Metaetický subjektivismus (Richard Double)

Richard Double je metaetický subjektivista, resp. morální nonrealista. Metaetický objektivismus, resp. morální realismus, (ve věci závazku) definuje tak, že jednání může být morálně (ne)správné, i když si většina osob myslí opak. Metaetický subjektivismus chápe zhruba ve smyslu toho, co Hamlet řekl slovy: „Nic není ani dobré, ani špatné, ale myšlení to tak činí.“ Nebo co myslel Nietzsche větou: „Neexistují morální fakty. Morální soudy, stejně jako ty náboženské, věří v reality, které nejsou reálné.“ Double je subjektivista, ale nehlásí se k nonkognitivismu. Jeho teorie není zaměřená na sémantiku morálního diskurzu. Stejně jako John Mackie má za to, že popření objektivních hodnot nás nezavazuje k nějakému konkrétnímu názoru na to, co znamenají morální výroky. Metaetický subjektivismus v jeho pojetí prostě jenom popírá, že morální tvrzení můžou být objektivně pravdivá. Double se hlásí k Mackieho teorii chyby. Morální tvrzení sice mají ambici reprezentovat nějaké morální fakty, ale všechna jsou prý stejně nepravdivá, jako je třeba tvrzení, že Bůh je všemohoucí, nepravdivé pro ateistu.

Morální objektivisté říkají, že vždy existuje morální pravda, ale ve sporných případech je těžké ji nalézt. Hume a Mackie replikují, že můžeme zakopnout o zavražděné tělo, ale nemůžeme zakopnout o morální špatnost vraždy. Morální spory jsou podle Doubla jenom zdánlivě spory o tom, co je pravda. Má za to, že investujeme do nich tolik vášně jenom proto, že chybně podléháme objektivismu. Pokud preferujeme nějakou odpověď před jinou, tato preference není založena na morálních faktech, ale na psychických vlastnostech jedince. Tak třeba med existuje objektivně, rozuměj sám o sobě, zatímco chuť medu existuje v závislosti na lidech, kteří ho mají nebo naopak nemají rádi. Takže např. tvrzení ‘Med je včelí produkt.’ je objektivní, zatímco tvrzení ‘Med chutná dobře.’ je subjektivní. Double má za to, že naše morální preference jsou subjektivní podobně jako chuť medu. Nechce tím ale nijak zlehčovat význam morálních citů, považuje je za hubokou charakteristiku lidských bytostí. Chce jenom říct, že morální city zůstávají "jenom" city, jakkoli jsou v našem životě prakticky významné.

Richard Double má za to, že pravdivost či nepravdivost determinismu se nijak nedotýká existence či neexistence svobodné vůle. Jde ale ještě dál a tvrdí, že názory na svobodnou vůli, ať už jsou takové nebo onaké, jsou pouze a jen subjektivní názory, které se nijak neopírají o realitu. Je přesvědčený, že jak kompatibilisté, tak inkompatibilisté nás pouze zásobí alternativními pojmy svobodné vůle a morální odpovědnosti, ale o mimojazykové realitě neříkají nic. Ačkoli logičtí positivisté označovali za pseudoproblém jednu metafyzickou otázku za druhou, jejich hlavní představitelé Moritz Schlick a Alfred Ayer víceméně přejali klasický kompatibilismus v tradici Thomase Hobbese a Davida Huma. S radikálním přístupem, který zpochybňuje samotnou smysluplnost filosofického sporu o povaze a existenci svobodné vůle, přišel až Double. Jde mu hlavně o to, že neexistují objektivní fakty, na základě kterých by některé z názorů na svobodnou vůli byly pravdivé a jiné nepravdivé. Otázka existence svobodné vůle prostě nemá objektivně správnou odpověď. Double tvrdí, že názory na existenci a povahu svobodné vůle jsou jenom subjektivní preference, z nichž žádné nejsou více správné nebo racionální než názory konkurenční. Přitom stejně vidí i otázku morální odpovědnosti. Vztah mezi svobodnou vůlí a morální odpovědností pro Doubla není kontingentní. Svobodnou volbu definuje jako takovou volbu, která (pokud neexistují nějaké zvláštní okolnosti k omluvě) je postačující pro přičítání morální odpovědnosti za jednání, ke kterému tato volba vede.

Double má za to, že žádné z rozmanitých koncepcí svobodné vůle a morální odpovědnosti, které filosofové předkládají, není možné ospravedlnit, což prý není žádná katastrofa, protože tyto filozofické konstrukty nepotřebujeme k tomu, abychom se s respektem chovali k jiným osobám. Spory o svobodné vůli a morální odpovědnosti jsou prý neřešitelné, protože jejich proponenti zastávají odlišná metafilosofická stanoviska, tedy stanoviska v otázce, k čemu je dobrá filosofie, jaký je její úkol. Přijetí nebo odmítnutí určitého metafilosofického názoru má nakonec rozhodující význam pro přijetí nebo odmítnutí nějakého názoru v otázce svobodné vůle, např. kompatibilismu nebo inkompatibilismu.

Někteří filozofové o problému svobodné vůle uvažují primárně jako o problému etickém, tedy z praktického (resp. normativního nebo pragmatického) hlediska. Jiní ho chápou primárně jako problém ontologický, tedy jako otázku objektivní existence a poznání. Různí filozofové vychází z různých principů a kritérií hodnocení argumentů, a proto se nakonec výrazně (možná až překvapivě) liší v tom, které argumenty o svobodné vůli akceptují jako relevantní a přesvědčivé, a které naopak odmítají jako irelevantní nebo slabé. Double přitom zdůrazňuje, že metafilozofie závisí na praktických postojích filozofů o tom, co je správné. V konečném důsledku pak na jejich osobních touhách a náklonostech, tedy na něčem, co nelze hodnotit jako pravdivé nebo nepravdivé.

Můžeme uvažovat různé koncepce svobodné vůle. Filozofické diskuse se pak točí zejména kolem otázky, jaké minimální požadavky se kladou na svobodnou vůli z hlediska férového přičítání morální odpovědnosti. Double ale tvrdí, že není žádný hlubší smysl svobodné vůle a morální odpovědnosti, kterému bychom měli porozumět a vysvětlit ho. Nabízí se sice řada rozmanitých koncepcí svobodné vůle, ale v realitě jim nic neodpovídá. Jako nonrealista je přesvědčený, že neexistují žádné objektivní fakty, na základě kterých bychom měli dát přednost nějaké koncepci před koncepcemi konkurenčními. Subjektivismus jako metafilosofický postoj nevylučuje žádný z konkurenčních názorů na základní úrovni. Double má svůj vlastní názor na svobodnou vůli, ale ten považuje pouze za svůj subjektivní názor. Subjektivista s někým může ostře nesouhlasit, ale ne v tom smyslu, že ten druhý se objektivně mýlí, že prostě nezná fakty. Ve sféře morálky se pohybujeme jenom na úrovni psychických reakcí a preferencí. Existují např. deontologické a konsekvencialistické názory, ale neexistuje deontologická nebo konsekvencialistická realita. Samozřejmě kromě společenské reality praktikování a prosazování oněch subjektivních názorů.

Double patří do tradice Davida Huma a Adama Smithe, a to minimálně v tom, že morálku (a také morální odpovědnost) považuje v konečném důsledku za záležitost morálních citů, intuicí a postojů. Tyto subjektivní stavy a postoje jsou pro morálku konstitutivní. Pokud existují nějaké objektivní morální fakty, pak některé z konfliktních morálních postojů jsou objektivně pravdivé a jiné jsou objektivně nepravdivé. Nicméně samotné přijetí morálního objektivismu nás nijak nepřibližuje k poznání toho, které z nich to jsou. Přitom je lepší si zůstat u toho, že konfliktní morální postoje jsou legitimní alternativy než se neodůvodněně některých z nich vzdát. Podle Doubla nemáme usilovat o teoretickou konzistenci, ale o věrnost skutečné povaze morálních postojů, a ty bývají inkonzistentní. Jenomže, a o to mu jde, morální teorie nemůžou být objektivně pravdivé jako např. fyzikální teorie.


Morální intuice nám říkají, že některé činy jsou obdivuhodné a zalouží si uznání nebo nějaké ocenění, jiné jsou naopak zavrženíhodné a zaslouží si odmítnutí nebo nějakou sankci. Double není v této otázce revizionista, jeho koncepce naopak stojí na tom, že tyto intuice a mají pro morální „realitu“ konstitutivní význam. Zároveň ale není konvencionalista, zdůrazňuje totiž individuální rozdíly v morálních intuicích a názorech. Prostě mu jde o to, abychom demystifikovali své morální postoje. Svobodná vůle a morální odpovědnost není něco, co máme objevit, ale je to něco, čím žijeme, co praktikujeme a co v principu můžeme praktikovat více způsoby. Proti tomu lze namítnout, že subjektivismus je příliš liberální v tom smyslu, že je slučitelný s jakýmikoli morálními postoji, včetně nějaké morální noční můry. Ovšem tady vstupuje do hry realita. Lidské morální sentimenty nejsou nahodilé, ale jsou formovány objektivními faktory, jednak biologickými, jednak kulturními. A právě v tomto bodě se relativizuje ono popírání morální reality. Morální postoje jsou sice pouze subjektivní postoje, ale jsou to postoje, které objektivně existují jako součást reality.. Pokračovat...

EASY - HARD CASE

Termíny ‘easy case’ a ‘hard case’, jsou v anglické terminologii teorie práva termini technici, a proto nemá smysl je doslovně překládat do češtiny. Problém rozhodně nespočívá v míře komplexnosti, ani v míře náročnosti případu, ale spočívá v normativní determinovanosti případu právem. Easy case může být relativně složitý a náročný případ. Může se dotýkat více právních odvětví, může spadnout do věcné působnosti celé řady právních předpisů, může vyžadovat velmi sofistikované právní úvahy, apod. Joseph Raz správně upozorňuje, že rozhodnout některé easy cases je mnohem náročnější než je rozhodnutí většiny hard cases.

Některé případy právníci vnímají jako easy cases, tedy jako právem determinované, a přesto vedou vášnivé spory, jaké řešení je správné. Jsou ve shodě, že právo jednoznačně určuje správné řešení, ale nejsou ve shodě, které řešení to je. Jinými slovy, že je nějaký případ vnímán jako easy case, ještě neznamená, že je nesporný. Některé případy právníci vnímají jako hard cases, tedy jako právem nedeterminované. Takové případy buď nejsou vůbec normativně determinované, tedy nemá smysl mluvit o správnosti řešení, anebo jsou determinované nějakými mimoprávními standardy. Právníci pak můžou vést spor o to, jestli a jak je hard case řešitelný na základě mimoprávních standardů, třeba na základě principů politické morálky. Pokračovat...

Jeden osud v politických procesoch - Václav Chytil

Viacerí čitatelia nášho blogu zrejme videli nedávno odvysielaný 10-dielny dokument o procese s Miladou Horákovou a spol. Nie je nezaujímavé si v tejto súvislosti všimnúť, že viac ako polovicu odsúdených (7 z 13) tvorili právnici. Ako keby práve právnici boli tí, ktorí porušujú právo... Alebo boli právnici najnebezpečnejší nepriatelia komunistického režimu?

Za "Procesom H" nasledovali ďalšie, ktoré sú všeobecne menej známe. Jedným z nich bol proces so skupinou Viktora Mátla (Viktor Mátl, Antonín Sum, Václav Jindřich, Augustin Mencák, Jan Hanzlík, Prokop Vavřínek, Václav Chytil). A opäť bol v rámci neho odsúdený právnik, univerzitný profesor... Václav Chytil.

Život Václava Chytila sa začal v malej moravskej obci Lukov roku 1907. Po ukončení gymnázia začína mladý adept štúdium na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity, kde sa jeho učiteľmi stali profesori František Weyr a Karel Engliš. Tí si talentovaného študenta všimli prakticky od začiatku a ochotne sa mu venovali. Chytil sa tak dostal i k možnosti publikovať v "profesorských" zborníkoch a časopisoch, Weyr mu dokonca neskôr zveril i preklad skrátenej verzie Kelsenovej "Reine Rechtslehre" do češtiny (1933).

Bolo zrejmé, že Chytil smeruje na dráhu univerzitného profesora. V dôsledku nepriazne politických udalostí druhej svetovej vojny si však profesúru z odboru národného hospodárstva a štatistiky mohol urobiť až v roku 1945. Okrem toho sa v tejto dobe tiež zapojil do verejného politického života ako stúpenec ľudovej strany. V roku 1946 sa stal poslancom Dočasného, neskôr Ústavodarného národného zhromaždenia a zastával i funkciu podpredsedu parlamentu.

Ešte v čase jeho pôsobenia vo vysokej ústavnej funkcii prebehli na brnianskej právnickej fakulte rozsiahle personálne čistky, v rámci ktorých mu fakultný akčný výbor zastavil činnosť na fakulte, čo bolo prvým krokom k rozviazaniu pracovného pomeru. Vtedy však muselo byť ešte toto rozhodnutie revidované, lebo o Chytilove služby prejavil záujem Klement Gottwald, ktorý mu vo svojej vláde ponúkol post ministra financií. Chytil však s komunistickým režimom kolaborovať nemienil, ponuku na ministerské kreslo odmietol a vzdal sa svojho poslaneckého mandátu. Následky uvedeného kroku sa dostavili v krátkom časovom horizonte.

V novembri 1949 bol na základe vykonštruovaných dôvodov zatknutý a vzatý do väzby. Po ukončení vyšetrovania podal krajský veliteľ Štátnej bezpečnosti štátnej prokuratúre trestné oznámenie pre podozrenie zo spáchania špionáže, prípravy zvrhnutia ľudovo demokratickej republiky a nastolenia buržoázno-kapitalistického zriadenia. To zásadné, o čo sa obvinenie opieralo, bolo Chytilovo doznanie, že dr. Kopeckému (ktorý bol podľa komunistických vyšetrovateľov agentom zabezpečujúcim spoluprácu a spojenie medzi špionážnou skupinou a vedením záškodníckeho spiknutia proti republike) požičal knihy svojho vysokoškolského učiteľa prof. Karla Engliša „Kapitoly o budování státu“, „Centralizace a decentralizace“, a vlastnú štúdiu z roku 1946 „Liberalizmus a komunizmus“. Vyšetrovací spis pritom túto bežnú pôžičku kvalifikuje ako schvaľovanie „zločinnej činnosti na pracujúcom ľude“ a Václav Chytil „ním bol ako odborník v tomto smere nápomocný, ako radou, tak i tým, že požičal niekoľko vedeckých kníh a usporiadaní štátu, čo bolo k uskutočneniu ich cieľa dôležité. Z vylíčenia činnosti uvedených osôb je zrejmé, že ide o zločincov najhoršieho zrna, ktorí zradili vlastný národ a v záujme západných imperialistov vykonávali špionáž a podvratnú činnosť.“

29. júla 1950 odsúdil Štátny súd v Prahe Václava Chytila za zločin spoluviny na velezrade „k 12 rokom a peňažnému trestu 20 000 Kčs, v prípade nedobytnosti k náhradnému trestu ťažkého žalára v trvaní 40 dní“.

„Zájazdový autobus“ previezol odsúdeného Chytila 8. augusta 1950 do Ostrova pri Karlových Varoch a v krušnohorských táboroch zriadených pri uránových baniach prežil nasledujúcich päť rokov. V polovici roka 1955 bol premiestnený do nápravno-pracovných táborov – Příbram. Po svojom príjazde sa kolegiálne pripojil k hromadnému štrajku väzňov spojenému s hladovkou. Ako to vyplýva z príslušnej dokumentácie, šancu na podmienečné prepustenie z výkonu trestu si tým značne zhoršil: i keď „príkazy technikov plní a kvalita práce je dobrá“ a normu dokázal plniť na viac ako 100% ... „Tieto pracovné výsledky dosahuje preto, že pracuje v dobrom pracovnom kolektíve. Nepodal žiadny zlepšovací návrh, ani neuzatvoril žiadny z pracovných záväzkov. Príkazy príslušníkov plní dosť povrchne a preto, že musí. Jeho správanie je neukáznené, má prudkú a panovačnú povahu. Žiadne odmeny neobdržal, dennú tlač neodoberá a nečíta... svoje previnenie si nepriznáva a nesúhlasí s výškou trestu. V NPT [Nápravno pracovný tábor] sa stýka s odsúdenými z radov inteligencie, ktorí sú reakčne zameraní proti nášmu zriadeniu. Sám ku dnešnému zriadeniu nemá kladný postoj, čo dokázal tým, že sa v dňoch 4.–9. 7. 1955 zúčastnil hromadného štrajku a hladovky odsúdených. Trest v prípade menovaného doposiaľ neplní svoj výchovný účel. Vzhľadom k dôvodom uvedeným v posudku nedoporučujem jeho podmienečné prepustenie z výkonu trestu.“ Rovnaké slová „posudku na podmienečné prepustenie“ z roku 1955 sa opakujú i v nasledujúcich rokoch. O prepustení 9. novembra 1958 rozhodlo až isté celospoločenské uvoľnenie v tomto roku.

Navrátená sloboda znamenala pre Václava Chytila predovšetkým opätovné stretnutie so svojou rodinou. Obmedzujúci režim mu nedovoľoval nájsť si prácu zodpovedajúcu jeho vzdelaniu a tak sa zamestnal ako robotník vo Veselí nad Moravou. Počas „pražskej jari“ sa dočkal súdnej i spoločenskej rehabilitácie, ktorá mu umožnila i návrat za katedru. Začal učiť politickú ekonómiu na Právnickej fakulte Karlovej univerzity. Okrem toho získal poslanecké kreslo v Českej národnej rade a neskôr i v Snemovni národov Federálneho zhromaždenia. Po politických udalostiach v auguste 1968 sa mandátu vzdal a žil v ústraní až do svojej smrti v roku 1980.

V roku 2003 si Karlova univerzita uctila Chytilovu pamiatku vydaním publikácie "Profesor Václav Chytil a uranové doly". Tak boli zverejnené okrem iného i dve diela, ktoré sa Chytilovi podarilo vo väzení tajne napísať: logická úvaha „Pojmosloví“ a spis zaoberajúci sa základmi filozofie trestného práva „Vina a trest - právněfilosofické pojednání“. Tým bolo aspoň post mortem povedané vďaka za všetko a vydané svedectvo o osude človeka, ktorý musel trpieť, aj keď sa v podstate nijako neprevinil. Pokračovat...

nichts anderes als das ethische Minimum

Viktor Knapp se ve své Teorii práva (1995, str. 85) doslova posmívá Georgovi Jellinekovi, že prý tvrdí, že právo je minimum morálky, což Knapp interpretuje tak, že množina právních norem je podmnožinou morálních norem. A to pak snadno vyvrací. Tato interpretace by navíc znamenala, že Jellinek byl extrémní naturalista. Ale to rozhodně nebyl. Co přesně napsal Jellinek? (Viz níže) Možná chtěl jenom říct, že právo má z hlediska etiky minimální ambici, totiž zahrnovat ty normy, které garantují trvání společnosti. Ať už to myslel tak nebo tak, napsal to velmi nešikovně.

„Když se v nějakém historicky určeném stavu společnosti zeptáme na normy, jejichž dodržování umožňuje další trvání tohoto stavu, tak dostaneme právo této společnosti. Právo není nic jiného než etické minimum (das ethische Minimum). Objektivně to jsou podmínky zachování společnosti, dokud ta závisí na vůli lidí, tedy existenční minimum etických norem. Subjektivně je to minimum mravního života a přesvědčení, které se od členů společnosti vyžaduje. … Právo se v tomto pojetí chová jako část k celku, jako základ k budově. … Právo tedy vytváří minimum norem jako udržující moment stavu společnosti, to znamená, že bude zahrnovat ty normy, které zajistí nezměnitelnou existenci takového stavu.“ Pokračovat...