Ještě smutnější situace než v české teorii práva (viz předchozí příspěvěk T.Sobka) je situace v české právní romanistice. Veškerá stěžejní díla (učebnice, monografie, sbírky příkladů) byla sepsána v poslední třetině devatenáctého a první polovině 20. století (Heyrovský, Sommer, Boháček) a názory tradované v naší romanistice jako "kanonické" odpovídají době vzniku těchto děl.
Důraz je zaměřen na studium Corpus Iuris Civilis a právo Justiniánské a za vrchol recepce římského mpráva je považována pandektistika, pro svůj význam, jaký měla pro formování ABGB a BGB (O. Sommer, Prameny římského práva soukromého, Praha 1932). Nejde jen o to,že v současné době platí už úplně jiný občanský zákoník, že vznikla EU a její právo výrazně ovlivňuje podobu soukromého práva. Tato 50. letá mezera ve výuce římského práva rozhodně nepůjde zaplnit pouze tím, že budou studenti na první přednášce o římském právu seznámeni s novými vědeckými směry a poznatky.
Jestliže má římské právo sloužit potřebám právníka 21. století, musí být jeho prameny (které tvoří základ evropské kontinentální právní kultury) nově interpretovány z pohledu teorie práva, právní filozofie a z pohledu právně-historického tak, aby se v nich obsažený bohatý argumentační materiál mohl stát inspirací i při řešení současných právních problémů a naopak, aby tento moderní pohled na římské právo obohatil i římské právo samotné.
Při pokusu o tento "moderní přístup" uvedu jeden fragment z dávno mrtvé teorie římského práva.
Dig. 47.2.39
Ulpianus 41 ad sab.
Verum est, si meretricem alienam ancillam rapuit quis vel celavit, furtum non esse: nec enim factum quaeritur, sed causa faciendi: causa autem faciendi libido fuit, non furtum. et ideo etiam eum, qui fores meretricis effregit libidinis causa, et fures non ab eo inducti, sed alias ingressi meretricis res egesserunt, furti non teneri. an tamen vel fabia teneatur, qui subpressit scortum libidinis causa? et non puto teneri, et ita etiam ex facto, cum incidisset, dixi: hic enim turpius facit, quam qui subripit, sed secum facti ignominiam compensat, certe fur non est.
Překlad: Je pravda, jestliže kdo cizí otrokyni nevěstku unesl nebo kdo ji někde uvěznil, není (to) krádež. Není podstatný ani tak skutek, ale důvod proč to bylo učiněno.Důvod ale proč to učinil bylo ovšem libido, ne krádež. A tak také ten, který rozbil dveře do domu nevěstky z důvodu libida a jiní zloději, kteří nepřišli spolu s ním, ale jinak, odnesli věci patřící nevěstce; ten nebude žalován z krádeže.
Skutková podstata případu je jasná. Svobodný římský občan rozbil dveře, aby mohl unést otrokyni - nevěstku a někde ji uvěznil. Rozbitými dveřmi pak vnikli do domu jiní a vykradli jej.
Otázkou je, zda bude římský občan odpovídat z krádeže.
A klasický římský právník Ulpianus odpovídá, že ten, kdo rozbil dveře nebude odpovídat ani za krádež otrokyně (která byla podle římského práva věcí), ani nebude odpovídat za odcizení věcí, které byly odneseny jinými.
A moje otázky zní:
1. Jak by se k takové skutkové podstatě postavilo dnešní, současné právo?
2.Nakolik je (podle dnešního práva) důležitá pohnutka pachatele při posuzování úmyslu (i římské právo totiž požadovalo jako podmínku nutnou u krádeže zlý úmysl ("dolus malus")?
3. Proč neodpovídá "únosce" za věci, které byly ukradeny, přestože jeho vinou se stal dům volně přístupným?
4. Souhlasíte vůbec s řešením Ulpiána? Nevidíte někde analogii se současným právem? Nepřipomíná vám to něco, co jste již někdy zažili?
Jen při takovém komparativně-analytickém přístupu se římská "mrtvá teorie" může proměnit v nástroj "živé" vzájemně prospěšné diskuze.
12 komentářů:
Souhlasím s Tebou Petře, že nejlepší výuka římského práva (a nejen římského) je na konkrétních příkladech. Mimochodem, co si myslíš o knize Škola právního myšlení od Milana Bartoška?
Školu právnického myšlení považuji za nejlepší učebnici římského práva na trhu, zvlášť když se k tomu přidá Encyklopedie římského práva a Dějiny římského práva od stejného autora.
Tak nějak by to mělo vypadat. Velmi zajímavý je taky text-book
Bruce W. Frier, A Casebook on Roman Law of Delict, kde se autor zejména dobře PTÁ.
Anglo-saské učebnice ŘP jsou velmi zajímavé, možné proto, že nejsou zatíženy historickou tradici.
Pánové - myslím, že tohle je velmi zajímavé, věnovat se i výuce římského práva. Ať se nám to líbí nebo ne (mně osobně spíše ano), teorie práva a římské právo spolu těsně souvisí. Rozšířil bych tedy náš soubor o někoho z římského práva v Brně - pokud nebudete proti a on bude souhlasit.
Přesně tak, Martine, myslím, že římské právo a právní teorie spolu souvisí velmi úzce a doufám, že se mi podaří vás o tom přesvědčit.
Píšeme tady o významu ŘP pro dnešek a z Petrova příspěvku mám dojem, že ŘP je chápáno jako "úvod do právnického myšlení" především pro soukromé právo. Mně se však zdá důležitějším něco jiného: "Jinakost" římského práva. Ŕímská společnost byla dosti jiná než ta naše, takže když budeme ŘP studovat v kontextu římské společnosti, velmi dobře si uvědomíme, jak Římané byli jiní než my. To pak vede k tomu, že si budeme uvědomovat naši vlastní "jinakost" a nebudeme podléhat bludu, že naše touhy, snažení, ale i představy o společnosti a právní kategorie tady byly odjakživa. To nás povede k historickému i kulturnímu relativismu jako nutné podmínky pro porozumění našemu právu. Na ŘP by se z tohoto pohledu mělo studovat právě to, co je jiné než současné právo - chápat ho nikoli systematicky (tím myslím prizmatem našich kategorií soukromého práva) ale historicky v kontextu doby. A jestliže budeme takto ŘP vykládat, pak nás, myslím, vůbec nepřekvapí, že první význam ŘP pro nás není v právu soukromém, ale v tom veřejném.
Nemohu souhlasit s kommentářem p. Šejvla. Římské právo veřejné nestojí za mnoho: Dvě knihy CIC s trestním právem byly označovány za "libri terribiles". Největší římští právníci považovali za jediné právo pouze právo soukromé a veřejné označovali za pouhou politiku.
Myslím, že jestli něco římské právo může dát i dnešku, tak jsou to především obligace.
Veřejným právem jsem nemyslel kusy Digest (které jsem nikdy nečetl), ale pravidla fungování římské společnosti. Souhlasím s tím, že to je nejspíš politika. Ale myslím si nadále, že první význam ŘP pro středověkou společnost bylo politické - ujednání glosátorů s Barbarossou na ronkalském sněmu podpořilo císařskou ideologii.
Samozřejmě, že nepopírám význam ŘP pro soudobé soukromé právo. Ale mně šlo ještě o něco jiného: že studovat to "jiné" je důležitější než studovat to, co nám připadá důvěrně známe, protože jsou to kategorie podobné těm našim. Když budu z ŘP "vyzobávat" to podobné našim kategoriím, může to v někom vyvolat pocit, že římská společnost byla podobnou té naší. Daleko zajímavější mi připadá ukázat, že ŘP bylo velmi jiné a naučit se tak relativismu (a v konečném důsledku snad i tomu, že tomu "jinému" nebudu moci porozumět - leda se ho snažit nějak akceptovat).
Ačkoliv římský stát je imposantní, byl poměrně často v krisi: království – republika – principát – dominát. To bychom se raději měli inspirovat anthénskou demokracií, ne?
Význam ŘP může být pro různé lidi různý, já dávám přednost tradičnímu pohledu.
Samozřejmě, že tradiční pohled nepovažuji vůbec za špatný - chtěl jsem jen upozornit na nějaký alternativní přístup (mimochodem, proč zakladatelé sociologie práva Ehrlich ve střední Evropě a Lévy-Bruhl ve Francii byli původně učiteli ŘP? Že by díky ŘP získali cit pro onu "jinakost"?). Athénskou demokracií bych se raději neinspiroval - žádná přirozená rovnost lidí, žádná osobní svoboda, nekonečné hlasovací procedury a ještě to fungovalo pouze cca 40 let v podstatě jen díky agresivní zahraniční politice... Navíc, jak jsem již psal, mne nezajímá inspirace pro nás, ale "jinakost" od nás.
AD Guy Peters: Jde o to, že "veřejné právo" bylo považováno za součást (právní) filozofie a nebylo předmětem zájmu těch právníků, kteří jsou publikováni v Digestech. Navíc Digesta vznikala v době absolutní monarchie a není divu, že kompilátory nebyly přejaty ty názory, které "nešly s dobou". Římská teorie státovědy, tak jak je sepsána např. v díle M.T. Cicerona, který nebyl právníkem stricto sensu velmi ovlivnila evropské politické myšlení a římská republika se stala významným vzorem, např. pro konstituci Spojených států amerických.
AD Michal Šejvl: To, že římské právo je právem určitého národa, je naprosto správný postřeh. Každý institut musí být vykládán v kontextu doby, kdy vznikal a každá jeho změna souvisí se změnou společnosti. Kdyby Řím prohrál válku s Kartágem, nebylo by vzniklo ius gentium.
Musíme si tedy být vědomi této historičnosti římského práva (a vyhnout se tak skalisku, které ve finále pohřbilo Savignyho) a vykládat římské právo relativně.
Na druhou stranu, některé problémy práva, které byly řešeny v Římě se znovu a znovu vrací a jsou řešeny bez ohledu na historické a sociální změny. To jsou ty večně zelené kořeny římského práva, o kterých mluvil V. Knapp (aniž by ovšem rozuměl podstatě toho, o čem mluví), proto můžeme mluvit o věčných návratech římského práva.
K Petrovi: Mně na ŘP vždy nejvíc bavila právě to, že ukazovalo vývoj jednotlivých institutů od archaické doby až třeba do středověku. Na tom si člověk nejvíce uvědomil změny společnosti. Proto jsem pořád podporoval tu "jinakost". Mám ale otázku: Jsou-li některé problémy práva řešeny dnes stejně jako v Římě "bez ohledu na historické a sociální změny", není pak tohle z ŘP dokladem jakési jeho "přirozenosti"? (podobně jako se v ŘP hledaly často základy přirozeného práva). A řeší to pak stejně třeba Angličané, Indové a Číňané? A pokud to tak stejně nedělají, není právě tohle "přirozené" z ŘP tím, čím se liší naše právní kultura od jejich?
Okomentovat