Význam římského práva

V jedné staré anekdotě píše Angličan esej o významu slona pro Britské imperium. (Dodám, že Francouz píše o sexuálním životě slona, Němec o čistotě sloní rasy atd.) Já bych se chtěl ve svém příspěvku vyjádřit o významu římského práva pro teorii práva na jedné straně a pro výuku práva na právnických fakultách na straně druhé.

Římské právo je právem antického světa, je odrazem doby a společnosti, ve které vzniklo a jejíž život regulovalo. A tato společnost se VELMI VÝRAZNĚ odlišovala od společnosti naší (což zdůraznil již F. DE COULANGES, Antická obec, 1998) - římská familia nemá nic společného s moderní rodinou a právem manželským, které je ovlivněno zejména křesťanstvím, zcela zmizel institut otroků a propuštěnců.

.

Vliv římského práva na moderní právo soukromé je třeba hledat v recepci římského práva, kdy římské právo sloužilo jako vzor při formování středověkých a moderních právních řádů. Tuto recepci může vnímat ve dvojím smyslu. V materiálním smyslu se jedná o přenos konkrétních norem římského práva do právních řádů jiných států. Existuje celá řada právních řádů, které přejaly jednotlivé prvky nebo celé instituty římského práva, od právních řádů barbarských států, přes právní režimy středověkých měst, až po velké "přirozenoprávní" kodifikace 19. století (Francie, Rakousko, Prusko), jejichž vlivem došlo k romanizaci celých právních odvětví.

.

Tento materiální vliv římského práva však nelze přeceňovat. Současný občanský zákoník se v době svého vzniku programově vymaňoval z vlivu římského práva, byly opuštěny mnohé zásady typické pro římské právo (např. Supeficies solo cedit) a mnohé instituty byly (možná i nevědomky) reinterpretovány soudní praxí a vědou moderního práva (srovnej např. teorii výslovných a konkludentních právních úkonů v římském právu a v současnosti - V. Knapp nebo instutut součásti věci a příslušenství).
.
Mnohem důležitější je formální vliv římského práva. Římské právo je samozřejmě možno studovat jako právo antického státu nebo jeho elementy v moderním soukromém právu, v každém případě však musí být věnována pozornost historickým souvislostem a celkovému kontextu.
.
To, že kupní smlouva současného práva a římská emptio-venditio jsou postaveny na stejných základech ještě neznamená, že je to způsobeno vlivem římského práva.
.

Význam studia a vědy římského práva spočívá v tom, že právníci antického Říma, v době dost odlišné od doby naší, aplikovali na konkrétních skutkových podstatách základní teoreticko-právní principy, které platí i v naší době. Reinterpretací těchto právních textů, sledování způsobu myšlení antických právníků v konkrétních případech můžeme podle mého soudu přispět i k řešení konkrétních teoretických i aplikačních problémů současnosti.
.
Jinými slovy, nejde o to, že budeme jásat nad shodou úpravy nějakého institutu římského práva a práva současného, ale budeme nacházet konkrétní teoretické souvislosti mezi příklady z Digest a např. judikáty Nejvyššího soudu a sledováním možných řešení římských právníků (často se jejich názory na jednu a tutéž otázku rozcházely) můžeme obohatit i své schopnosti logického řešení a správné argumentace.
.
Tedy, jak říkáme my humanisté, ad fontes, pánové!
.
To samé platí i pro výuku římského práva. Staré čínské přísloví říká, že jeden obrázek vydá za víc než tisíc slov. A jeden dobrý příklad z římského práva naučí studenty víc než obsáhlá monografie o principech.
.
Podle mého názoru se srovnáním těchto dvou fragmentů naučí studenti mnohé o rozdílu mezi úmyslem a nedbalostí a omylem v osobě a omylem v pouhém jménu.
Posuďte sami:

.

Dig. 47.10.4 Paulus 50 ad ed.

.

Si, cum servo meo pugnum ducere vellem, in proximo te stantem invitus percusserim, iniuriarum non teneor.

.

Jestliže, když chci udeřit svého otroka, a nechtěně udeřím tebe, který stojíš v blízkosti, nebudu moci být žalován z injurie.
.
Pozn. Urážka na cti (injuria) mohla být totiž spáchána pouze úmyslně (animus iniurandi).
.
Dig. 47.10.18.3 Paulus 55 ad ed.

.

Si iniuria mihi fiat ab eo, cui sim ignotus, aut si quis putet me lucium titium esse, cum sim gaius seius: praevalet, quod principale est, iniuriam eum mihi facere velle: nam certus ego sum, licet ille putet me alium esse quam sum, et ideo iniuriarum habeo.

.

Jestliže mě urazí někdo, který mě nezná, nebo od toho, kdo se domnívá, že jsem Lucius Titius, když já jsem Gaius Seius (tedy někdo jiný), převažující mínění říká, že mě tímto chtěl urazit, neboť já jsem konkrétní osoba, třebaže ten, kdo mě urazi,l mě pokládal za někoho jiného, a tak mohu žalovat z urážky.

.

A podobných příkladů máme 50 knih. Myslím, že i dnes mají co říct.

.

Kromě toho mělo římské právo vliv na formování práva ústavního, zejména se můžeme setkat s názorem, že americká Ústava z roku 1776 byla do značné míry ovlivněna státním zřízením římské republiky, zejména s ohledem na princip dělby moci (u římské ústavy jej popsal POLYBIOS) a převahu moci exekutivní nad zákonodárnou (B. RUSSEL, Svoboda a organizace, 1948 a M. GRANT, Dějiny antického Říma, 1998). Stejně tak vliv trestního zákonodárství (zejména crimen laese maiestatis) na novověké zákonodárství Evropy byl jistě značný.
.
Závěrem mého článku budiž úvaha, že význam římského práva nespočívá ani v přenosu institutů, ale daleko spíše v přenosu idejí, metod a ducha právního řádu (R. IHERING, Geist des Roemishen Rechts, 1852-1856).

Pokračovat...

Sú internet a Ústavný súd SR nepriatelia?

Nedávno denník SME uverejnil názor odborníka na webové štandardy Daniela Duriša týkajúci sa hodnotenia internetových stránok štátnych inštitúcií na Slovensku. Asi nebude veľkým prekvapením, že najhoršie v tomto hodnotení dopadla internetová stránka Ústavného súdu Slovenskej republiky.


Keďže si myslím, že webové stránky štátnych inštitúcií plnia významnú úlohu v procese informovania občanov o ich fungovaní, nedá mi nevyjadriť sa aj k samotnému obsahu stránky Ústavného súdu SR.

Ako prvý veľmi dôležitý moment je potrebné uviesť absenciu kvalitného vyhľadávacieho systému judikatúry súdu. Kým Česi sa môžu rozplývať nad systémom vyhľadávania NALUS, nám v tomto smere nezostáva nič iné, len sa pustiť do „samovyhľadávania“ relevantného rozhodnutia v Zbierke nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky, ktorá sa na webovej stránke nachádza vo formáte .pdf.

Aj tu však zostaneme sklamaní. K dispozícii je totiž daná len možnosť hľadať podľa spisovej značky alebo vecného registra. Usporiadanie zbierky do r. 1998 napríklad vôbec nereflektuje dôležité kritérium „dotknuté ustanovenie Ústavy SR alebo medzinárodného dohovoru“.

Ak si chcete pozrieť nedávnu rozhodovaciu činnosť ústavného súdu, máte smolu, lebo na stránke sa zobrazí odkaz, že „na zbierke za roky 2004 - 2007 sa práve pracuje a priebežne bude doplnená“. Takéto niečo nie je želateľné možné v štáte, ktorý sa v ústave hlási k idei právneho štátu.

Webová stránku Ústavného súdu Českej republiky je nepomerne bohatšia aj na informácie iného druhu. Dozviete sa veci od histórie ústavného súdnictva, cez mená jednotlivých asistentov sudcov, až po kontakty na ústavné súdy iných štátov. Pokojne tak môže slúžiť aj ako vzor, podľa ktorého by mala byť vytvorená nová stránka Ústavného súdu SR. Túto zmenu je potrebné uskutočniť čím skôr vzhľadom na postavenie ústavného súdu ako najvyššiemu orgánu ochrany ústavnosti a zákonnosti v Slovenskej republike.

.

Tento post bol zverejnený ako komentár denníkom SME.

Pokračovat...

Romantismus a teorie práva

Naum Berkovskij považuje za jeden z rysů romantiky i spojování nespojitelného (Berkovskij: 1976). Neznamená to, že by pouze spojoval věci, které spolu nijak nesouvisí, ale spojuje také ty prvky, které jsou neobvyklé, a které se spíše zdráháme spojovat. Klasickým romantickým hrdinou tak může být král trhan, který byť v roztrhaném oděvu splňuje všechny znaky správného vladaře. Takové spojení je neobvyklé a době, která touží vidět vladaře v krásné perspektivě, je protivné cokoli jiného. Předpokládám, že velmi podobně romanticky se chová i teorie práva.

I jedním z jejich znaků je spojování nespojitelného – a to nikoli pouze prvků, které se zdánlivě k sobě nehodí, ale i prvků, které se k sobě opravdu nehodí. Jediným jejich znakem, že je dokážeme podřadit do skupiny právo – a to není mnoho. Zvláště, pokud uvážíme, že neexistuje obecně sdílená a dokonale vítězná idea, co to právo doopravdy je. Zaměřme se například na odpovědnost. Je velmi ošidné na malé ploše spojovat trestněprávní odpovědnost, správní odpovědnost a civilní podobu téhož. Budeme-li pátrat po jejich společných znacích, najdeme je (vypovídá o tom každá učebnice), ale reprezentuje toto pojetí pojem odpovědnosti? Jsou to opravdu komponenty, jejichž variabilním uspořádáním dostaneme obecný pojem odpovědnosti? Dalším příkladem je právní norma – funguje po školním teoretickém uspořádání? Nebo je to v této podobě neidentifikovatelný zjev? Mé odpovědi jsou negativní.
Teorie práva váže pojmy, definuje mezi nimi spojnice. Někdy to vypadá jako v muzeu, které opustili učedníci Sajští:

„Rozsáhlé ozvučné síně byly prázdné a jasné a podivuhodný hovor v nesčetných řečech zněl dále mezi tisícerými přírodninami, které byly sneseny do sálu a rozmanitě uspořádány. Jejich vnitřní síly vzájemně si odporovaly. […] Málokteré byly na svém pravém místě a rozhlížely se klidně po rozmanitém shonu. Ostatní naříkaly si do strašných muk a bolestí a oplakávaly bývalý nádherný život v lůně přírody, kde je pojila společná svoboda…“ (Novalis: 1996, 41 – 42).

Tak jako tyto věci můžeme vnímat i prvky, se kterými pracuje teorie práva. Stejně jako věci v muzeu, i tyto prvky leckdy trpí tím, že jsou uspořádány mechanicky. Nikoli bez jejich vysvětlení, ale bez jednotící myšlenky. Stejně jako se přírodní věci podřídí morálce, jejímž prostřednictvím můžeme nahlédnout jejich pravou podstatu (Novalis: 1996, 34), tak i teorie práva nutně vyžaduje jednotící ideu, která sváže analyzované preparáty do smysluplných sestav. Teorie práva nemůže být bez této jednotící myšlenky – na rozdíl od přírody je právo lidský výtvor, neplatí tedy pro něj žádné „přírodní zákony“, proto musí získávat základ z vnějšku. Teorie práva je tedy tak trochu romantická, spojuje nespojitelné a nemůže být pouhým spojením pojmů, ale z nich musí prosvítat jednotící názor, třebaže ideologický. Bez jednotící myšlenky nedává teorie práva smysl. Skutečná teorie práva není vyjmenováním pojmů, opakováním definic, ale zvýrazněním ideje práva.

Berkovskij, Naum, J. 1976. Německá romantika. Odeon, Praha.
Novalis. Učedníci sajští. 1996. Přeložil Alfons Breska. Dauphin, Librec.

Pokračovat...

Spravedlnost a bláznovství

Na téhle ilustraci z r. 1497 ke knize Sebastiana Branta "Devět bláznovství světa" zavazuje blázen Spravedlnosti oči, aby neviděla jeho bláznivé skutky. Ačkoli se to nezdá, je to jedno z nejdůležitějších zobrazení Spravedlnosti na Západě.

Tento obrázek je prý tím prvním, na němž má Spravedlnost zavázané oči. Šátek na očích Spravedlnosti je v tomto případě znamením bláznovství - blázen s rolničkami si bláhově myslí, že Spravedlnost neuvidí jeho skutky, když jí zaváže oči. Proto tedy nejspíše nešlo původně o atribut Spravedlnosti, ale o atribut bláznovství. Nikdo pořádně neví, jak a proč se ze šátku již v 17. století stal atribut Spravedlnosti - jedna ze záhad právnické ikonografie.

Obrázek opět převzat z knihy Jacoba "Les images de la justice"; můžete ho najít i na obálce velmi zajímavé knihy Francois Osta "Raconter la loi", v níž se Ost zabývá literárními zdroji právní imaginace.

Pokračovat...