Metaetický subjektivismus (Richard Double)

Richard Double je metaetický subjektivista, resp. morální nonrealista. Metaetický objektivismus, resp. morální realismus, (ve věci závazku) definuje tak, že jednání může být morálně (ne)správné, i když si většina osob myslí opak. Metaetický subjektivismus chápe zhruba ve smyslu toho, co Hamlet řekl slovy: „Nic není ani dobré, ani špatné, ale myšlení to tak činí.“ Nebo co myslel Nietzsche větou: „Neexistují morální fakty. Morální soudy, stejně jako ty náboženské, věří v reality, které nejsou reálné.“ Double je subjektivista, ale nehlásí se k nonkognitivismu. Jeho teorie není zaměřená na sémantiku morálního diskurzu. Stejně jako John Mackie má za to, že popření objektivních hodnot nás nezavazuje k nějakému konkrétnímu názoru na to, co znamenají morální výroky. Metaetický subjektivismus v jeho pojetí prostě jenom popírá, že morální tvrzení můžou být objektivně pravdivá. Double se hlásí k Mackieho teorii chyby. Morální tvrzení sice mají ambici reprezentovat nějaké morální fakty, ale všechna jsou prý stejně nepravdivá, jako je třeba tvrzení, že Bůh je všemohoucí, nepravdivé pro ateistu.

Morální objektivisté říkají, že vždy existuje morální pravda, ale ve sporných případech je těžké ji nalézt. Hume a Mackie replikují, že můžeme zakopnout o zavražděné tělo, ale nemůžeme zakopnout o morální špatnost vraždy. Morální spory jsou podle Doubla jenom zdánlivě spory o tom, co je pravda. Má za to, že investujeme do nich tolik vášně jenom proto, že chybně podléháme objektivismu. Pokud preferujeme nějakou odpověď před jinou, tato preference není založena na morálních faktech, ale na psychických vlastnostech jedince. Tak třeba med existuje objektivně, rozuměj sám o sobě, zatímco chuť medu existuje v závislosti na lidech, kteří ho mají nebo naopak nemají rádi. Takže např. tvrzení ‘Med je včelí produkt.’ je objektivní, zatímco tvrzení ‘Med chutná dobře.’ je subjektivní. Double má za to, že naše morální preference jsou subjektivní podobně jako chuť medu. Nechce tím ale nijak zlehčovat význam morálních citů, považuje je za hubokou charakteristiku lidských bytostí. Chce jenom říct, že morální city zůstávají "jenom" city, jakkoli jsou v našem životě prakticky významné.

Richard Double má za to, že pravdivost či nepravdivost determinismu se nijak nedotýká existence či neexistence svobodné vůle. Jde ale ještě dál a tvrdí, že názory na svobodnou vůli, ať už jsou takové nebo onaké, jsou pouze a jen subjektivní názory, které se nijak neopírají o realitu. Je přesvědčený, že jak kompatibilisté, tak inkompatibilisté nás pouze zásobí alternativními pojmy svobodné vůle a morální odpovědnosti, ale o mimojazykové realitě neříkají nic. Ačkoli logičtí positivisté označovali za pseudoproblém jednu metafyzickou otázku za druhou, jejich hlavní představitelé Moritz Schlick a Alfred Ayer víceméně přejali klasický kompatibilismus v tradici Thomase Hobbese a Davida Huma. S radikálním přístupem, který zpochybňuje samotnou smysluplnost filosofického sporu o povaze a existenci svobodné vůle, přišel až Double. Jde mu hlavně o to, že neexistují objektivní fakty, na základě kterých by některé z názorů na svobodnou vůli byly pravdivé a jiné nepravdivé. Otázka existence svobodné vůle prostě nemá objektivně správnou odpověď. Double tvrdí, že názory na existenci a povahu svobodné vůle jsou jenom subjektivní preference, z nichž žádné nejsou více správné nebo racionální než názory konkurenční. Přitom stejně vidí i otázku morální odpovědnosti. Vztah mezi svobodnou vůlí a morální odpovědností pro Doubla není kontingentní. Svobodnou volbu definuje jako takovou volbu, která (pokud neexistují nějaké zvláštní okolnosti k omluvě) je postačující pro přičítání morální odpovědnosti za jednání, ke kterému tato volba vede.

Double má za to, že žádné z rozmanitých koncepcí svobodné vůle a morální odpovědnosti, které filosofové předkládají, není možné ospravedlnit, což prý není žádná katastrofa, protože tyto filozofické konstrukty nepotřebujeme k tomu, abychom se s respektem chovali k jiným osobám. Spory o svobodné vůli a morální odpovědnosti jsou prý neřešitelné, protože jejich proponenti zastávají odlišná metafilosofická stanoviska, tedy stanoviska v otázce, k čemu je dobrá filosofie, jaký je její úkol. Přijetí nebo odmítnutí určitého metafilosofického názoru má nakonec rozhodující význam pro přijetí nebo odmítnutí nějakého názoru v otázce svobodné vůle, např. kompatibilismu nebo inkompatibilismu.

Někteří filozofové o problému svobodné vůle uvažují primárně jako o problému etickém, tedy z praktického (resp. normativního nebo pragmatického) hlediska. Jiní ho chápou primárně jako problém ontologický, tedy jako otázku objektivní existence a poznání. Různí filozofové vychází z různých principů a kritérií hodnocení argumentů, a proto se nakonec výrazně (možná až překvapivě) liší v tom, které argumenty o svobodné vůli akceptují jako relevantní a přesvědčivé, a které naopak odmítají jako irelevantní nebo slabé. Double přitom zdůrazňuje, že metafilozofie závisí na praktických postojích filozofů o tom, co je správné. V konečném důsledku pak na jejich osobních touhách a náklonostech, tedy na něčem, co nelze hodnotit jako pravdivé nebo nepravdivé.

Můžeme uvažovat různé koncepce svobodné vůle. Filozofické diskuse se pak točí zejména kolem otázky, jaké minimální požadavky se kladou na svobodnou vůli z hlediska férového přičítání morální odpovědnosti. Double ale tvrdí, že není žádný hlubší smysl svobodné vůle a morální odpovědnosti, kterému bychom měli porozumět a vysvětlit ho. Nabízí se sice řada rozmanitých koncepcí svobodné vůle, ale v realitě jim nic neodpovídá. Jako nonrealista je přesvědčený, že neexistují žádné objektivní fakty, na základě kterých bychom měli dát přednost nějaké koncepci před koncepcemi konkurenčními. Subjektivismus jako metafilosofický postoj nevylučuje žádný z konkurenčních názorů na základní úrovni. Double má svůj vlastní názor na svobodnou vůli, ale ten považuje pouze za svůj subjektivní názor. Subjektivista s někým může ostře nesouhlasit, ale ne v tom smyslu, že ten druhý se objektivně mýlí, že prostě nezná fakty. Ve sféře morálky se pohybujeme jenom na úrovni psychických reakcí a preferencí. Existují např. deontologické a konsekvencialistické názory, ale neexistuje deontologická nebo konsekvencialistická realita. Samozřejmě kromě společenské reality praktikování a prosazování oněch subjektivních názorů.

Double patří do tradice Davida Huma a Adama Smithe, a to minimálně v tom, že morálku (a také morální odpovědnost) považuje v konečném důsledku za záležitost morálních citů, intuicí a postojů. Tyto subjektivní stavy a postoje jsou pro morálku konstitutivní. Pokud existují nějaké objektivní morální fakty, pak některé z konfliktních morálních postojů jsou objektivně pravdivé a jiné jsou objektivně nepravdivé. Nicméně samotné přijetí morálního objektivismu nás nijak nepřibližuje k poznání toho, které z nich to jsou. Přitom je lepší si zůstat u toho, že konfliktní morální postoje jsou legitimní alternativy než se neodůvodněně některých z nich vzdát. Podle Doubla nemáme usilovat o teoretickou konzistenci, ale o věrnost skutečné povaze morálních postojů, a ty bývají inkonzistentní. Jenomže, a o to mu jde, morální teorie nemůžou být objektivně pravdivé jako např. fyzikální teorie.


Morální intuice nám říkají, že některé činy jsou obdivuhodné a zalouží si uznání nebo nějaké ocenění, jiné jsou naopak zavrženíhodné a zaslouží si odmítnutí nebo nějakou sankci. Double není v této otázce revizionista, jeho koncepce naopak stojí na tom, že tyto intuice a mají pro morální „realitu“ konstitutivní význam. Zároveň ale není konvencionalista, zdůrazňuje totiž individuální rozdíly v morálních intuicích a názorech. Prostě mu jde o to, abychom demystifikovali své morální postoje. Svobodná vůle a morální odpovědnost není něco, co máme objevit, ale je to něco, čím žijeme, co praktikujeme a co v principu můžeme praktikovat více způsoby. Proti tomu lze namítnout, že subjektivismus je příliš liberální v tom smyslu, že je slučitelný s jakýmikoli morálními postoji, včetně nějaké morální noční můry. Ovšem tady vstupuje do hry realita. Lidské morální sentimenty nejsou nahodilé, ale jsou formovány objektivními faktory, jednak biologickými, jednak kulturními. A právě v tomto bodě se relativizuje ono popírání morální reality. Morální postoje jsou sice pouze subjektivní postoje, ale jsou to postoje, které objektivně existují jako součást reality..