Známi - neznámi právnici: Bohuslav Ečer

Pod titulom Známi - neznámi právnici budeme na našom blogu sporadicky predstavovať právnikov, ktorých už dnes pozná len málokto, avšak vo svojej dobe boli významnými činiteľmi a architektmi verejného života. Prvým je Bohuslav Ečer.

Profesor JUDr. Bohuslav Ečer (31. 7. 1893 - 14. 4. 1954) byl uznávaným moravským právníkem, který se do našich dějin zapsal jako vedoucí československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku.

Narodil se 31. července 1893 v Hranicích na Moravě, vystudoval gymnasium v Kroměříži a následně se zapsal na právnickou fakultu ve Vídni. Studia zde nedokončil, neboť byl kvůli jednomu ze svých protirakouských článků v Moravských novinách nucen narukovat do armády. Studia ukončil až po válce na Právnické fakultě University Karlovy. Profesní kariéru však rozvinul v Brně, kde si po krátké epizodě působení u kroměřížského soudu otevřel advokátní kancelář, v níž působil až do roku 1939.

Ečer se už od mládí věnoval politice, působill v komunistické straně, po nuceném odchodu přesídlil k sociální demokracii, v níž patřil k pravicovému křídlu. Nedlouho po otevření advokátní kanceláře se stal členem brněnského zastupitelstva a také zde působil až do roku 1939, z toho poslední čtyři roky ve funkci náměstka starosty.

Dvacátá a třicátá léta dvacátého století se dají považovat za Ečerova nejšťastnější. Krom již zmíněných úspěchů v advokacii a politice se roku 1922 oženil s Ludmilou Galeovou, se kterou později měl dvě děti (Naděžda, Jarmila).

Zlom v bezstarostném životě přichází s blížící se válkou. Již jako zkušený politik Ečer poznává obrovskou hrozbu v podobě nástupu Adolfa Hitlera k moci a společně s dalšími brněnskými intelektuály zveřejňuje provolání Dělnictvu a inteligenci, které upozorňuje na možné důsledky fašizace poválečného Německa.

Předválečná situace nasvědčovala, že ze tří hlavních nefašistických mocností v Evropě – VB, Francie, Rusko – zaujímá vůči Říši nejvíce negativní postoj třetí jmenovaný, a tak bylo potřeba zaměřit se na VB s Franciií. Ečer využil příjezdu části anglické inteligence do Brna (na pozvání konzumního družstva Vzájemnost Včela), aby před nimi ostře odsoudil politiku appeasementu Nevilla Chamberlaina. Angličané si uvědomili rizika a pozvali Ečera do Anglie, aby i zde přednesl své obavy (tzv. Brněnská akce). Bohužel, osm přednášek během dvou návštěv VB žádnou změnu v postoji tamní vlády nepřineslo, bez úspěchu zůstaly i dva tisíce svazků pojednávajících o porušení Mnichovské dohody Třetí říší, které zpracovalo Statistické oddělení města Brna.

O aktivity JUDr. Bohuslava Ečera se začínalo zajímat gestapo, na hrozící nebezpečí Ečera upozornil kolega z městské rady JUDr. Wolfgang Branczik. Okamžitě se začalo vyřizovat vízum do Jugoslávie a Ečer 4. 4. 1939 i se svou rodinou již obsazenou zemi opouští.

Ečerovi měli původně namířeno do VB, ale po zastávce ve Francii byla jejich víza zrušena a přesídlili do Paříže. V hlavním městě Francie se stal redaktorem časopisu Československý boj, který založil velký odpůrce Eduarda Beneše dr. Štefan Osuský (označil Benešovo jednání za zradu). Bohuslav Ečer zde působil v mezinárodněprávní rubrice. Následně byl v Paříži ustanoven Československý národní výbor, který částečně působil jako exilová vláda. Ten převzal Československý boj a Ečer byl přeložen do zahraniční správy. Právě v této době začal se sbíráním a připravováním materiálu pro konec války. Jeho cílem bylo poukázat na neplatnost Mnichovské smlouvy (mnichovská dohoda je z hlediska mezinárodního práva nulitní, neplatná od samého začátku, neboť její strany nebyly oprávněny disponovat územím suverénní Československé republiky a byla Československu vnucena pod nátlakem) a připravit půdu pro mírovou konferenci a hlavně potrestání viníků války.

Krátce před obsazením Francie se na čas uchýlil do Marseille, následně byl přinucen přesídlit do Portugalska a odtud 6. 10. 1942 do anglického Bristonu.

Patrně ovlivněn názory již zmíněného Štefana Osuského se Ečer po svém příjezdu do VB stavěl k exilové vládě kriticky a krom výpomoci na exilovém ministerstvu zahraničí se věnoval tomu, co již započal ve Francii - otázce potrestání viníků války. I jeho úsilí stálo za vznikem Svatojakubské deklarace (první ujednání o potrestání válečných zločinců) a za vyhlášením tzv. Moskevské deklarace, která požadovala předání válečných zločinců do zemí, kde své zločiny páchali.

Vzhledem ke svým aktivitám byl JUDr. Bohuslav Ečer členem London International Assembly (LIA), jež se zaobírala stejnými otázkami (zde ovšem panoval podobný princip jako v Evropské komisi, tedy jednal sám za sebe, nikoli za stát). V LIA Ečer prosazoval označení SS, SA, NSDAP a Gestapo za zločinecké organizace, poukázal na dobrovolnost vstupu a z toho vycházející irelevantnost následné povinnosti řídit se nařízením velitelů. Schválení tohoto návrhu je jedním z Ečerových největších úspěchů.

Další obrovský úspěch v Ečerově boji přišel v Komisi Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů. JUDr. Bohuslav Ečer zde jako zplnomocněný ministr zastupoval Československo. Přes počáteční neúspěch se mu podařilo prosadit, aby na viníky války bylo pohlíženo jako na válečné zločince. Komise sice zprvu tento postoj odmítla poukazujíce na nedotknutelnost hlavy státu a nedostatečnou právní úpravu (dodatky nebyly možné – retroaktivita práva), ale Ečer usilovnou prací sehnal dostatek materiálu, aby své kolegy přesvědčil, což se mu nakonec povedlo, byť byl původně se svým názorem osamocen. Do návrhu se mu podařilo zakomponovat i potrestání tzv. zločinů proti lidskosti.

Když byl zřízen Mezinárodní vojenský tribunál, byl z velké části založen na práci Bohuslava Ečera. Není se tedy co divit, že když generál Eisenhower svolal sjezd národních vyšetřovacích týmů KSN, Československo vyslalo v čele své delegace právě Ečera. Po debatě s Benešem si Ečer jako hlavní cíl vytyčil získat z amerického zajetí Karla Hermana Franka, považovaného za kata českého národa. Ečer měl jako první možnost výslechu a 16. 7. 1945 se přistoupilo k podpisu o vydání. Frank, který si, ostatně jako naprostá většina obžalovaných, vůbec nepřipouštěl možnost trestu smrti (údajně očekával vyhnanství podobné Napoleonovu), byl osobně předán Bohuslavem Ečerem na pražském letišti a oběšen v pankrácké věznici 22. 5. 1946. Tímto předáním JUDr. Bohuslav Ečer symbolicky korunoval svou veleúspěšnou práci.

Po dokončení prací na norimberském procesu (kde zastupoval Československo a zajišťoval důkazy hlavně proti protektorovi Konstantinu von Neurathovi) Ečer působil jako soudce u Mezinárodního soudního dvora v Haagu v tzv. cause Korfu mezi VB a Albánií. Po několikaleté namáhavé práci pro vlast se rozhodl odejít z politiky a věnovat se profesorské činnosti na Právnické fakultě MU. Vyučoval zde Mezinárodní právo trestní. Následující roky nicméně kýžený klid nepřinesly. Po nástupu komunistů přišlo těžké období. Ečer nejdříve zastupoval několik svých přátel ve vykonstruovaných procesech – konkrétně se mu podařilo zachránit žvot absolventa této fakulty JUDr. Josefa Babáka, rozsudek nad nímž byl nakonec změněn z trestu smrti na trest doživotního vězení, a uspěl taktéž v obhajobě Rudolfa Lukaštíka, bývalého člena domácího i zahraničního odboje. Lukaštík byl po Ečerově obhajobě dokonce propuštěn, i když se soudy s ním nakonec opakovaly a komunistický režim ho odsoudil na deset let vězení.

Komunistická smyčka se stahovala i okolo dalšího prozápadně založeného, a tak i nepohodlného hrdiny minulosti. Byl jím sám JUDr. Bohuslav Ečer. Roku 1950 byla brněnská právnická fakulta uzavřena, Ečer byl přinucen odejít na invalidiní důchod (paradoxní je, že si o něj dříve sám několikrát bezúspěšně žádal) a časem ho začala vyslýchat StB. Pravděpodobně by následoval své přátele a skončil by taktéž vykonstruovaným procesem. Den před plánovaným zatčením, 14. 4. 1954, však náhle umírá na infarkt. Spekulovalo se o sebevraždě či vraždě ze strany bývalých členů SS či tehdejší StB, tyto zprávy se ovšem nepotvrdily.

Komunisté nakonec po dlouhém vyslýchání celé jeho rodiny odsoudili jeho dceru Jarmilu na dvanáct let vězení - byla propuštěna amnestií v roce 1960.

Generál Bohuslav Ečer získal několik vyznamenání. Významně se zasloužil o to, aby poprvé v dějinách byli váleční zločinci postaveni před mezinárodní soud za to, že rozpoutali válečný konflikt. Ve Washingtonu byl oceněn řádem USA pro cizince Legion of Merit, v Praze obdržel Československou medaili za zásluhy I. stupně. In memorian se stal čestným občanem města Brna a byla po něm v Bystrci pojmenována ulice. Na té mají konečnou zastávku tramvajové linky 1 a 3, takže jste určitě jeho jméno na jedné z těchto tramvají zaznamenali...

Autorom životopisu je Petr Kilian a bol prevzatý z webovej stránky Neviditelný pes http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost-bohuslav-ecer-0v0-/p_spolecnost.asp?c=A071226_202627_p_spolecnost_wag

Pokračovat...

Právo jako rétorika

Můj základní předpoklad, je, že právo je rétorika. Právo – a právní diskurs – se opírá především o schopnost přesvědčit, či téměř o schopnost vnutit „protivníkovi“ svůj pohled na způsob regulace určitého společenského vztahu. Schopnosti podat důvěryhodnost určitému, arbitrárně zvolenému rozumnému argumentu. V této souvislosti pak cokoli, co může být použito, dejme tomu v soudní při, pouze posiluje, či oslabuje sílu argumentu. Ať je to rozum, logika, spravedlnost nebo přirozené právo atp. Základní otázka, na kterou nenacházím odpověď, tedy zní, zda lze v případě právní regulace společnosti nalézt v základu práva cosi odlišného, cosi, co představuje pevný pilíř, o který se právo může opřít, a který může sloužit jako jeho nezpochybnitelný základ?
Je jisté, že tato tendence spojovat právo velmi těsně s rétorikou není nijak nová. Spíše se domnívám, že bývá opomíjena. Na druhou stanu však nedokáži nalézt žádný základ, který by nemohl být zpochybněn. Jsem si vědom toho, že problém zpochybňování je vydáván za postmoderní přístup. Pro tuto chvíli však postmodernu opusťme. Náznaky primárně rétorické povahy práva nacházíme zejména mimo (postmoderně) nihilistické směry. Dokonce nejvíce materiálu pro rétorické uchopení práva nalezneme mimo postmoderní tendence v právním myšlení. Benjamin N. Cardozo předpokládá, že kultivací svých literárních schopností dokáží například soudci tvořit svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem. Při tom nejde pouze o spojování faktů, argumentů a objasnění, ale také přiměřené používání dekorativních prvků (Cardozo, 1939: 503). Jejich rozhodnutí má přesvědčit. Nedevalvuje správnost operací s fakty – pouze ji vtěluje do obecné schopnosti zaujmout.
Pohleďme na přirozené právo – jak v iuspozitivistickém tak iusnaturalistickém přístupu převažují pochybnosti o skutečné povaze přirozeného práva. Napříč oběma směry nalezneme celou řadu zpochybnění chápání přirozeného práva jako neměnné. Ota Weinberger chápe přirozené právo pouze jako rétorický prvek, který snad může napomoci v právní argumentaci a jedině potom nabývá významu (Weinberger, 1993: 193). Podotkněme, že argument „přirozeného práva“ je velmi silný. Zdůvodnění, ospravedlnění, legitimizace atp. pak spočívají na schopnosti argumentovat. Přesvědčit. Skutečný důkaz je v tomto nemožný, byť se opírá o různé mimoprávní a vědecké poznatky.
Dokladem rétorické povahy práva jsou také pochybnosti o obecných pojmech provázejících základy právního řádu. Jak jinak vnímat diskusi o rozhodnutí Ústavního soudu spojeném s předčasnými volbami? Obsah obecných pojmů je předmětem, o který se vede vášnivý boj. Hoří dávný spor o obsah pojmů, které byly právu vtěleny do základu. V rozhodnutí se operuje s obecnými pojmy, jejichž obsah – tedy to podstatné pro právní regulaci, není přesně dán. Nemůže být dán autoritativní silou. Jeho sílu mu poskytují interpretační komunity (např. Levinson, 1982: 383), které zabezpečují relativní stálost a konformnost interpretace. Nebo pokud v odlišném stanovisku k rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 24/09 nalezneme volání po konsensuálním přístupu k základním pojmům, můžeme za nimi vnímat snahu opřít přesvědčovací sílu nálezu Ústavního soudu o silnější argument. Argument, který uznává většina společnosti. Ani tento prvek však není stabilní a pouze nás přesvědčuje o všeobecně známém poznatku: jak se mění společnost, mění se i právo. Pokud v tomto odlišném stanovisku nalezneme vymezení se vůči „elitářské koncepc[i] „majitelů klíčů k výkladu práva“, která se v lidských dějinách pravidelně opakuje“, pak jsme svědky demaskování nestability právního základu. Tyto „klíče k interpretaci“ jsou nepochybně dány autoritou těch, kteří interpretují a jejichž autorita nepochází z ničeho jiného, než z jejich přesvědčovacích, rétorických, schopností. Právo neplatí samo o sobě, platí, protože přesvědčí. (O určitém typu přesvědčení viz např. Hart, 2004: 37 a n.). Právo nám v těchto souvislostech odkrývá svou tendenci spájet se s mocí ve Weberovském pojetí, tedy přimět jiného konat i přes jeho vůli. Toto přimění však spočívá na slovech. Na slovech, jejichž moc může vyvolat trest.
Podobně vyznívá i Watsonovo a Ewaldovo zjištění o potřebě prestiže právnického stavu. To je příčina, která vězí za tendencí právníků přebírat prestižní a autoritativní prvky napříč právními systémy (Ewald, 1995: 499; Tamanaha, 2005: 108). Tyto třpytivé úlomky jsou schopny zabezpečit líbivost argumentu a tedy zvýšit jeho přijatelnost. Tím získá právo svou autoritu. Jen podotkněme, že se nejedná o žádné spiknutí, kdy právo ovládá hrstka vyvolených a ta mu propůjčuje autoritu. Zaujmout je potřeba co nejvíce adresátů práva, je potřeba zaujmout co největší podíl společnosti. Vytvořit základ práva tak, že bude přijatelný pro společnost.
Vrátím-li se zpět na začátek, jen obtížně se mi hledá nezpochybnitelný základ práva. Nemyslím si, že by to znamenalo nihilismus a rozbití pojmu právo. To je nesmysl. Právo jako systém a jako regulační prostředek společnosti funguje. Jen si nejsem jist, zda je to opravdu něco více, než mistrně provedené rétorické dílo.

Cardozo, B. Law and Literature, Yale Law Journal, č. 3, 1939, s. 489 – 507.
Weinberger, O. Přirozené právo a právnická argumentace. Právník, č. 3, 1993, str. 193 – 202.
Levinson, S. Law as Literature. Texas Law Review, č. 3, 1982, str. 373 – 404.
Hart, H.L.A. Pojem práva. Praha: Prostor, 2004.
Watson, A. Legal Change: Sources of Law and Legal Culture. University of Pennsylvania Law Review, č. 5, 1983, str. 1121 – 1158.
Ewald, W. Comparative Jurisprudence (II): The Logic of Legal Transplants. Američan Journal of Comaprative Law, č. 4, 1995, s. 489 – 510.
Tamanaha, B. A General Jurisprudence of Law and Society. Oxford: Oxford University Press, 2005.
Pokračovat...