K úvodní hlavě návrhu občanského zákoníku

Nevím jako vy, ale já se také cítil poněkud osloven výzvou k "veřejné oponentuře" finálního návrhu nového občanského zákoníku. V duchu svých zvyklostí z mírným zpožděním (nakonec asi třídenním, ten původní mail z 1. září rána odešel bez přílohy) jsem na ministerstvo odeslal níže "přetištěný" text. Zda dorazil a zda neskončil přímo v recyklaci, to bohužel nevím, nepřišla žádná odpověď (a to ani na ten první prázdný mail). Nicméně, když už jsem tento kus splodil, rád se o svá moudra podělím alespoň s vámi. Text ponechávám v původní podobě s uctivým úvodem a závěrem, který bude na tomto hístě virtuálního světa působit poněkud nepatřičně. Opravil jsem pouze některé hrubky a zjevné chyby v psaní ;) 

Současně tento text prosím berte jako lehce opožděnou pozvánku na dnešní vědecký seminář pražské katedry teorie práva, kde právě o tomto mém výplodu budeme diskutovat (od 18.00, místnost 38 - naproti šatny za sochou). Byl bych rád, kdyby se pak diskuse přesunula směrem na tento blog.

Dovoluji si těmito několika řádky rovněž přispět k připomínkování návrhu nového občanského zákoníku. Jelikož za účel celého tohoto procesu považuji spíše vychytání much a nedostatků než-li souhlasné poklepání autorů po ramenech, omezím své kladné a souhlasné připomínky na minimum – byl bych tedy rád, kdyby tento příspěvek byl vnímán jako konstruktivní kritika práce respekt budícího rozsahu a zcela průlomových kvalit, jež se ovšem nevyhnuly nedostatky, z nichž některé považuji za zásadní. Omezím se rovněž na zhodnocení  návrhu v obecné rovině, a zvláště pak na zhodnocení obecných ustanovení (Hlavy I Části první) návrhu a jeho důvodové zprávy. Činím tak jednak proto, že se k posuzování konkrétních ustanovení necítím zkušenostmi ani odborným zaměřením povolán, jednak také proto, že výtky, které bych k nim i s touto výhradou přeci jenom měl, lze demonstrovat již na této části návrhu. 

Obecně

První a velmi obecnou připomínkou je, že návrh na příliš mnoha místech připomíná daleko spíše učebnici než normativní text. To je velmi špatně. Zákon (jak víme již minimálně od Ehrlicha) není učebnicí života, číst zákon jako učebnici práva je rovněž mylný nešvar, proti němuž, domnívám se, i tento návrh brojí. 

Návrhem dále prozařuje jistá restaurační snaha: snaha o restauraci občanského zákoníku jako základního, výchozího, obecného kodexu soukromého práva po reduktivních zásazích minulé éry, snaha o restauraci soukromoprávních institucí po jejich devastaci socialistickým právem a nepříliš umělé nápravě zkraje 90. let, snaha o restauraci právnického jazyka a pojmosloví po jejich vulgarizaci „zlidověním práva“ atd. S touto tendencí se mohu ztotožnit jenom do jisté, a to spíše omezené míry. 

Vřele souhlasím se snahou o obnovení výsadní pozice občanského zákoníku v systému (soukromého) práva. Výhrady ovšem mám jak ke konkrétnímu jazykovému vyjádření této snahy (k tomu níže), tak k omezenosti ambice tohoto kroku. Je skutečně vhodné snažit se na jedné straně o do hloubky prostupující subsidiaritu, a na straně druhé striktně lpět na lineárním pojetí Kelsenovy pyramidy norem (explicitně např. v důvodové zprávě k §9, s. 33)? Nechybí zde alespoň náznak jiného přístupu srovnatelný s §177 odst. 1 (nového) správního řádu, neřku-li ještě důraznější požadavek jistého „řádu“ v rámci hierarchicky rovnocenných norem? Především ovšem je na pováženou, zda není přehnaně omezená ambice dosáhnout výsadní pozice tohoto kodexu (pouze) v rámci práva soukromého. Je-li i toto projevem zmiňované restaurační tendence, pak směřuje do hlubší historie, než je moderní liberální demokracii zdrávo. D. Hendrych již dlouho ve své učebnici správního práva píše, že občanské právo je právem obecným, vůči němuž je správní právo (potažmo vůbec právo veřejné) ve vztahu speciality (v 6. vydání na str. 18). Je mi trochu záhadou, proč autoři návrhu přes zjevnou snahu o omezení státního dirigismu v soukromé sféře tuto dávno hozenou rukavici nezvedli a než smělý výpad zvolili raději zákopovou válku, mám-li použít metafor.

Mnohem větší rozpaky ve mně ovšem budí ona restaurační tendence historizující či jazykově purizující. Jak jsem již nadnesl, vyjadřovat se ke konkrétním institutům se necítím povolán odborně ani zkušenostmi, přesto si neodpustím alespoň tuto poznámku: je skutečně tak zásadně nezbytné obnovovat pacht (abych se dotknul v diskusi o novém OZ snad nejfrekventovanějšího tématu)? O potřebnosti či prospěšnosti samostatné úpravy „plodonosného nájmu“ mě dosud nikdo ani v náznaku nepřesvědčil, a i důvodová zpráva je zde argumentačně spíše kusá. Ptám se tedy, nejde-li spíše než o obnovu ztracených institutů práva jenom o specifický případ restaurace ztraceného právního jazyka, zde podávané pod rouškou materiální potřebnosti. Právě jistý restaurační jazykový purismus je totiž tím, co ve mně z tohoto návrhu budí rozpaky vůbec největší.

Začnu obecně. Jsa v Praze žijící a studující Slovák udržující kritické styky s rodnou zemí i mateřštinou, choval jsem dlouhou dobu naději, že podivné hrátky na (lexikální) čistotu jazyka jsem nechal za sebou na nábřeží Dunaje a perly typu „Stredozemie“, „samit“ a (zejména) povinné vyhýbání se „bohemizmom“ (neřku-li sprostěji „čechizmom“) budu nadále potkávat jenom v pozici překladatele do svého rodného jazyka. O to více mě zarazilo, když jsem se na str. 24 důvodové zprávy dočetl o „slovakismech“, jichž bylo zapotřebí se z českého právního řádu zbavit. Vskutku, příkladná ukázka jazykové velikosti a bohatství! K tomu pak samozřejmě patří důsledná snaha vyhýbat se slovům nečeského původu, byť i by byla naturalizována po staletí.

Toto úsilí vrcholí použitím „spisovného“ výrazu „spřaženě“ (který za spisovný zavile neuznává ani můj korektor pravopisu a gramatiky textového editoru Word 2003), o němž lze letmým prohledáním Internetu zjistit zhruba toto: 1) vyskytuje se všeho-všudy na 112, bez „podobných stránek“ na 53 stránkách (www.google.cz, hledaný řetězec „spřaženě“, 31. 8. 2008 ve 23.00 hod.); 2) ve významu on-line jej používá a) návrh nového OZ a důvodová zpráva k němu, b) diskuse o tomto návrhu, c) několik autorskoprávních publikací, d) několik (2!) článků v odborných (IT) časopisech (z let 1994 a 2001); 3) v IT oblasti je mnohem obvyklejším významem slova „spřaženě“ něco ve smyslu „ve spřežení“ (stovky procesorů pracující spřaženě pracují společně na jednom úkolu, nikoli nutně on-line). A i když pominu takto do očí bijící excesy (upřímně o žádném jiném ani nevím, a i ono „spřaženě“ je následováno srozumitelným „on-line“ v závorce), pořád se mi nedaří sladit snahu o „návrat do Evropy“ (viz zavržení smlouvy o sdružení ve prospěch staré dobré společenské smlouvy) se zavrhováním termínů jako „registrace“ pro jejich nečeský původ. Tak mají nám rozumět nebo ne?

Posledním, a snad nejzásadnějším okruhem mých obecných výhrad jsou dvě další tendence, které lze v návrhu (alespoň v jeho úvodních partiích) vysledovat. Obě se týkají na jedné straně obecných právních principů a na straně druhé aplikace práva zejména soudy, a ačkoli jsou na první pohled zcela obdobné, jdou po mém soudu ve skutečnosti přímo proti sobě. Pokusím se vysvětlit. 

Návrh se snaží prolomit zatuchlý formalistní positivismus českého práva a jeho aplikace soudy. Činí tak poměrně mazaně: přirozenoprávní principy prostě positivizuje tím, že je v zákoně explicitně uvádí. To je co do cíle jistě chvályhodné, o konkrétní podobě zvoleného prostředku lze jistě vést obsáhlou diskusi. O tu mně zde ovšem nejde. Chci spíše upozornit na to, že se zde kodifikují dva zcela odlišné druhy principů, z nichž jeden nejenže překonávání onoho zatuchlého formalistního positivismu (nebo, chcete-li, zákonného positivismu – řečeno se Z. Kühnem) nenapomáhá, nýbrž mu naopak zásadně brání. Řadím sem zejména principy typu „dobrá víra se presumuje“ (§7) či presumpce „průměrného rozumu“ u každé svéprávné osoby (§4 odst. 1). Je-li problémem současné české justice přílišné lpění na textu zákona a jeho výkladu, který je nedostatečně přiléhavý okolnostem, pak tyto dva principy nutně povedou k (presumované) ochraně podvodníků a lichvářů, která bude svou podstatou formalistně positivistická par excellence. K oběma principům se vrátím níže.

Konkrétně

K §1:

Jakkoli to důvodová zpráva dementuje, ustanovení §1 odst. 1 věty první se tváří jako definice a bude jako definice i čteno. Nemá smyslu příliš rozvádět, že jde o definici zcela mylnou. Pokud podle důvodové zprávy tato věta „[n]euvádí nic jiného, než že ta pozitivněprávní ustanovení, jež upravují práva a povinnosti osob vzniklá z jejich soukromého styku, spadají do sféry soukromého práva,“ lze to číst jako první příklad interpretace zákona, která se dopouští výkladu „slov právního předpisu proti jeho smyslu“ (§3 odst. 2 věta druhá). Předmětné ustanovení totiž (přísně jazykově vzato) znamená, že soukromé právo tvoří „ve svém souhrnu“ právě a jenom ta pozitivněprávní ustanovení, jež upravují práva a povinnosti osob vzniklá z jejich soukromého styku. Vyjádřím-li to vulgárně logicky, zákon sám říká „souhrn všech A (=pozitivněprávní ustanovení…) je ekvivalentem B (=soukromé právo)“, zatímco interpretace podávaná důvodovou zprávou říká „všechna A jsou součástí B“. Rozdíl je zcela evidentní. Nechce-li se tedy návrh prohřešovat vůči sebou samým kodifikovaným interpretačním zásadám, měla by být slova „vytvářejí ve svém souhrnu“ v první větě prvního odstavce §1 nahrazena slovy „jsou součástí“, „tvoří“ nebo jinými slovy stejného významu.

Dále: mluvil-li jsem v obecné rovině o tom, že návrh místo smělého výpadu volí ve vztahu k veřejnému právu spíše zákopovou válku, znamená upuštění mocenské teorie veřejného práva zastávané Ústavním soudem ve prospěch teorie „vzájemných soukromých práv a povinností osob“ s odůvodněním „protože jsou též takové veřejnoprávní poměry, které na nadřízenosti a podřízenosti vybudovány nejsou“ vykopání onoho zákopu hluboko ve vlastním území. Je snad třeba ocenit snahu o intelektuální poctivost, přesto se domnívám, že vymezení a obhájení veřejnoprávní povahy „poměrů nevybudovaných na nadřízenosti a podřízenosti“ je zvláštním úkolem pro (v Hendrychově smyslu) zvláštní vědu veřejného práva.

Ještě dále: samo vymezení soukromého práva jako souhrnu ustanovení upravujících vzájemná soukromá práva a povinnosti osob je nejen do značné míry kruhové (soukromé subjektivní právo se soukromým objektivním právem jistě nějak pojmově souvisí, návrh se ani nesnaží tvrdit opak), ale také a zejména zcela nedostatečné. Nebo snad máme osobní stav považovat za subjektivní právo svého druhu?

Ještě dále, zejména k větě druhé prvního odstavce: svízelnost zvoleného rozhodně opatrného přístupu k dichotomii veřejného a soukromého práva se zde ukazuje v plné nahotě, zahalena jenom do mlhy nejasnosti o tom, co se v každém z obou zde použitých případů rozumí slovem „právo“. Jednotné číslo sousloví „práva veřejného“ naznačuje, že zde jde o právo objektivní, neboť veřejným subjektivním právům by vzhledem ke stavbě této věty svědčilo spíše číslo množné. U „soukromého práva“ je však situace zcela nejasná, neboť ačkoli naznačený úsudek o právu veřejném by svědčil tomu, že jde o právo objektivní (slovo „právo“ by si tak v celé větě zachovávalo stejný význam), zvolený podmět věty („uplatňování“) se typicky váže na právo subjektivní (leda by šlo o další příklad neblahého překládání nečeské „aplikace“). V obou případech je ovšem jasné, že jde o nesmysl: uplatňování soukromého oprávnění ani aplikace soukromého práva samozřejmě nejsou a nemohou být na právu veřejném nezávislé – vždyť i civilní právo procesní je právem veřejným! Záměr je opět jasný: emancipovat soukromé právo ze sevření socialistické veřejnoprávní jednoty. Cestou však nemůže být popírání zcela zjevné a nepochybné provázanosti soukromého a veřejného práva. Ostatně návrh sám obsahuje úpravu institutu ochrany pokojného stavu, která je svým charakterem veřejnoprávní zcela nepokrytě, včetně doručování rozhodnutí o pokojném stavu (sic!) (jenom na okraj dodávám, že zařazení této úpravy do občanského zákoníku zmiňovanou emancipaci zcela jistě neurychlí ani nepodpoří).

A ještě dále, k odstavci druhému: návrh asi správně opouští obecně pečovatelský či spotřebitelskoprávní charakter stávající úpravy. Je zde jisté riziko, že jde (v kontextu s ostatními posuny tímto směrem) o posun příliš radikální, dopředu jej ovšem posoudit neumím. Nepřípadná nicméně je argumentace možným posunem náhledu na jednotlivá ustanovení a kontrapozice s „rigidním“ seznamem kogentních ustanovení podle obchodního zákoníku: pominu-li spíše marginální výjimky v návrhu za středníkem, spočívá rozdíl v tom, že obchodní zákoník má katalog, který si do jednotlivých ustanovení musíme v „úzetku“ převést červenými puntíkmi sami, zatímco návrh občanského zákoníku dělá tuto práci za nás a zavádí povinnou „doložku kogentnosti“ (ovšem bez katalogu…). Jde-li o rozdíl zásadní, asi mi něco uniká.

K §2:

O tom, že se návrh „vystříhává […] rizika svádět praxi k mylnému pojetí, že za závazné právní zásady zákoník uznává jen ty, na které pamatuje jejich výslovným pojmenováním,“ nejsem zdaleka přesvědčen. Ustanovení odstavce 3 jistě praxi hledat zásady soukromého práva i mimo tento zákoník umožňuje, nijak ji k tomu ovšem nevybízí, a enumerativní odstavec 2 již vůbec ne. 

K §3: 

Jde o první případ kodifikace interpretačních pravidel, kterou považuji buďto za zcela bezzubou a zbytečnou (bude-li po právu zhusta ignorována), nebo mimořádně nebezpečnou (svede-li například k závěru, že v textu zákona jsou pasáže, které se interpretovat „nemusí“, jako třeba právě interpretační pravidla, což je ovšem z hlediska jakkoli elementární hermeneutiky zjevný nesmysl).

K §4:

Presumpci „rozumu průměrného člověka“ u každé svéprávné osoby považuji za zcela zásadně vadnou a (opět) mimořádně nebezpečnou. Vadná je již tím, že nepokrytě diskriminuje polovinu populace, cca jednu šestinu pak dokonce výrazně (vycházíme-li z pravděpodobně normálního rozdělení „rozumnosti“ v populaci, je průměr současně střední hodnotou – polovina populace je tudíž „pod ní“ – a téměř jedna třetina populace je od tohoto průměru vzdálena „výrazněji“ – tedy téměř jedna šestina je „výrazně rozumnější“, téměř jedna šestina je „výrazně méně rozumná“). Jenom třešničkou na dortu pak je skutečnost, že se takto diskriminuje právě ta rozumově méně schopná část populace, která je samozřejmě také méně připravena se této diskriminaci bránit. Mnohem případnější je navazující požadavek „běžné péče a opatrnosti“. Potenciální podvodník má takto vůči své rozumově slabší oběti výhodu nejen presumpce dobré víry obecně (k tomu níže), ale i „průměrné“ rozumnosti této své oběti. Jistě, jsou to všechno vyvratitelné domněnky, břemeno důkazu ovšem leží právě na rozumově méně schopné oběti.

K §7:

Nechci zpochybňovat to, že presumpce dobré víry je jedním ze základních kamenů soukromého práva. Mám však obavu z její kodifikace. Rovněž musím poupravit tvrzení důvodové zprávy, že „[d]osud platný občanský zákoník je vedle občanského zákoníku Slovenska jediným evropským občanským zákoníkem, který obecnou zásadu presumpce dobré víry neupravil.“ Můj průzkum byl velice omezený časově i rozsahově, nicméně presumpci této obecnosti jsem ve třech frankofonních evropských občanských zákonících (francouzský, belgický, švýcarský) nenašel: francouzský a belgický presumují dobrou víru v ustanoveních týkajících se vydržení nemovitosti (čl. 2274 resp. 2268), švýcarský v čl. 3 presumuje dobrou víru (pouze) tam, kde právo dobrou vírou podmiňuje vznik nebo účinky subjektivního práva, ve druhém odstavci tohoto článku navíc možnost dovolávat se dobré víry omezuje okolnostmi, což v předloženém návrhu chybí zcela.

K §9:

První odstavec tohoto paragrafu je typickým příkladem nepochopení jedné ze základních vlastností češtiny jakožto jazyka s poměrně volnou gramatickou strukturou věty, v němž je (při absenci jiných mimoslovních prvků, typicky v psaném, navíc normativním textu) slovosled do jisté míry nositelem významu. Nazývá se „aktuální členění větné“ a velmi ve zkratce řečeno jejím projevem je, že věta „Přišel domů večer“ neříká totéž co věta „Večer přišel domů“ (pro podrobnější výklad a velmi názorné srovnání s jazykem opačných vlastností – angličtinou – odkazuji na nedávno publikovanou práci L. Duškové a kol. Mluvnice současné angličtiny na pozadí češtiny. 3. vyd., Academia 2006, s. 527 a násl.). Odstavec první tohoto paragrafu nám tak vůbec neříká to, co podle důvodové zprávy říct chce: podobně jako z věty „V potoce žijí pstruzi“ nelze ani náznakem vyvozovat, že by pstruzi nemohly žít i jinde (ještě zřejmější příklad by snad byla věta „V Karlových Varech žijí Rusové“), nelze ani z věty „Občanský zákoník upravuje osobní stav osob“ vyvozovat, že osobní stav osob neupravuje (i) jiný právní předpis – ta věta nám prostě říká, že občanský zákoník osobní stav osob upravuje (a ne že ne!), či snad dokonce že upravuje právě jenom osobní stav osob (což je ovšem zase zjevný nesmysl). V tomto slovosledu a při vyloučení posledně zmiňovaného absurdního výkladu nám tedy první odstavec tohoto paragrafu sděluje spíše nepodstatnou a zcela nenormativní informaci. Pokud by měl vyjadřovat to, co tvrdí důvodová zpráva, tedy exkluzivitu občanského zákoníku při úpravě osobního stavu osob (a pokud by se ze stylistických důvodů bránil explicitnímu vyjádření této výlučnosti slovy jako „jenom“, „pouze“ apod.), musel by být slovosled obrácený, tedy „Osobní stav osob upravuje občanský zákoník.“

K §10:

Jakkoli jsem zastáncem posílení role judikatury v širokém slova smyslu v právu, nemohu souhlasit s obsahem třetího odstavce tohoto paragrafu. Je-li nepřípustné rozhodovat o osobním stavu podle analogie, je tím spíše nepřípustné rozhodovat podle volného uvážení orgánu veřejné moci (jimž navíc nutně nemusí být soud!). Toto řešení jistě svízelné situace je tak vnitřně rozporné.

K §14: 

Považuji za velice nešťastné formulovat požadavek na jednotnost judikatury jako subjektivní právo dotčeného. 

K §§15 – 17

Při vší úctě je pro mě tato úprava důkazem zásadního nepochopení institutu ochrany pokojného stavu, a to buďto autorem návrhu, nebo mnou. Až dosud jsem za typický příklad použití tohoto institutu považoval případ, kdy lichvář přijde do bytu dlužníka v prodlení a začne mu demontovat okna (skutečný případ z Bratislavy), dlužník zavolá policistu či obecního strážníka a ten lichváři zakáže pokračovat v demontáži a případně mu v tom i zabrání, a odkáže jej na řádný běh práva (typicky žalobu na soud). Představa, že strážník přijde, zjistí stav, poběží k nejbližší úřední desce, vyhotoví rozhodnutí, vyvěsí jej a pak běží zpátky, aby tím pádem vykonatelné rozhodnutí i vykonal, mi přijde absurdní jen o málo víc než návrhem umožněná alternativa, že strážník řekne „Ty okna demontovat nesmíte!“ (=rozhodne) a bude pokračovat: „Toto rozhodnutí se z důvodu ochrany soukromí nebude vyvěšovat na úřední desce a je vykonatelné okamžikem vyhlášení, tedy: nechte toho!“.

Závěrem

Pevně věřím, že tyto kritické poznámky budou přijaty jako kritika konstruktivní a účelná, a že dopomohou k tomu, aby dílo, na němž strávilo mnoho vynikajících lidí mnoho drahocenného času, dospělo do zdárného a pro všechny obyvatele České republiky prospěšného finále. Zároveň se omlouvám, že jsem o zhruba 4 a půl hodiny zmeškal lhůtu pro podání této připomínky a žádám tímto o prominutí tohoto zmeškání. Domnívám se nicméně, že jakkoli je rozhodnutí vůbec tento návrh široké veřejnosti k připomínkování předložit chvályhodný, vyhradit po té, co se na návrhu pracuje již zhruba osm let, na veřejné připomínkování pouhé tři letní měsíce není příliš uctivé ani k autorům tohoto návrhu, ani k veřejnosti jakožto adresátovi výzvy na podávání připomínek. Spěch v závěru velikosti ani významu tohoto díla rozhodně nesvědčí.

Pokračovat...

Facebook a ochrana súkromia

Predvčerom sa Mníchov stal jedným z nemeckých miest, kde v rámci promo akcie webovej stránky facebook.com vystúpil jeho zakladateľ Mark Zuckerberg. Hoci samotná prezentácia nepriniesla v podstate nič nové (bol to stručný prehľad krátkej štyri a pol ročnej histórie facebook-u), v diskusii zaznelo niekoľko zaujímavých otázok.

Jedným zo základných problémov, ktoré social network typu facebook prináša, je ochrana súkromia. Pre tých, ktorých táto otázka zaujíma, odporúčam do pozornosti najnovšiu štúdiu Jamesa Grimmelmanna, docenta na New York Law School.

Pokračovat...

Význam římského práva

V jedné staré anekdotě píše Angličan esej o významu slona pro Britské imperium. (Dodám, že Francouz píše o sexuálním životě slona, Němec o čistotě sloní rasy atd.) Já bych se chtěl ve svém příspěvku vyjádřit o významu římského práva pro teorii práva na jedné straně a pro výuku práva na právnických fakultách na straně druhé.

Římské právo je právem antického světa, je odrazem doby a společnosti, ve které vzniklo a jejíž život regulovalo. A tato společnost se VELMI VÝRAZNĚ odlišovala od společnosti naší (což zdůraznil již F. DE COULANGES, Antická obec, 1998) - římská familia nemá nic společného s moderní rodinou a právem manželským, které je ovlivněno zejména křesťanstvím, zcela zmizel institut otroků a propuštěnců.

.

Vliv římského práva na moderní právo soukromé je třeba hledat v recepci římského práva, kdy římské právo sloužilo jako vzor při formování středověkých a moderních právních řádů. Tuto recepci může vnímat ve dvojím smyslu. V materiálním smyslu se jedná o přenos konkrétních norem římského práva do právních řádů jiných států. Existuje celá řada právních řádů, které přejaly jednotlivé prvky nebo celé instituty římského práva, od právních řádů barbarských států, přes právní režimy středověkých měst, až po velké "přirozenoprávní" kodifikace 19. století (Francie, Rakousko, Prusko), jejichž vlivem došlo k romanizaci celých právních odvětví.

.

Tento materiální vliv římského práva však nelze přeceňovat. Současný občanský zákoník se v době svého vzniku programově vymaňoval z vlivu římského práva, byly opuštěny mnohé zásady typické pro římské právo (např. Supeficies solo cedit) a mnohé instituty byly (možná i nevědomky) reinterpretovány soudní praxí a vědou moderního práva (srovnej např. teorii výslovných a konkludentních právních úkonů v římském právu a v současnosti - V. Knapp nebo instutut součásti věci a příslušenství).
.
Mnohem důležitější je formální vliv římského práva. Římské právo je samozřejmě možno studovat jako právo antického státu nebo jeho elementy v moderním soukromém právu, v každém případě však musí být věnována pozornost historickým souvislostem a celkovému kontextu.
.
To, že kupní smlouva současného práva a římská emptio-venditio jsou postaveny na stejných základech ještě neznamená, že je to způsobeno vlivem římského práva.
.

Význam studia a vědy římského práva spočívá v tom, že právníci antického Říma, v době dost odlišné od doby naší, aplikovali na konkrétních skutkových podstatách základní teoreticko-právní principy, které platí i v naší době. Reinterpretací těchto právních textů, sledování způsobu myšlení antických právníků v konkrétních případech můžeme podle mého soudu přispět i k řešení konkrétních teoretických i aplikačních problémů současnosti.
.
Jinými slovy, nejde o to, že budeme jásat nad shodou úpravy nějakého institutu římského práva a práva současného, ale budeme nacházet konkrétní teoretické souvislosti mezi příklady z Digest a např. judikáty Nejvyššího soudu a sledováním možných řešení římských právníků (často se jejich názory na jednu a tutéž otázku rozcházely) můžeme obohatit i své schopnosti logického řešení a správné argumentace.
.
Tedy, jak říkáme my humanisté, ad fontes, pánové!
.
To samé platí i pro výuku římského práva. Staré čínské přísloví říká, že jeden obrázek vydá za víc než tisíc slov. A jeden dobrý příklad z římského práva naučí studenty víc než obsáhlá monografie o principech.
.
Podle mého názoru se srovnáním těchto dvou fragmentů naučí studenti mnohé o rozdílu mezi úmyslem a nedbalostí a omylem v osobě a omylem v pouhém jménu.
Posuďte sami:

.

Dig. 47.10.4 Paulus 50 ad ed.

.

Si, cum servo meo pugnum ducere vellem, in proximo te stantem invitus percusserim, iniuriarum non teneor.

.

Jestliže, když chci udeřit svého otroka, a nechtěně udeřím tebe, který stojíš v blízkosti, nebudu moci být žalován z injurie.
.
Pozn. Urážka na cti (injuria) mohla být totiž spáchána pouze úmyslně (animus iniurandi).
.
Dig. 47.10.18.3 Paulus 55 ad ed.

.

Si iniuria mihi fiat ab eo, cui sim ignotus, aut si quis putet me lucium titium esse, cum sim gaius seius: praevalet, quod principale est, iniuriam eum mihi facere velle: nam certus ego sum, licet ille putet me alium esse quam sum, et ideo iniuriarum habeo.

.

Jestliže mě urazí někdo, který mě nezná, nebo od toho, kdo se domnívá, že jsem Lucius Titius, když já jsem Gaius Seius (tedy někdo jiný), převažující mínění říká, že mě tímto chtěl urazit, neboť já jsem konkrétní osoba, třebaže ten, kdo mě urazi,l mě pokládal za někoho jiného, a tak mohu žalovat z urážky.

.

A podobných příkladů máme 50 knih. Myslím, že i dnes mají co říct.

.

Kromě toho mělo římské právo vliv na formování práva ústavního, zejména se můžeme setkat s názorem, že americká Ústava z roku 1776 byla do značné míry ovlivněna státním zřízením římské republiky, zejména s ohledem na princip dělby moci (u římské ústavy jej popsal POLYBIOS) a převahu moci exekutivní nad zákonodárnou (B. RUSSEL, Svoboda a organizace, 1948 a M. GRANT, Dějiny antického Říma, 1998). Stejně tak vliv trestního zákonodárství (zejména crimen laese maiestatis) na novověké zákonodárství Evropy byl jistě značný.
.
Závěrem mého článku budiž úvaha, že význam římského práva nespočívá ani v přenosu institutů, ale daleko spíše v přenosu idejí, metod a ducha právního řádu (R. IHERING, Geist des Roemishen Rechts, 1852-1856).

Pokračovat...

Sú internet a Ústavný súd SR nepriatelia?

Nedávno denník SME uverejnil názor odborníka na webové štandardy Daniela Duriša týkajúci sa hodnotenia internetových stránok štátnych inštitúcií na Slovensku. Asi nebude veľkým prekvapením, že najhoršie v tomto hodnotení dopadla internetová stránka Ústavného súdu Slovenskej republiky.


Keďže si myslím, že webové stránky štátnych inštitúcií plnia významnú úlohu v procese informovania občanov o ich fungovaní, nedá mi nevyjadriť sa aj k samotnému obsahu stránky Ústavného súdu SR.

Ako prvý veľmi dôležitý moment je potrebné uviesť absenciu kvalitného vyhľadávacieho systému judikatúry súdu. Kým Česi sa môžu rozplývať nad systémom vyhľadávania NALUS, nám v tomto smere nezostáva nič iné, len sa pustiť do „samovyhľadávania“ relevantného rozhodnutia v Zbierke nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky, ktorá sa na webovej stránke nachádza vo formáte .pdf.

Aj tu však zostaneme sklamaní. K dispozícii je totiž daná len možnosť hľadať podľa spisovej značky alebo vecného registra. Usporiadanie zbierky do r. 1998 napríklad vôbec nereflektuje dôležité kritérium „dotknuté ustanovenie Ústavy SR alebo medzinárodného dohovoru“.

Ak si chcete pozrieť nedávnu rozhodovaciu činnosť ústavného súdu, máte smolu, lebo na stránke sa zobrazí odkaz, že „na zbierke za roky 2004 - 2007 sa práve pracuje a priebežne bude doplnená“. Takéto niečo nie je želateľné možné v štáte, ktorý sa v ústave hlási k idei právneho štátu.

Webová stránku Ústavného súdu Českej republiky je nepomerne bohatšia aj na informácie iného druhu. Dozviete sa veci od histórie ústavného súdnictva, cez mená jednotlivých asistentov sudcov, až po kontakty na ústavné súdy iných štátov. Pokojne tak môže slúžiť aj ako vzor, podľa ktorého by mala byť vytvorená nová stránka Ústavného súdu SR. Túto zmenu je potrebné uskutočniť čím skôr vzhľadom na postavenie ústavného súdu ako najvyššiemu orgánu ochrany ústavnosti a zákonnosti v Slovenskej republike.

.

Tento post bol zverejnený ako komentár denníkom SME.

Pokračovat...

Romantismus a teorie práva

Naum Berkovskij považuje za jeden z rysů romantiky i spojování nespojitelného (Berkovskij: 1976). Neznamená to, že by pouze spojoval věci, které spolu nijak nesouvisí, ale spojuje také ty prvky, které jsou neobvyklé, a které se spíše zdráháme spojovat. Klasickým romantickým hrdinou tak může být král trhan, který byť v roztrhaném oděvu splňuje všechny znaky správného vladaře. Takové spojení je neobvyklé a době, která touží vidět vladaře v krásné perspektivě, je protivné cokoli jiného. Předpokládám, že velmi podobně romanticky se chová i teorie práva.

I jedním z jejich znaků je spojování nespojitelného – a to nikoli pouze prvků, které se zdánlivě k sobě nehodí, ale i prvků, které se k sobě opravdu nehodí. Jediným jejich znakem, že je dokážeme podřadit do skupiny právo – a to není mnoho. Zvláště, pokud uvážíme, že neexistuje obecně sdílená a dokonale vítězná idea, co to právo doopravdy je. Zaměřme se například na odpovědnost. Je velmi ošidné na malé ploše spojovat trestněprávní odpovědnost, správní odpovědnost a civilní podobu téhož. Budeme-li pátrat po jejich společných znacích, najdeme je (vypovídá o tom každá učebnice), ale reprezentuje toto pojetí pojem odpovědnosti? Jsou to opravdu komponenty, jejichž variabilním uspořádáním dostaneme obecný pojem odpovědnosti? Dalším příkladem je právní norma – funguje po školním teoretickém uspořádání? Nebo je to v této podobě neidentifikovatelný zjev? Mé odpovědi jsou negativní.
Teorie práva váže pojmy, definuje mezi nimi spojnice. Někdy to vypadá jako v muzeu, které opustili učedníci Sajští:

„Rozsáhlé ozvučné síně byly prázdné a jasné a podivuhodný hovor v nesčetných řečech zněl dále mezi tisícerými přírodninami, které byly sneseny do sálu a rozmanitě uspořádány. Jejich vnitřní síly vzájemně si odporovaly. […] Málokteré byly na svém pravém místě a rozhlížely se klidně po rozmanitém shonu. Ostatní naříkaly si do strašných muk a bolestí a oplakávaly bývalý nádherný život v lůně přírody, kde je pojila společná svoboda…“ (Novalis: 1996, 41 – 42).

Tak jako tyto věci můžeme vnímat i prvky, se kterými pracuje teorie práva. Stejně jako věci v muzeu, i tyto prvky leckdy trpí tím, že jsou uspořádány mechanicky. Nikoli bez jejich vysvětlení, ale bez jednotící myšlenky. Stejně jako se přírodní věci podřídí morálce, jejímž prostřednictvím můžeme nahlédnout jejich pravou podstatu (Novalis: 1996, 34), tak i teorie práva nutně vyžaduje jednotící ideu, která sváže analyzované preparáty do smysluplných sestav. Teorie práva nemůže být bez této jednotící myšlenky – na rozdíl od přírody je právo lidský výtvor, neplatí tedy pro něj žádné „přírodní zákony“, proto musí získávat základ z vnějšku. Teorie práva je tedy tak trochu romantická, spojuje nespojitelné a nemůže být pouhým spojením pojmů, ale z nich musí prosvítat jednotící názor, třebaže ideologický. Bez jednotící myšlenky nedává teorie práva smysl. Skutečná teorie práva není vyjmenováním pojmů, opakováním definic, ale zvýrazněním ideje práva.

Berkovskij, Naum, J. 1976. Německá romantika. Odeon, Praha.
Novalis. Učedníci sajští. 1996. Přeložil Alfons Breska. Dauphin, Librec.

Pokračovat...

Spravedlnost a bláznovství

Na téhle ilustraci z r. 1497 ke knize Sebastiana Branta "Devět bláznovství světa" zavazuje blázen Spravedlnosti oči, aby neviděla jeho bláznivé skutky. Ačkoli se to nezdá, je to jedno z nejdůležitějších zobrazení Spravedlnosti na Západě.

Tento obrázek je prý tím prvním, na němž má Spravedlnost zavázané oči. Šátek na očích Spravedlnosti je v tomto případě znamením bláznovství - blázen s rolničkami si bláhově myslí, že Spravedlnost neuvidí jeho skutky, když jí zaváže oči. Proto tedy nejspíše nešlo původně o atribut Spravedlnosti, ale o atribut bláznovství. Nikdo pořádně neví, jak a proč se ze šátku již v 17. století stal atribut Spravedlnosti - jedna ze záhad právnické ikonografie.

Obrázek opět převzat z knihy Jacoba "Les images de la justice"; můžete ho najít i na obálce velmi zajímavé knihy Francois Osta "Raconter la loi", v níž se Ost zabývá literárními zdroji právní imaginace.

Pokračovat...

Čo je teória práva?

Keďže tento blog je o teórii práva, pokúsim sa v nasledujúcom poste hľadať, čo vlastne pod teóriou práva naši právni teoretici rozumejú. Zvolil som pre to cestu analýzy a porovnávania sylabov prednášok z predmetu Teória práva tak ako sú zverejnené na internetových stránkach jednotlivých právnických fakúlt na Slovensku a v Českej republike.[1]

Slovenská inakosť

Hneď v úvode je potrebné povedať, že na všetkých slovenských právnických fakultách je výučba Teórie práva dvojsemestrálna, pričom v prvom semestri sa prednáša teória štátu a v druhom semestri teória práva. V podstate sa jedná o pozostatok právnej vedy z obdobia socializmu, keď štát a právo boli skúmané ako určitý jednotný systém.[2]

Zatiaľ čo u nás zostal tento metodologický prístup zachovaný, na českých právnických fakultách došlo po páde socializmu k postupnému oddeleniu teórie štátu od teórie práva a problematika štátu sa dostala do kompetencie katedier ústavného práva, kde sa zriadil "nový" predmet – štátoveda.

Týmto nechcem vypovedať o obsahu výučby - ten sa pochopiteľne zmenil a to najmä pokiaľ hovoríme o ideologickej stránke veci.

Prejdime teraz k skúmaniu samotných sylabov. Len v stručnosti si vzhľadom na uvedené rozdiely medzi Slovenskom a Českou republikou naznačíme témy, ktoré sa prednášajú v rámci teórie štátu (teórie vzniku štátu, spoločenská zmluva, deľba moci, forma štátu, forma vlády, štátne zriadenie, štátny režim, demokracia, štátne inštitúcie a ich fungovanie, právny štát a jeho princípy, ľudské a občianske práva). Ďalej sa zameriame na tematický okruh teórie práva.

Začnime teraz uvedením sylabu prednášok z Teórie práva na Právnickej fakulte Trnavskej univerzity:

1) Platné právo v prirodzeno-právnej škole, sociológii práva a v právnom pozitivizme.
2) Právny systém a špecifické znaky práva a právnej normy. Subjektívne právo a objektívne právo.
3) Tvorba práva a pramene práva.
4) Všeobecne záväzné právne predpisy zákonodarnej moci.
5) Všeobecne záväzné právne predpisy výkonnej moci/ verejnej správy.
6) Medzinárodne právo a európske právo.
7) Štruktúra právneho systému a štruktúra právnej normy.
8) Pôsobnosť právnych noriem.
9) Realizácia práva v právnych vzťahoch.
10) Realizácia práva v aplikácii práva.
11) Interpretácia práva, právnický diskurz a právna argumentácia.
12) Prevencia a právna zodpovednosť za porušenie práva/ právnej normy. [3]

Ďalej nasleduje sylabus z Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave:

1) Pojem práva. Pojem práva v minulosti a v súčasnosti – teoretické koncepcie práva. Objektívne a subjektívne právo. Právny nárok.
2) Právo a ostatné normatívne systémy spoločnosti. Právo a morálka. Civilná neposlušnosť.
3) Sloboda, rovnosť a spravodlivosť. Ako najdôležitejšie hodnoty moderného práva.
4) Pramene práva. Pojem pramene práva vo formálnom a materiálnom zmysle. Druhy formálnych prameňov práva. Pramene práva v SR.
5) Tvorba práva. Zdôvodnenie legislatívnej a etatistickej koncepcie tvorby práva. Teoretické otázky tvorby práva. Proces tvorby práva.
6) Právny systém a právna norma. Časová, osobná a vecná pôsobnosť právnych noriem.
7) Štruktúra právneho systému. Štruktúra právnej normy. Štruktúra normatívneho právneho aktu (právneho predpisu).
8) Druhy právnych noriem.
9) Interpretácia práva. Výklad práva a teória právnej argumentácie.
10) Realizácia práva a právne vzťahy. Teória právnych vzťahov. Právne skutočnosti. Zmluva ako právna skutočnosť.
11) Realizácia práva II. Obsah právneho vzťahu, subjekty práva a predmet právneho vzťahu.
12) Pojem aplikácie práva. Proces aplikácie práva. Individuálne právne akty a ich druhy. Pojem a štruktúra právneho rozhodnutia.
13) Právna zodpovednosť. [4]

Podobné sú zrejme i sylaby na Právnickej fakulte Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach[5] a na Právnickej fakulte Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici,[6] ktoré ich na svojich internetových stránkach nezverejnili.


Teória práva v Českej republike

Pozrime sa teraz na osnovy predmetu Teória práva v Českej republike, tak ako sú uvedené na internetovej stránke tej-ktorej právnickej fakulty.

Začnime Právnickou fakultou Karlovej univerzity:

ZIMNÝ SEMESTER[7]

1) Pojem práva, právo objektivní a právo subjektivní; právo pozitivní a právo přirozené; právo a právní vědomí; právo a právní věda.
2) Základní metodologické přístupy k právu (teorie přirozeného práva, právní pozitivizmus, sociologický a sociálně psychologický přístup k právu).
3) Právní normy – pojem, obecné a specifické rysy právních norem, jejich struktura. 4) Právní normy – působnost, klasifikace.
5) Právní normy a právní principy (pojem právního principu, význam právních principů v recentním právu, jejich klasifikace, vztah k právním normám).
6) Prameny práva - pojem, klasifikace.
7) Prameny práva (právní řád) České republiky.
8) Typy právní kultury (kontinentální, angloamerický, islámský).
9) Systém práva; jednota a diferenciace na právní odvětví. Právo soukromé a právo veřejné, právo hmotné a právo procesní.
10) Vztah práva národního a mezinárodního; evropské právo (komunitární a unijní).
11) Interpretace práva – pojem, primární objekt a sekundární objekty interpretace; závaznost a významnost interpretačních závěrů.
12) Metody (metodologické direktivy) výkladu práva, základy právní argumentace.

LETNÝ SEMESTER[8]

1) Subjektivní práva a právní povinnosti, právní tituly.
2) Subjekty práva. Fyzické a právnické osoby. Orgány veřejné moci. Druhy právnízpůsobilosti.
3) Aplikace práva; pojem a stadia procesu aplikace práva.
4) Akty aplikace práva.
5) Právní odpovědnost – pojem, klasifikace. Subjektivní a objektivní právní odpovědnost.
6) Prvky zaviněného porušení právní povinnosti.
7) Vztah práva a státu, právní stát a vláda práva. Demokratický právní stát, demokratický a sociální právní stát.
8) Základní práva a svobody v recentním právním státě.
9) Státoprávní záruky a základní strukturní modality recentního právního státu. Ústavnost a zákonnost, právní záruky ústavnosti a zákonnosti.
10) Právo a hodnoty, právní axiologie, spravedlnost a právo, právní jistota. Problematika vztahu legality a legitimity.
11) Působení práva ve společnosti a otázky jeho efektivnosti.

Rozdielny je sylabus Právnickej fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde je Teória práva vyučovaná tiež dva semestre:

LETNÝ SEMESTER (1. ročník)[9]

1) Pozitivní právo, jeho struktura a základní pojmy.
2) Mechanismus právní regulace.
3) Prameny práva.
4) Právní norma a její struktura.
5) Druhy a působnost právních norem.
6) Právní vztahy a právní skutečnosti.
7) Subjekt, objekt a obsah právních vztahů.
8) Aplikace práva.
9) Interpretace práva.
10) Porušení práva a právní odpovědnost.
11) Zákonnost a ústavnost, právní záruky zákonnosti.
12) Právní stát a jeho principy.
13) Právo Evropské unie.

ZIMNÝ SEMESTER (2. ročník)[10]

1) Velké právní systémy – angloamerický právní systém.
2) Velké právní systémy – kontinentální a islámský právní systém.
3) Velké právní systémy – afroasijské právní kultury.
4) Lidská práva - přirozenoprávní a ústavněprávní teorie.
5) Právo a morálka.
6) Právní principy.
7) Právo a spravedlnost.
8) Právo a hodnoty.
9) Právo a zákonodárství.
10) Právo a společenská změna.
11) Sankce v právu.
12) Juristická metodologie.
13) Právo a globalizace.

Zaujímavá na osnovách z Teórie práva na Právnickej fakulte Západočeskej univerzity v Plzni[11] je informácia, že tento predmet je vyučovaný počas troch semestrov, pričom sa však v treťom semestri preberajú témy z vývoja právneho myslenia, na ktoré majú ostatné fakulty osobitné predmety (napr. v Olomouci Dějiny právní filosofie, v Brne Dějiny právního myšlení). Aj preto na tomto mieste uvádzam len sylabus prednášok pre prvé dva semestre:

ZIMNÝ SEMESTER

1) Různé přístupy k právu. Právo objektivní a subjektivní. Právo pozitivní a právo přirozené. Věda o právu a právní praxe. (2 hodiny)
2) Pojem normativity, hodnoty, normy a principy. Obecné a specifické rysy právních norem, jejich struktura. (2 hodiny)
3) Druhy právních norem. (2 hodiny)
4) Věcná, osobní, prostorová a časová působnost právních norem. (2 hodiny)
5) Formální určitost právních norem - tzv. prameny práva. Právní obyčeje, právní precedenty, právní předpisy, normativní právní smlouvy a jiné právní prameny. Právní řád. (4 hodiny)
6) Tvorba právních norem (konvenční, konsensuální a imperativní forma vzniku právních norem). Legislativní proces, soudcovské právo. Právní jazyk, náležitosti právní terminologie. (4 hodiny)
7) Právo a kultura, právní kultura, typy právní kultury, právní komparatistika. Angloamerický a kontinentální typ právní kultury - minulost a současnost. Islámské právo. (2 hodiny)
8) Subjekty práva. Právní subjektivita, druhy subjektů, způsobilost k právům a povinnostem, právním úkonům a k právní odpovědnosti. (2 hodiny)
9) Systém právních norem a jeho struktura. Právo soukromé a veřejné, hmotné a procesní.
Vztah práva vnitrostátního a mezinárodního, komunitární právo. (4 hodiny)
10) Interpretace v právu. Interpretace normativních textů, právních skutečností a právně významných skutečností. Subjekty interpretace. Metody interpretace. Argumentace a dokazování. (4 hodiny)

LETNÝ SEMESTER

1) Realizace práva - pojem, formy, stádia realizace právních norem. Právní vědomí a právo. Chování v souladu s právem (secundum legem, praeter legem) a protiprávní (contra legem, in fraudem legis). (2 hodiny)
2) Vznik, změna a zánik právního vztahu (ex lege a na základě tzv. právních skutečností). Druhy právních skutečností. (4 hodiny)
3) Subjektivní práva a právní povinnosti. Struktura subjektivního práva. Klasifikace subjektivních práv. Význam základních subjektivních práv. Výkon práva, možnosti omezenívýkonu subjektivního práva. (4 hodiny)
4) Subjekty a objekty právních vztahů, druhy právních vztahů. (2 hodiny)
5) Porušení právní povinnosti a jeho následky. Právní odpovědnost. Objektivní a subjektivní právní odpovědnost. Druhy deliktů a odpovědnostních vztahů. (2 hodiny)
6) Právní ochrana subjektivních práv (právo na spravedlivý proces), význam soudní ochrany, jiné subjekty právní ochrany, svémoc, právní pomoc při ochraně práv. (2 hodiny)
7) Aplikace právních norem (pojem, stádia procesu aplikace, akty aplikace práva, náprava vadných aktů aplikace). Základní rozdíly mezi jednotlivými druhy aplikace právních norem. (4 hodiny)
8) Právo a stát (formální a materiální sepětí práva a státu). Právo a veřejná moc. Historický proces formování právního státu. Problematika legitimity a legality. (4 hodiny)9) Soudobý demokratický právní stát. Vázanost státu právem, význam lidských práv, dělba státní a veřejné moci, právní a mimoprávní záruky právního státu. (4 hodiny)

Na koniec sa ešte pozrime na výučbu Teórie práva na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity. V Brne sa Teória práva učí len jeden semester, avšak neskôr si študenti môžu zvoliť predmet Teorie práva III. v deviatom semestri štúdia.

ZIMNÝ SEMESTER (1.ročník) [12]

1) Pojem, podstata a funkce práva, systém práva, systém právní vědy.
2) Prameny práva.
3) Právní norma, pojem, struktura a prvky.
4) Klasifikace právních norem a jejich vlastnosti.
5) Interpretace práva.
6) Formy realizace právních norem, pojem právního vztahu.
7) Právní skutečnosti jako předpoklady právního vztahu.
8) Subjekty, objekty a obsah právního vztahu.
9) Aplikace práva.
10) Právní odpovědnost.
11) Právní stát jako vyjádření vztahu státu a práva.
12) Stěžejní metodologické přístupy k právu.
13) Působení práva ve společnosti, právo a hodnoty, legitimita práva.

ZIMNÝ SEMESTER (5. ročník) [13]

1) Systém práva.
2) Interpretace práva.
3) Právní principy.
4) Metody interpretace.
5) Role judikatury v interpretaci.
6) Interpretace mezinárodního a evropského práva.
7) Právní jazyk, právní definice.
8) Právní logika v právním myšlení.



Syntéza

Ako je pravdepodobne zrejmé, na základe uvedených sylabov nie je možné previesť úplnú obsahovú analýzu a v dôsledku toho ani presnú komparáciu. V zásade by sa dala vytvoriť množina všeobecnejších tematických okruhov, ktoré sú v osnovách viac či menej konkretizované:

1) Pojem práva.
2) Pramene práva.
3) Tvorba práva.
4) Právne normy.
5) Právny systém.
6) Realizácia práva.
7) Aplikácia práva.
8) Právna zodpovednosť.
9) Interpretácia práva a právna argumentácia.

Faktom je, že osnovy českých právnických fakúlt sú podrobnejšie a hlavným kvantifikovateľným rozdielom oproti slovenským fakultám je, že teórii práva sú vo výučbe venované minimálne dva semestre. Ďalšie kvantitatívne rozdiely by sme našli, keby sme porovnávali týždennú časovú dotáciu predmetu – na trnavskej právnickej fakulte sa Teória práva učí v rozsahu 2/2 (P/S) a na bratislavskej dokonca len 2/1 (P/S). Z toho by následne mohol vyplývať záver, že českí študenti sú teoreticky lepšie pripravení, pokiaľ by sme si ako kritérium pre toto tvrdenie zvolili rozsah priamej kontaktnej výučby. Parametre tohto záveru menia svoje kontúry (i keď len minimálne), keď sa vrátime ku obsahovej analýze predmetu a zistíme, že slovenskí študenti preberajú niektoré identické témy v rámci teórie štátu, ktoré českí študenti preberajú v rámci teórie práva (napr. otázka ľudských práv, právny štát, právo a morálka, právo a spravodlivosť).

Na záver už len dodávam, že budem rád, keby ste napísali vaše názory na to, čo je teória práva, či je skúmanie tejto otázky vôbec dôležité, prípadne ktorá z naznačených koncepcií je vám blízka, resp. ako by ste zmenili súčasný stav na vašej fakulte...

[1] Vynechávam pritom množstvo súkromných vysokých škôl a vzdelávacích inštitúcií.
[2] Kol.: Marxisticko-leninská obecná teorie státu a práva. Praha : Academia, 1978, s. 41.
[3] http://iuridica.truni.sk/fileadmin/user_upload/redactors/dokumenty/Doc/Teor/ProgPredTP.doc
[4] http://www.flaw.uniba.sk/fileadmin/user_upload/editors/Pravnicka_fakulta/O_fakulte/Sucasti_fakulty/Katedry/KTPSV/sylabus_-_Teoria_prava_II.07-081.doc
[5] http://www.pravo.upjs.sk/plain.html?m=6ae3dc67b2b3757145039826c01d8b4d&a=ad0a032428a45d5e15c4a0fda1f50131
[6] http://www.prf.umb.sk/clanok/katedra-teorie-a-dejin-statu-a-prava
[7] http://www.prf.cuni.cz/documents/folder/1867/Prednasky%20TP%2007-08.doc
[8] http://www.prf.cuni.cz/documents/folder/2015/Prednasky%20letni%2007-08.doc
[9] http://www.upol.cz/fakulty/pf/katedry-a-pracoviste/katedra-teorie-prava-a-pravnich-dejin/teorie-prava-i/
[10] http://www.upol.cz/fakulty/pf/katedry-a-pracoviste/katedra-teorie-prava-a-pravnich-dejin/teorie-prava-ii/
[11] http://zcu.juristic.cz/plzen/ktp/magistr.htm
[12] http://is.muni.cz/predmety/predmet.pl?id=452708;zpet=..%2Fpredmety%2Fkatalog.pl%3Fprac%3D142211;zpet_text=Zp%C4%9Bt%20na%20v%C3%BDb%C4%9Br%20p%C5%99edm%C4%9Bt%C5%AF
[13] http://is.muni.cz/predmety/predmet.pl?id=453073;zpet=..%2Fpredmety%2Fkatalog.pl%3Fprac%3D142211;zpet_text=Zp%C4%9Bt%20na%20v%C3%BDb%C4%9Br%20p%C5%99edm%C4%9Bt%C5%AF
Pokračovat...

Mrtvá teorie římského práva

Ještě smutnější situace než v české teorii práva (viz předchozí příspěvěk T.Sobka) je situace v české právní romanistice. Veškerá stěžejní díla (učebnice, monografie, sbírky příkladů) byla sepsána v poslední třetině devatenáctého a první polovině 20. století (Heyrovský, Sommer, Boháček) a názory tradované v naší romanistice jako "kanonické" odpovídají době vzniku těchto děl.

Důraz je zaměřen na studium Corpus Iuris Civilis a právo Justiniánské a za vrchol recepce římského mpráva je považována pandektistika, pro svůj význam, jaký měla pro formování ABGB a BGB (O. Sommer, Prameny římského práva soukromého, Praha 1932). Nejde jen o to,že v současné době platí už úplně jiný občanský zákoník, že vznikla EU a její právo výrazně ovlivňuje podobu soukromého práva. Tato 50. letá mezera ve výuce římského práva rozhodně nepůjde zaplnit pouze tím, že budou studenti na první přednášce o římském právu seznámeni s novými vědeckými směry a poznatky.

Jestliže má římské právo sloužit potřebám právníka 21. století, musí být jeho prameny (které tvoří základ evropské kontinentální právní kultury) nově interpretovány z pohledu teorie práva, právní filozofie a z pohledu právně-historického tak, aby se v nich obsažený bohatý argumentační materiál mohl stát inspirací i při řešení současných právních problémů a naopak, aby tento moderní pohled na římské právo obohatil i římské právo samotné.

Při pokusu o tento "moderní přístup" uvedu jeden fragment z dávno mrtvé teorie římského práva.

Dig. 47.2.39

Ulpianus 41 ad sab.

Verum est, si meretricem alienam ancillam rapuit quis vel celavit, furtum non esse: nec enim factum quaeritur, sed causa faciendi: causa autem faciendi libido fuit, non furtum. et ideo etiam eum, qui fores meretricis effregit libidinis causa, et fures non ab eo inducti, sed alias ingressi meretricis res egesserunt, furti non teneri. an tamen vel fabia teneatur, qui subpressit scortum libidinis causa? et non puto teneri, et ita etiam ex facto, cum incidisset, dixi: hic enim turpius facit, quam qui subripit, sed secum facti ignominiam compensat, certe fur non est.

Překlad: Je pravda, jestliže kdo cizí otrokyni nevěstku unesl nebo kdo ji někde uvěznil, není (to) krádež. Není podstatný ani tak skutek, ale důvod proč to bylo učiněno.Důvod ale proč to učinil bylo ovšem libido, ne krádež. A tak také ten, který rozbil dveře do domu nevěstky z důvodu libida a jiní zloději, kteří nepřišli spolu s ním, ale jinak, odnesli věci patřící nevěstce; ten nebude žalován z krádeže.

Skutková podstata případu je jasná. Svobodný římský občan rozbil dveře, aby mohl unést otrokyni - nevěstku a někde ji uvěznil. Rozbitými dveřmi pak vnikli do domu jiní a vykradli jej.

Otázkou je, zda bude římský občan odpovídat z krádeže.
A klasický římský právník Ulpianus odpovídá, že ten, kdo rozbil dveře nebude odpovídat ani za krádež otrokyně (která byla podle římského práva věcí), ani nebude odpovídat za odcizení věcí, které byly odneseny jinými.

A moje otázky zní:
1. Jak by se k takové skutkové podstatě postavilo dnešní, současné právo?
2.Nakolik je (podle dnešního práva) důležitá pohnutka pachatele při posuzování úmyslu (i římské právo totiž požadovalo jako podmínku nutnou u krádeže zlý úmysl ("dolus malus")?
3. Proč neodpovídá "únosce" za věci, které byly ukradeny, přestože jeho vinou se stal dům volně přístupným?
4. Souhlasíte vůbec s řešením Ulpiána? Nevidíte někde analogii se současným právem? Nepřipomíná vám to něco, co jste již někdy zažili?

Jen při takovém komparativně-analytickém přístupu se římská "mrtvá teorie" může proměnit v nástroj "živé" vzájemně prospěšné diskuze.

Pokračovat...

Prostor spravedlnosti

Aby náš blog netrpěl nedostatkem estetické kvality, chtěl bych semtam publikovat některé obrázky, které souvisí s právem nebo spravedlností. Tohle je Schillingova ilustrace švýcarské kroniky z r. 1513, která zobrazuje soudní jednání mimo hradby města Mylhúz.(Pro zvětšení klikněte na obrázek.)

Obrázek v podstatě ukazuje, jak byl ve středověku chápán výkon spravedlnosti - soudní jednání se odehrává mimo hradby města, tedy v prostoru odděleném od profánního, tedy v jistém smyslu povátném, čistém prostoru. Oddělenost soudního prostoru je znázorněno i "šraňkami" (které známe třeba od českého zemského soudu a které daly název i anglickým barristers). Strom je jakousi spojnicí mezi zemí a nebem, tedy mezi světem přirozeným a nadpřirozeným - první soudní jednání se prý odehrávala pod posvátnými stromy.

Obrázek jsem převzal z knihy Jacob, R.: Images de la justice. Essai sur l‘iconographie judiciaire du Moyen Age à l‘age classique, Paris 1994.

Pokračovat...