ASKRIPTIVISMUS (HERBERT HART, PETER STRAWSON)

A tady další. Na obrázku Peter Strawson.

Herbert Hart se intenzivně zabýval filozofií trestního práva. Kladl si otázku, co je to lidské jednání, čím se liší od pouhého tělesného pohybu člověka. V této souvislosti zvažoval jednak (klasickou) kauzální analýzu, že při jednání je příčinou pohybu aktéra nějaký jeho mentální stav (typicky úmysl). Jednak (moderní) kontrafaktuální analýzu, že aktér jedná tehdy, pokud by dělal něco jiného, kdyby se tak rozhodl. Hart obě analýzy odmítl, protože se omezují na deskripci aktéra. Podle Harta je jednání, na rozdíl od pouhého pohybu, společenský fenomén. Když řekneme ‘On to udělal.’ ve smyslu jednání (a ne pouhého pohybu), tak hlavní funkce takové promluvy je askriptivní (připisující). Nějaký pohyb považujeme za jednání, pokud mu připisujeme nějaký společenský význam, typicky odpovědnost. Rozdíl mezi jednáním a po-hybem je podle Harta podobný jako rozdíl mezi vlastnictvím a věcí. Hlavní funkce věty ‘Toto je jeho.’ není deskripce označené věci, ale to, že někomu připisujeme vlastnické právo. Něja-kému pohybu připisujeme status být jednání, podobně jako nějaké věci připisujeme společen-sky uznávaný status být něčí vlastnictví. Hart v této souvislosti říká: „Náš pojem jednání, stejně jako náš pojem vlastnictví, je společenský pojem.“ Hartův askriptivismus jde v linii s jeho expresivismem. Soudní rozhodnutí podle Harta není prostá deskripce, ale je to kombi-nace faktů a práva. Může být správné, nesprávné, pravomocné, vykonané, potvrzené, zrušené, ale nemůže být pravdivé ani nepravdivé. Fakty sice podporují soudní rozhodnutí, ale neimpli-kují je.

Zhruba řečeno, Hart chápe odpovědnost jako nutnou podmínku jednání, takže jednání je tako-vé chování, za které přičítáme (např. morální, právní, politickou) odpovědnost. Pokud nás zají-má, co se v nějaké společnosti kvalifikuje jako jednání, pak bychom si měli všímat toho, jaká kritéria se tu uznávají a používají k připsání odpovědnosti. K tomu Hart ale dodává, že pro připisování odpovědnosti je typické, že je vždy otevřené nějakým výjimkám (defeasible). To znamená, že pojem jednání je sice odvozený od pojmu odpovědnost, ale ne každému jednání nakonec připíšeme odpovědnost. Nějaké jednání kvalifikujeme jako nemorální, politicky nekorektní nebo jako trestný čin se všemi morálními, politickými nebo právními důsledky, ledaže tu jsou takové zvláštní okolnosti, že ho lze nějak ospravedlnit nebo omluvit. Např. okolnosti nutné obrany, vážná pohrůžka násilí, nepříčetnost aktéra, apod. Takže pokud se ptáme, jestli je aktér odpovědný za své jednání, tak se ptáme, jestli jeho jednání prospívá nějaké ospravedlnění nebo omluva. Hartova analýza byla i navzdory tomuto upřesnění radi-kální, a proto není divu, že se setkala s ostrou kritikou. Nejčastější výtka byla, že pouze ně-které druhy jednání (např. vražda) pojmově zahrnují přičítání odpovědnosti. Tak třeba Peter Geach reagoval těmito slovy:

„U stovek druhů volních nebo záměrných jednání by bylo absurdně okázalé, ne-li melodrama-tické, mluvit o přičítání odpovědnosti, exkulpaci, omluvě, nebo o odměně a trestu. Připisovat nějakému aktérovi jednání neznamená obecně, že k němu zaujímáme nějaký quazi-právní nebo quazi-morální postoj, a jenom nevhodná volba příkladů by mohla vést k tomu, abychom si něco takového mysleli.“

Askriptivismus se neomezuje na nějaký konkrétní druh přičitatelnosti, třeba na morální odpo-vědnost. Spíše jde o to, že přičítání jednání někomu má obvykle nějaký společenský význam. Tak třeba George Pitcher, který v této věci argumentuje podobně jako Geach, uvádí jako pří-klad morálně neutrálního jednání hru na klavír. Dobře, vezměme, že ve vedlejším pokoji někdo hrál skvěle na klavír. V pokoji ale bylo víc lidí, a proto se zeptám, kdo z nich hrál na ten klavír. Ptám se proto, že chci onomu klavíristovi vyjádřit své uznání a bylo by nefér, kdybych svoji poklonu složil někomu jinému. Nebo by to mohlo být tak, že ona hra na klavír mě rušila při práci, a já chci vědět, kdo byl tak bezohledný, abych ho pokáral. Máme-li Hartovu analýzu interpretovat vstřícně, měli bychom se držet jeho analytického záměru, který se nejlépe ukazuje v jeho větě: „Naše jednání je naše ve velmi podobném smyslu, jako je naše vlastnic-tví.“ Žijeme ve společenském světě a v tomto světě společenských vztahů nás zajímá, jestli je nějaká věc něčí vlastnictví, protože vlastnictví respektujeme a chceme např. vědět, koho máme požádat o svolení si onu věc půjčit. Jestli nějaké chování bylo pouhý pohyb nebo jednání, nás obvykle zajímá proto, že na něj chceme společensky adekvátně reagovat. Askriptivismus se zabývá společenským významem jednání, neinterpretuje jednání z pohledu samotného aktéra, ale z pohledu těch druhých. Naše praktiky připisování odpovědnosti jsou ve své hloubce konstitutivní pro jednání jako kroku, který má nějaký význam (důsledky) v rámci našich společenských institucí. Velmi výstižný je současný askriptivista Andrew Sneddon:

„Když někdo jedná, vytváří situaci, která je to, co je, protože získává nějaký společenský status. Nabývá ho kvůli roli, jakou hrají osoba a situace uvnitř praktik, v rámci kterých jsou formovány nějaké reagující postoje, vykonávané v určitém čase a místě. Takové uspořádání je způsob života. Proto jednat znamená účastnit se nějaké životní formy.“

Nyní přesuneme svůj zájem od Herberta Harta k jeho oxfordskému kolegovi Peterovi Straw-sonovi. Jeho článek ‘Freedom and Resentment’ je historicky jeden z nejvýznamnějších pří-spěvků k filozofickému problému svobodné vůle. Východiskem tohoto problému je tzv. dile-ma kauzální determinace: Jestliže je kauzální determinismus pravdivý, pak nikdo nemáme kontrolu nad svým jednáním. A jestliže je kauzální indeterminismus pravdivý, pak nikdo ne-máme kontrolu nad svým jednáním. Indeterminismus je negace determinismu, tedy buď de-terminismus je pravdivý, anebo indeterminismus je pravdivý. Tedy nikdo z nás má pod kont-rolou své jednání. Jenomže jakékoli jednání je pro nás morálně závazné jenom tehdy, když nad ním máme kontrolu. Tedy nikdo nejedná způsobem, který je morálně špatný, a v tomto smyslu nikdo není morálně odpovědný za své jednání.

Můžeme to demonstrovat tzv. základním argumentem, který zformuloval Gallen Strawson, syn Petera Strawsona. Na začátku svého života jsme formováni genetickou dědičností a podmínkami (včetně rodičovské výchovy), do kterých jsme byli přivedeni. A to jsou věci, za které samozřejmě nejsme morálně odpovědní. Dobře, za to, jací jsme na počátku, neneseme morální odpovědnost. Ale mohli bychom nést odpovědnost za to, jakým způsobem jsme se v pozdější fázi života změnili? Nemohli, odpovídá Gallen Strawson. Co je podnětem takové změny? Naše úsilí se nějak změnit? Jenomže úsilí jakožto psychický fakt je také nějak deter-minováno. Je determinováno kombinací toho, jací už jsme (za to nejsme odpovědní), a novými okolnostmi, do kterých jsme vrženi (za ty také nejsme odpovědní). Někdo může namítnout, že svět není kauzálně deteministický. Bude tvrdit, že některé změny jsou výsledek nějakých indeterministických faktorů, např. kvantově-mechanických událostí v našem mozku. Ale tyto nahodilé ("loterijní") faktory nemáme a v principu ani nemůžeme mít pod kontrolou, a proto nemohou nijak přispět k tomu, že neseme morální odpovědnost za to, jací jsme. Nikdo není odpovědný za nahodilost.

Nejde o to, že se nemůžeme záměrně změnit v nějakém směru. Samozřejmě, že můžeme! Jde o to, že "náš" záměr v konečném důsledku (ultimátně) není náš, a proto nemůžeme sami sebe změnit tak, že budeme morálně odpovědní za to, jací jsme. Nejsme schopni sebedeterminace, nejsme příčinou sebe sama (causa sui), a proto ultimátně nejsme odpovědní za to, jací jsme a jaké jsou naše činy. Problém je, že v perspektivě tohoto argumentu nakonec vypadá arbitrárně úplně všechno. V konečném důsledku nic nezávisí na nás jako osobách, nic nemáme ve své režii. Neexistuje nic, na základě čeho bychom si mohli zasloužit trest nebo odměnu, pohrdání nebo obdiv. Tzv. problém svobodné vůle tedy není pouze otázka slučitelnosti svobodné vůle s determinismem, ale je to též otázka slučitelnosti svobodné vůle s indeterminismem. Ta se totiž také ukazuje jako sporná. Pro přehlednou diskuzi je užitečné si zmapovat její logický protor, a proto si pojmově vymezíme následující čtyři teoretické pozice:

1) Negativní inkompatibilismus: Determinismus je neslučitelný se svobodnou vůlí.
2) Pozitivní inkompatibilismus: Indeterminismus je slučitelný se svobodnou vůlí.
3) Negativní kompatibilismus: Indeterminismus je neslučitelný se svobodnou vůlí.
4) Pozitivní kompatibilismus: Determinismus je slučitelný se svobodnou vůlí.

Názory na problém svobodné vůle jsou velmi rozmanité. Tak třeba Baruch Spinoza byl tzv. hard determinista. To znamená, že byl negativní inkompatibilista a přitom věřil, že determi-nismus je pravdivý. Měl za to, že nemůžeme mít svobodnou vůli, jaká je potřebná pro férové přičítání morální odpovědnosti. David Hume byl pozitivní a zároveň negativní kompatibilista. Tvrdil nejen to, že lidská svoboda a morální odpovědnost nejsou v rozporu s determinismem, ale dokonce i to, že determinismus vyžadují. Filozofům, kteří jsou inkompatibilisté (negativní i pozitivní) a přitom tvrdí, že indeterminismus je pravdivý, říkáme libertariáni. Mezi ně patří např. Randolph Clarke , Timothy O’Connor a Robert Kane . Gallen Strawson je negativní inkompatibilista a také negativní kompatibilista. Tedy je systematický skeptik ve věci svobodné vůle a potažmo i morální odpovědnosti. Tvrdí, že nemáme svobodnou vůli, a to bez ohledu na to, jestli je svět deterministický nebo indeterministický. Derk Pereboom sice při-pouští, že svobodná vůle je pojmově možná, ale má za to, že máme dobré empirické důvody si myslet, že my lidé svobodnou vůli nemáme. Saul Smilansky se hlásí k tzv. iluzionismu, který má dualistický a zároveň paradoxní charakter. Na jedné straně souhlasí s Galenem Strawsonem, že z kauzálního hlediska je svobodná vůle nemožná. Zároveň ale z praktického hlediska částečně akceptuje pozitivní kompatibilismus. Tvrdí, že morální požadavek na spra-vedlivé hodnocení zásluhy vyžaduje, abychom zůstali citliví na některé významné rozdíly. Např. jestli někdo jednal pod vyhrůžkou násilím nebo dobrovolně, zda je někdo kleptoman nebo si jenom chce vylepšit rozpočet, apod.

Peter Strawson používá svoji vlastní terminologii, která je ale poněkud zavádějící. Rozlišuje optimisty a pesimisty. Optimisté (rozuměj pozitivní kompatibilisté) jsou ti, kteří si myslí, že naše praktiky přičítání morální odpovědnosti nejsou nijak diskreditovány, pokud je determi-nismus pravdivý. Pesimisté (rozuměj libertariáni a systematičtí skeptici) si naopak myslí, že pokud je determinismus pravdivý, pak naše praktiky přičítání morální odpovědnosti jsou váž-ným způsobem zpochybněny. Systematičtí skeptici (na rozdíl od libertariánů) ale navíc mají za to, že ony praktiky jsou zpochybněny i v případě, že determinismus je nepravdivý, tedy nakonec za všech okolností. Peter Strawson argumentuje na obhajobu praxe přičítání morální odpovědnosti. Ovšem ne tak, že by uvažoval nějakou kauzální teorii jednání. Libertarianismus striktně odmítá jako panikářskou a obskurní metafyziku. Tzv. problém svobodné vůle pova-žuje za vyumělkovaný pseudoproblém, který se nijak nedotýká běžného života. Svůj teoretic-ký zájem o svobodnou vůli obrací k morální psychologii.

Východisko Strawsonovy úvahy není kauzalita individuálního lidského jednání, ale společen-ská praxe připisování odpovědnosti. Nějaké chování druhých vítáme a jiné se nám nelíbí, ale to není všechno. Druhým osobám vzhledem k okolnostem připisujeme nějaké postoje a záměry a na tom pak závisí naše reakce. Např. rozlišujeme, jestli nám někdo šlápl na nohu jenom náhodou, z lhostejnosti k naší osobě, anebo to udělal záměrně, aby nám ublížil, jestli se potom omluvil, nebo se tomu jenom zlomyslně zasmál. Rozlišujeme také, jestli nám někdo pomohl, protože je k nám altruista, nebo to udělal s ryze sobeckou motivací. V závislosti na těchto nuancích pak reagujeme buď frustrovaně, rozhněvaně, s touhou se pomstít, s požadavkem na zadostiučinění, anebo naopak s vděčností, obdivem a úctou. Strawsonův přístup je v základu nonkognitivistický. Společenská praxe hodnocení morální odpovědnosti v konečném důsledku není vysvětlována v pojmech přesvědčení, že někdo je morálně odpovědný, ale v pojmech emocí, které někdo ke druhému za nějakých okolností cítí. Takové reagující nonkognitivní postoje jsou pro morální odpovědnost konstitutivní. Někdo je morálně odpovědný za nějaké jednání, protože toto jednání ve druhých lidech vyvolává negativní morální emoce (rozhořče-ní) k jeho osobě.

Strawson se soustředí na ty zvláštní okolnosti, které považujeme za dobrý důvod k tomu, aby-chom zmírnili nebo modifikovali svoji negativní (rozhněvanou) reakci, případně od ní zcela upustili. Rozlišuje přitom dva druhy takových okolností. Jednak to jsou takové okolnosti, při kterých používáme takové výrazy jako ‘On to tak nemyslel.’, ‘On to nevěděl.’, ‘Byl k tomu donucen.’, ‘Neměl na výběr.’, apod. To jsou okolnosti, které sice nijak nezpochybňují obecnou způsobilost aktéra k odpovědnosti, nicméně ukazují, že aktér svým jednáním k nám nevyjádřil svůj negativní postoj, např. pohrdání, lhostejnost k našim oprávněným zájmům, apod. A pak jsou to takové okolnosti, kdy používáme omluvy jako ‘Vdyť je to jenom dítě.’, ‘Je to kleptoman.’, ‘Je to schizofrenik.’, apod. V takovém případě bereme v úvahu a respektujeme, že aktér je psychicky abnormální, nepříčetný nebo nevyspělý. Prostě, že obecně postrádá ně-jaké schopnosti, které jsou potřebné pro plnou způsobilost k odpovědnosti.

Klade si otázku, jaký význam může mít determinismus pro naše reagující postoje, např. pro zlost na někoho, kdo nám úmyslné způsobil škodu, nebo naopak pro vděčnost za to, že nám někdo altruisticky pomohl. Pokud bychom přijali, že determinismus je pravdivý, bylo by to dobrý důvod, abychom se obecně zřekli takových postojů? Strawson argumentuje, že ne. De-terminismus není omluva v tom smyslu, jak omluvy běžně chápeme a používáme. Neimplikuje, že žádné lidské jednání nemanifestuje zlomyslnost nebo lhostejnost (nebo naopak dobrou vůli) k zájmům druhých. Neimplikuje ani, že všichni lidé jsou psychicky nezpůsobilí pro běžné mezilidské vztahy. Determinismus prostě nijak nediskredituje ani teoreticky nepodkopává společenskou praxi vzájemně adresných postojů. A i kdybychom byli přesvědčení, že máme teoretické důvody k tomu, abychom se vzdali svých reagujících pocitů, stejně je pro nás psy-chologicky nemožné se jich zbavit. A i kdybychom to dokázali, bylo by to za cenu ochuzení a odlidštění našeho života. Byl by to objektivizovaný, instrumentální svět chladné manipulace s druhými, ve kterém by pojmy morální odsouzení a morální odpovědnost ztratily svůj dnešní obsah.

Podobně jako Peter Strawson argumentuje Roy Wallace. Ten jako okolnosti vylučující odpo-vědnost pojmově rozlišuje omluvy a exempce. Omluvy v jeho koncepci ukazují, že nějaké chování porušuje nějaké morální standardy pouze zdánlivě. Pokud má být determinismus univerzální omluva, pak by musel implikovat, že žádný aktér nedělá nic, co skutečně porušuje morální normy, které se ve společnosti akceptují jako závazné. Ale to determinismus neimpli-kuje. Jestliže mi např. nějaký člověk úmyslně nebo z nedbalosti způsobí bolest, aniž by pro to měl přijatelnou omluvu (např. že to byl lékařský zákrok), pak porušuje naše morální normy. A to bez ohledu na to, jestli byl jeho tělesný pohyb kauzálně nutný. Exempci Wallace chápe jako obecné vynětí osoby z odpovědnosti z důvodu její psychické nezpůsobilosti k morální odpovědnosti. Exempce prospívají těm lidem, kteří postrádají reflektovanou sebekontrolu, např. kvůli duševní nemoci nebo závislosti. Jenomže determinismus neimplikuje, že všichni lidé postrádají schopnost zváženě ovládat své chování ve světle morálních důvodů, které spo-lečnost uznává. A proto determinismus neimplikuje ani univerzální exempci. Determinismus neimplikuje ani univerzální omluvu, ani univerzální exempci, a proto podle Wallace nijak nekompromituje společenskou praxi přičítání morální odpovědnosti. Pokračovat...

HARTŮV EXPRESIVISMUS

Nekolik plků o Hartově teorii práva.

Herbert Hart souhlasil s Jeremy Benthamem, že teorie práva má být deskriptivní a že má charakterizovat právní praxi v normativně neutrálním slovníku. Hartova teorie práva prostě nemá ambici formulovat nějaké ospravedlnění toho, že lidé dodržují nebo mají dodržovat právo. Tento benthamovský projekt je delikátní záležitost, protože jakožto deskriptivní teorie právní normativity má jednak zůstat deskriptivní, ale zároveň má vysvětlit, co je na právní normativitě normativní. Hned na začátku svého zásadního díla The Concept of Law (1961) ale Hart zdůrazňuje rozdíl mezi dodržováním pravidla a pouhou konvergencí chování ve společnosti. Hart totiž má za to, že právní normativitu nelze redukovat na fakty o tom, co je v právní praxi obvyklé, předvídatelné, resp. pravděpodobné. V tomto ohledu se od Benthama (ale také od Johna Austina, Olivera Holmese, a dalších) jasně odlišuje. Hart rozhodně odmítá, že např. výrok ‘Osoba S má má povinnost dělat X.’ znamená, že osoba X bude pravděpodobně potrestána, pokud neudělá X. Hart říká, že pokud někdo porušil nějakou právní normu, pak tato norma je pro soudce řídící důvod a ospravedlnění toho, že ono porušení potrestá. A právě to má být tím, co je na právní normativitě normativní.

Z hlediska benthamovského projektu je důležité, že Hart se deskriptivně drží právní praxe. (Jeho oblíbené heslo byla tautologie: ‘Je jenom to, co je, a nic jiného.’) Nechce se pouštět do nějaké obskurní metafyziky a předpokládat jakousi realitu právních norem (přirozené právo), která je nezávislá na právní praxi. I to je součást benthamovského projektu. Ten byl už ve svém základu pozitivistický. Za fundamentální ideu Benthamovy teorie práva Hart považoval tezi společenského faktu. Totiž, že právo jako normativní systém je artefakt vytvořený lidskou volní činností, a ne něco, co už je ve světě jako vnější nutnost čeká, až to lidé objevují svým rozumem. Hart nechce ani rezignovat na normativitu (pravidlo jako pravidelnost právní praxe) a zároveň ani nechce normativitu hledat někde mimo právní praxi (přirozené právo). Chce proplout mezi Skyllou absence normativity a Charybdou mysteriozní normativity. Jeho teoretický cíl je popsat tu normativitu, kterou vytváří lidé v rámci svých společenských praktik. MacCormick v této souvislosti srovnává Hartův a Kelsenův přístup k normativitě:

„Pro Kelsena, stejně jako pro Harta, je právo jako takové normativní. Určuje to, co má být relativně k určité formě společenského řádu, a ne to, co je aktuálně činěno. Kelsen to jako Kantův následovník chápe tak, že existuje nějaká oddělená kategorie lidského myšlení, kategorie Sollen, která je radikálně odlišná od Sein, a která také oddělená od principu kauzality, který je předpokládaný v každém našem myšlení o přírodních procesech. Hart nesouhlasí. K rozumění normativitě právních, morálních nebo jiných společenských pravidel potřebujeme pouze reflektovat lidské postoje k lidskému jednání.“

Tím se dostáváme k jádru Hartovy teorie práva, tedy k rozlišení tzv. vnějšího a vnitřního hlediska. Existují dva možné teoretické přístupy k právu a obecně ke kažné normativní praxi. Buď se můžeme snažit popsat společenské chování bez ohledu na přesvědčení a postoje účastníků praxe (behaviorální teorie), anebo do popisu zahrneme též onu psychologickou složku (hermeneutické teorie). Behaviorální teorie práva jsou vnější, protože se omezují na roli pozorovatele, který sleduje frekvenci určitých způsobů chování v populaci, zvláště pak sankčního, ale přitom ignorují mentální postoje těch, kteří se na právní praxi podílejí. Hartova teorie je hermeneutická. Ovšem tím to nekončí. Některé teorie práva jsou podle Harta sice hermeneutické, protože nějaké postoje berou v úvahu, ale jsou krátkozraké, protože přehlíží nebo redukují rozmanitost postojů, které lidé mívají k právu. Např. tzv. teorie zlého muže, kterou zastával Oliver Holmes, sice počítá s vnitřním aspektem, ale redukuje ho na doporučení, abychom předpokládali, že lidé se řídí právem pouze proto, aby se vyhnuli sankcím, a nikoli z toho důvodu, že uznávají právní normy jako závazná pravidla chování.

Vnitřní hledisko, jak ho chápe Hart, znamená takový praktický postoj účastníků právní praxe, kterým akceptují (prakticky uznávají) právní normy jako řídící důvody jednání, protože jsou platné právo. Z praktického hlediska existují dva postoje, které může účastník právní praxe zaujmout k právním normám, buď je akceptuje, anebo je neakceptuje. Pokud je akceptuje, pak zaujímá vnitřní hledisko, a pokud je neakceptuje, pak buď zaujímá oportunistické hledisko zlého muže, anebo je pouze vnější pozorovatel (např. sociolog nebo antropolog). Hart přitom rozlišuje tvrzení, kterým někdo vyjadřuje svůj vlastní postoj akceptace, a deskriptivní tvrzení faktu, že ostatní něco akceptují. Pokud vyjadřuji svůj vlastní postoj akceptace nějakých pravidel, tak tím zároveň beru na sebe závazek, že je budu dodržovat, že budu kritizovat druhé za jejich porušování, a že nikoho nebudu kritizovat za takovou kritiku. Postoj akceptace je přitom jednak standard kritiky, jednak motivační faktor jednání. Akceptovat normu jako platnou obecně znamená mít obecnou dispozici (sklon) k jejímu dodržování. To ale nijak nevylučuje možnost, že v konkrétním případě převáží nějaké konkurenční motivační faktory, např. úplatek.

Při formulování pojmového rozlišení vnitřního a vnějšího hlediska se Hart nechal inspirovat vlivnou knihou The Idea of Social Science (1958), kterou napsal Peter Winch. Jejich východisko je podobné, totiž že pokud máme vysvětlit nějakou společenskou praxi, pak bychom se neměli omezit na prostý popis konvergence jednání účastníků praxe, ale měli bychom se zabývat tím, jaké důvody mají oni účastníci k takovému jednání. Jenomže Hartova a Winchova teorie jsou jinak zaměřené projekty, a proto se liší v tom, jaký druh důvodů považují za teoreticky relevantní. Hartova teorie je sice deskriptivní teorie normativity, nicméně je to teorie normativity. Chce rozlišit pouhý zvyk od jednání na základě pravidla. Vnitřní hledisko v jeho teorii je praktický postoj, kdy účastník praxe chápe pravidlo jako normativní důvod (vodítko) svého jednání. Winchovi jde o něco jiného. Předpokládá, že společenská praxe má nějaký smysl, a snaží se mu nějak porozumět. Zajímá ho rozdíl mezi pouhým zvykem, který nic neznamená, a smysluplným kolektivním jednáním. Porozumět nějaké společenské praxi znamená chápat, o co těm lidem vlastně jde, jaké mají motivační důvody k takovému jednání, jaké touhy nebo záměry tím sledují. Můžeme se třeba ptát, jestli ti lidé spolu tančí v kruhu jenom pro zábavu, anebo oslavují nějakého boha.

Normativní tvrzení (z vnitřního hlediska) mají v Hartově koncepci hybridní povahu. Kombinují kognitivní a nonkognitivní složky, přičemž normativní charakter jim poskytuje ona nonkognitivní složka. Morální tvrzení může být pravdivé nebo nepravdivé. Pravdivostní podmínky tvoří existence nějakých společenských morálních praktik. Tak třeba morální výrok ‘Rodiče mají povinnost pečovat o své děti.’ je pravdivý, pokud v komunitě, ke které mluvčí patří, existuje morální praxe, že většina rodičů pečuje o děti. Ono tvrzení ovšem nepopisuje pouze nějaký společenský fakt, ale znamená ještě něco víc. Zároveň jím mluvčí vyjadřuje svoji akceptaci tohoto pravidla, svoji ochotu a připravenost se jím jednak sám řídit, jednak požadovat po druhých, aby ho také akceptovali a řídili se jím. Tato druhá nonkognitivistická složka vyjadřuje morální charakter výroku.

Herbert Hart byl filozof tzv. obratu k jazyku, konkrétně pak oxfordské školy běžného jazyka. Jazyk chápal jako nástroj, pomocí kterého vytváříme společenskou realitu, a zároveň jako prostředek, který nám ji zpřístupňuje. To hrálo významnou roli i v jeho teorii normativity. Normativní praxe a jako taková je druh jazykové praxe. Normativita je fixována v rámci společenské praxe nonkognitivními postoji akceptace (uznání) a odmítnutí, které nějak řečově vyjadřujeme. Normativní diskurz je tvořený rozmanitými řečovými akty. Neomezuje se pouze na konstatování (popis) nějakých faktů, ale je to velmi bohatá společenská hra poskytování a požadování nějakých důvodů k jednání ve formě kritiky, doporučení, dotazování se, navrhování, zamítání návrhu, poskytování rad, vydávání stanovisek, přikazování, schvalování, ospravedlňování se, omlouvání se, apod. Těmito tahy v řečových hrách vyjadřujeme svůj postoj k nějakým standardům chování. Normativita je v Hartově teorii fixována kritickými reflektovanými postoji účastníků normativní praxe. Tyto postoje nezkoumáme přímo, ale studiem jazykových forem, které se v praxi používají.

U malých předmoderních společností Hart předpokládal, že všechna jejich pravidla mají obyčejový charakter, takže pravidlo uvnitř takové skupiny existuje právě tehdy, když je praktikováno a akceptováno většinou jeho členů. Ve velké moderní společnosti je obyčejové právo ale neefektivní, neumožňuje rychlé změny a vytváří nejistotu o tom, co je právo. Moderní právo je strukturovaný systém pravidel, ve kterém mimo jiné existuje nějaké metapravidlo (rule of recognition) jako test platnosti, který vymezuje obecná kritéria toho, co je právo. Rule of recognition má povahu společenského pravidla. Je determinováno skutečností, že většina členů právní komunity (typicky soudců) ho ve své právní praxi akceptuje jako kritérium právní platnosti. Prostě něco je pramen práva, protože to soudci jako pramen práva ve shodě (koordinovaně) používají. Jednotlivá pravidla chování (tzv. primární pravidla) jsou ale právně platná už proto, že splňují obecná kritéria platnosti daného právního systému. Třeba proto, že mají formu zákona a zákon je v daném právním systému uznáván jako pramen práva. Pokud nějaký soudce např. tvrdí, že je zakázáno X, pak tím jednak popisuje pozitivní právo (např. že v zákoně je toto). Zároveň ale manifestuje jednak svoji osobní akceptaci obecných kritérií platnosti svého právního systému (např. že zákony jsou pramen práva), jednak své přesvědčení, že také ostatní členové právní komunity (typicky soudci) tato kritéria akceptují jako kritéria platnosti.

Hartův expresivismus nás vede k otázce, v čem vlastně spočívá rozdíl mezi akceptací morální normy a akceptací právní normy, a jak to celé souvisí s právním pozitivismem. Akceptovat normu jako platnou pro Harta neznamená totéž jako akceptovat ji jako morálně legitimní standard chování. Hart jako právní pozitivista připouští možnost, že soudce sice akceptuje právní normu jako platnou, ale zároveň ji odmítne aplikovat, protože je natolik nespravedlivá, že mu to morální svědomí nedovolí. Soudce může obecně akceptovat platné právní normy třeba proto, že je loajální ke státu jako svému zaměstnavateli, ale tento druh akceptace může být za určitých okolností přebitý tím, že zároveň akceptuje protichůdnou morální normu. Tohle je citlivé místo Hartovy teorie, protože při tomto způsobu uvažování se v konečném důsledku normativní důvody překlápí do motivačních důvodů (viz Hart vs Winch výše). Právní normativita tím jakoby proklouzává mezi prsty.

Tím se dostáváme k teorii práva Josepha Raze. Ten tvrdil, že právní tvrzení, že něco je podle platného práva tak a tak, můžeme vynést jakoby z odstupu i v případě, když osobně neakceptujeme právní normu, na kterou toto tvrzení nepřímo odkazuje. Např. i advokát, který je zavilý odpůrce potratů, může informovat svého klienta lékaře, že podle platného českého práva je umělé přerušení těhotenství neomezeně legální na žádost ženy do 12. týdne plodu. Z vnějšího hlediska advokát informuje lékaře, že může provést nějaký zákrok bez rizika, že bude sankcionován. Z vnitřního hlediska bychom ale měli rozlišovat dvě věci. Totiž morální akceptaci konkrétní právní normy jako řídícího důvodu jednání a akceptaci obecných kritérií platnosti daného právního řádu. Když advokát, který je odpůrce potratů, tvrdí, že podle platného českého práva jsou nějaké potraty legální, tak tím samozřejmě nevyjadřuje svůj morální postoj akceptace právní normy dovolující potraty, ale pouze tím vyjadřuje svůj morálně neutrální postoj akceptace kritérií platnosti českého práva. On prostě jenom akceptuje, že toto je platná právní úprava, a o tomto právním faktu informuje svého klienta. Zvláštní případ je, když právník obhajuje nějaký výklad zákona jako ten správný. Ovšem ani v tom případě není nutné, že morálně akceptuje právní normu, která odpovídá jeho preferovanému výkladu zákona. Spíše jde o to, že právník se svým výkladem zavazuje k nějakým interpretačním standardům. Pokračovat...

Proces s Miladou Horákovou a spol.

V archíve Českého rozhlasu Leonardo možno nájsť množstvo materiálu z komunistického monsterprocesu s JUDr. Miladou Horákovou a spol. Záujemcom o politické procesy začiatkom 50. rokov rozhodne odporúčam na vypočutie.

http://www.rozhlas.cz/leonardo/proces

Pokračovat...

Boj o charakter právnického vzdelávania v súčasnom Rusku?

Pred dvoma rokmi uverejnil časopis Rossijskaja Justicija článok "Demontáž vlastnej jurisprudencie". Jeho autor V. V. Sorokin ostro vystupuje proti prijímaniu západných vzorov do ruskej jurisprudencie. Zástancovia línie hlásajúcej zbytočnosť teórie štátu a práva sú podľa neho radikálni liberáli patriaci medzi bývalých aktívnych štipendistov západných nadácií.

Sorokin nie je jediným autorom, ktorý používa takúto rétoriku. "Hon" na štipendistov má v Rusku zrejme vyššie politické krytie. Jeho pôvodcom by aspoň sčasti mohol byť aj bývalý prezident Vladimír Putin. Na stretnutí s učiteľmi v júni 2007 Putin (ktorý je sám vyštudovaným právnikom) tvrdil, že autori učebníc z dejín, ktorí na svoju prácu dostali zahraničné štipendium, bez rozpakov tancujú podľa toho, ako im niekto píska.

Sorokinov príspevok sa orientuje na kritiku západného spôsobu právnického vzdelávania. Liberálni ideológovia západu podľa neho vsádzajú nádej na tých "ovládateľných", ktorí spolupracujú na zmenách súčasného zákonodarstva. Právne dogmy a princípy sú v týchto intenciách odhodené ako prekážky, ktoré nabúravajú neohraničenosť kriminalizovaného trhu.

Nadprodukcia polovzdelancov s diplomom špecialistu diskredituje podľa Sorokina právnické povolanie. V systéme pravnického vzdelávania možno pozorovat pragmatické a utilitaristické určenie právnických poznatkov, v spojení so stále širším využitím konzumnou spoločnosťou. Zaujímavé je tiež, že na reformách vysokoškolského systému v západných krajinách sa nepodieľajú akademici, ale prostredníctvom "vyučenia" cudzie sily: ideológovia liberalizmu, zástanci biznisu, zamestnanci štátnej správy - teda prívrženci nového manažmentu, ktorý požaduje presné kvantitatívne indikátory investícií do vzdelania.

Právnické školy v USA sú považované v prvom rade za rentabilný spôsob podnikania prinášajúceho so sebou právnických "technológov". Až následne sú to vzdelávacie inštitúcie. V akreditačných podmienkach univerzít v USA sa nenachádza žiadny predmet, kurz, alebo pedagogická disciplína; je tam len reč o tom, že fakulta musí študentom umožniť získať skúsenosť s formulovaním právnických dokumentov a profesionálne zručnosti potrebné na kvalifikáciu veci. Za týchto podmienok hrozí ruským právnickým fakultám premena na technické školy, ktoré budú vychovávať kazuistov-technológov so schopnosťou čo najrýchlejšie nájsť požadovaný právny predpis. Tým sa v podstate zmení právnické vzdelávanie na remeslo.

Na západných právnických fakultách študenti už oddávna riešia prípady, pre ktoré majú k dispozícii celú zbierku schém. Život je však trocha viac ako len schémy. Najlepšími ukazovateľmi "westernizácie" sú otrocká psychológia prijímania americko-európskych štandardov bez videnia ruských špecifík a ignorovanie vlastných národných tradícií a vzorov.

Aby bolo zaistené znovunadobudnutie vlastného systému, požaduje Sorokin návrat od novátorstva k tradícii. V rámci pravnického vzdelávania nesmie kurz teórie štátu a práva záležať na zmenách politických a ekonomických riešení. Malo by mu tak byť zabezpečené prednostné miesto v systéme právnej vedy. Pokračovat...