Na úvod bych čtenáře rád upozornil, že následující stať dávám pouze k zamyšlení. Je to část příspěvku, který hodlám také diskutovat na konferenci na Slovensku.
Předpokládám, že jeden ze znaků postmoderní společnosti je úcta k pluralitní společnosti. Společnost, ať již v rámci globalizace, či v rámci technologických změn, či vůbec odlišného životního stylu zažívá narušování stávajících hodnot ve smyslu jejich neustálého poměřování s hodnotami jiných kulturních celků. Svou roli zde také sehrává respektování menšin a jejich zvyšující se podíl na celkové podobě společnosti.
Současně se ztrátou celkového pojetí, které ještě nedávno nabízel pojem národa[1], zjišťujeme, že lidé mohou ztrátu „velké“ identity nahrazovat příklonem k identitám „menším“. Jako se dříve byli schopni identifikovat například s národem, jsou nyní schopni se identifikovat menšinou, která je jim nejblíže.
Jedním ze způsobů, kterým lze na takovou situaci reagovat je integrace. Tento model je však často odmítán, vzhledem k tomu, že nabízí pouze cosi, co označujeme jako masku kulturní dominance[2]. Výsledkem integrace je totiž triumf dominantní identity, která opanovala veškeré existující rozdíly[3]. Takový důsledek je předvídatelný i vzhledem k integračnímu potenciálu jazyka, kterým mluví většina. Důsledkem pak ovšem není skutečná jednotná identita, ale pouze zdání takové identity. Právo je ideálním nástrojem pro integraci. Při jazykovém pohledu právo operuje pouze s objektivní kategorií člověka, či člověka definovaného příslušností k určité skupině. Aniž by přitom ztrácelo ze své objektivity. Každému stejně, bez ohledu na zvláštnosti. Tuto tezi však nelze udržet – nástroj se uplatňuje až prostřednictvím interpretce, která může být zatížena. Uvědomíme-li si, že i například soudce je vystaven kultivační teorii[4] (a to aplikujeme pouze teorii masové komunikace), pak jeho hodnotová neutralita vzhledem k menšině bude pouze deklarovaná. Podle Duncanna Kennedyho je dokonce přijatelnější, pokud soudce bude normy aplikovat ideologicky, neboť nemůže dojít k tomu, že normu plně popře. Dokonce nebude postupovat legitimně, pokud se nepokusí přizpůsobit normu svému vidění světa[5]. Takový výsledek je však zcela proti ideji pluralismu.
Na opačném straně spektra nacházíme přístup, který prahne po absolutní pluralitě. Absolutním respektu k odlišnostem a k menšinám. I takový přístup je velmi obtížně realizovatelný, a to včetně práva. Jednou z příčin obtíží totiž může být i nestabilita takových „menšin“. Při rychlých změnách provázejících stávající společnost se často může stát, že jeden den respektovaná menšina se druhý den stane neexistující. Navíc musíme mít stále na zřeteli, že pokud hodláme preferovat hodnoty menšin, nesmíme rezignovat na hodnoty tzv. většinové. Jejich regulací navíc může dojít k popření základního hodnotového rámce, na kterém je každé objektivní právo vybudováno. Tyto hodnoty nelze zcela popřít, přičemž může dojít k situaci, kdy budou v rozporu s hodnotami menšiny – například často skloňovaný rozpor mezi svobodou projevu (přestože v evropském kontextu různorodou) a svobodou náboženského vyznání. Obvykle namítaný princip proporcionality si s takovým prostředím neumí poradit, neboť hodnoty se zde naprosto vylučují a nelze je uspokojit proporčně.
Jako další nabízené řešení vztahu pluralismu a práva je inkluze. Právní systém (společnost), který respektuje menšiny pro jejich zvláštnosti. Cení si jich. Přesto i zde má respekt k menšinám – tedy forma kulturního pluralismu – své meze. Tyto meze jsou vystaveny jedním z nezbytných prvků inkluze – tolerance. „Tolerance is an end in itself. The elimination of violence, and the reduction of suppression to the extent required for protecting man and animals from cruelty and aggression are preconditions for the creation of a humane society.“[6] Ano, takové ochrany je právo schopno, vždy zde teprve zpětně sleduje společenské změny. Proto se může stát, že to bude nástroj nedostatečný.
Otázkou proto stále zůstává, jak by se mělo právo s tímto požadavkem inkluze (spíše než integrace) vypořádat. Jak reagovat na nárůst prvků právního prostředí se zcela odlišnými kulturními vzorci a tradicemi? Právo na řešení této otázky nabízí neutrální nástroj. Zdánlivě neutrální. Při tvorbě práva, jakož i při jeho interpretaci se totiž setkáme s častou námitkou, že se stále v našem prostředí jedná o bílého muže[7]. Bílý muž[8] je ten, který vládne právu a právem. Tento vyhraněný názor tak demaskuje již výše zmíněný problém – bude ten, kdo manipuluje právem ochoten ke změně?
Právo nám tak nenabízí v současné podobě neutrální nástroj. Samo o sobě se teoreticky opravdu jedná o způsob, který je přiváděna myšlenka pluralismu a multikulturalismu do skutečnosti. Stanovováním výjimek, nebo positivní diskriminací. Z postmoderního pohledu se však i v tomto případě jedná o střed dominantní kultury s kulturou menšinovou. Jazykem kultury dominantní. Nechtěl jsem zde hovořit o nutnosti práva vypořádat se s pluralitní společností a najít řešení. Opakuji, že to nedokáži.
[1]Stojím, zde na stanovisku B. Andersona Imaginned Communities – viz http://en.wikipedia.org/wiki/Imagined_communities.
[2]Viz Sarat, A. Kearns, T.R. Cultural Pluralism, Identity Politics and the Law. University of Michigan Press: Ann Arbor, 2001, str. 2.
[3]Tamtéž.
[4]Viz např. Gerbner, G., Gross, L. Living with television: The violence profile. Journal of Communication, 1976, str. 172-199. Blíže http://en.wikipedia.org/wiki/Cultivation_theory.
[5]Tamtéž, s. 378.
[6]http://www.marcuse.org/herbert/pubs/60spubs/65repressivetolerance.htm.
[7]Sarat, A. Kearns, T.R. Cultural Pluralism, Identity Politics and the Law. University of Michigan Press: Ann Arbor, 2001, str. 13.
[8]Derrida, J. Texty k dekonstrukci. Bratislava : Archa, 1993, s. 201.
Pokračovat...
