich univerzitě (University of Cambridge) docela slušné peníze. Ve skutečnosti mě ale mnohem víc zaujal anonymní komentář pod oním postem:

„Mám pro Vás návrh: Běžte na právnickou fakultu a přečtěte si články a právní názory z nějakého právnického časopisu za posledních několik let. Až se pak vrátíte k onomu článku, vlídně ho políbíte po obou stranách se slzami radosti a vděčnosti.“

Možná název tohoto postu není správný. Možná ten komentář nenapsal filozof, ale právník. Snad bych si na to i vsadil. :)

btw. V Česku se zatím neřeší, kdo píše jaké blbosti, případně kdo nepíše vůbec nic. Mezi řečí se jen prohodí, kdo si od nás zase zařídil docenturu na Slovensku, a to je asi tak všechno. Pokračovat...

Langdell vs. Frank

Mainstreamové právní myšlení v USA přibližně mezi lety 1886 až 1937 označujeme jako "legal orthodoxy", "classical legal thought", (pejorativně) "legal formalism", "the orthodox ideology" nebo též jako "legal classicism". Nástup právního klasicismu si spojujeme s Ch. C. Langdellem, prvním děkanem Harvard Law School, který měl ambici učit studenty myslet jako právníci. To v jeho koncepci znamenalo, že budou přistupovat k právnímu řádu jako ke koherentnímu systému pojmů, doktrín a principů, pečlivě rozlišovat mezi právními a právně irelevantními důvody, precizně formulovat své myšlenky a umět odhalit i skryté argumentační chyby. V éře právního klasicismu byly zobecnění (abstrakce) a formálnost pozitivně hodnoceny jako znak nestrannosti, "unbiased neutrality", jako vědecké (objektivní) ztělesnění spravedlnosti.

Klasická právní věda bojovala zejména proti tzv. problému precedenčních anomálií. Nabádala právníky, aby uvažovali právní principy jako univerzálně platné, aplikovatelné bez vlivu nějaké postranní manipulace nebo modifikace v individuálním případě. Od rozmanitých sociálních a ochranářských politik odhlíželi zcela záměrně, byl to výraz jejich víry v ekonomiku svobodného trhu, důrazu na vůli jednotlivce a jeho individuální odpovědnost. Tento názor dosud není mrtvý. I v současné době někteří američtí profesoři (např. E. Weinrib) říkají, že jsou formalisté, protože jsou liberálové. Zdůrazňují, že soukromé právo má být ovládáno principem korektivní spravedlnosti a že (re)distributivní politiky tam nemají co pohledávat.

Právní klasicismus byl v USA vytlačen právním realismem, který znamenal nástup instrumentálního pragmatismu. Realisté se posmívali představě klasických právníků, že právo může být systém předem daných, určitých, univerzálních, objektivních, neutrálních, apolitických a ve svém souhrnu koherentních principů. Právní klasicismus odmítali jako muzejní sbírku mumifikovaných doktrín, které neodpovídají realitě právní praxe. Pro názornost si srovnejme citaci Langdella a amerického právního realisty Jerome Franka v otázce právnického vzdělávání:

Langdell (1887): Law is a science, and…all the available materials of that science are contained in printed books. …We have also constantly inculcated the idea that the library is the proper workshop of professors and students alike; that it is to us all that the laboratories of the university are to the chemists and physicists, the museum of natural history to the zoologists, the botanical garden to the botanists.

Frank (1932): Students trained under the Langdell system are like future horticulturalists confining their studies to cut flowers, like architects who study pictures of buildings and nothing else. They resemble prospective dog breeders who never see anything but stuffed dogs. And it is beginning to be suspected that there is some correlation between that kind of stuffed-dog study and the over-production of stuffed shirts in the legal profession. Pokračovat...

Co učí Brian Leiter.

Koukám na sylabus Briana Leitera pro kurz Jurisprudence II., který je zaměřený na problém objektivity. Je prakticky nemožné, aby se něco takového zavedlo v doktorském studiu na (kterékoli) právnické fakultě v Česku. Mně osobně ten kurz přijde velmi zajímavý, ale pro naše doktorandy, většinou advokáty, to jsou příliš abstraktní témata. Když jsem si představil, že čtou třeba doporučený text Allana Gibbarda nebo Johna McDowella, vedle kterých je Ronald Dworkin něco jako lidový vypravěč, zacukal mi úsměv v koutcích.

TADY

Mám ale jednu poznámku k Leiterově kurzu. Překvapuje mě, že tu převažují texty z metaetiky nad texty ze samotné jurisprudence. Jistě, obecná jurisprudence v poslední době v některých tématech spolehlivě kopíruje metaetiku, přesto mě zaráží, že Leiter v sylabu nezmiňuje ani současné práce právních filozofů Nicose Stavropoulose, George Pavlacose, Michaela S. Moora a Matta Kramera. Z jurisprudence jsou tu jenom texty Ronalda Dworkina a samotného Leitera. Neodpustím si dodat, že pokud jde o otázku objektivity, tak pánové Stavropoulos, Pavlacos, Kramer a Moore k tématu přispěli výrazně víc než Dworkin. A to jak kvantitou, tak i kvalitou. Tuším ale, že Brian chce svým studentům sdělit zejména to, že Dworkin je nejvíce přeceňovaný filozof práva. :) Pokračovat...