Tento obraz namaloval Nicolas Lancret v roce 1724 a zachycuje lit de justice (doslova „postel spravedlnosti“) konanou v pařížském parlamentu 22. února 1723 a dnes jej můžeme najít v pařížském Louvru. Toto slavnostní zasedání de facto nejvyššího francouzského soudu (nejvyšší soudní dvory pro různé provincie předrevoluční Francie se nazývaly parlamenty a ten pařížský měl mezi nimi samozřejmě nejvýznamnější postavení) bylo konáno u příležitosti dosažení plnoletosti krále Ludvíka XV. Kromě toho, že obraz ukazuje, jak vypadá zasedání soudního dvora, dokumentuje i významnou instituci ústavního práva předrevoluční Francie, která se váže především k výkonu moci zákonodárné. Právě zrušení parlamentů v revoluční Francii také vedlo de facto k vytvoření francouzské odnože kontinentální právní kultury postavené na striktní vázanosti soudce zákonem.
Zasedání se odehrává v odděleném obdélníkovém prostoru střeženém vojáky královy gardy v popředí – jde v podstatě o stejný oddělený prostor spravedlnosti, o kterém byl jeden z předchozích postů. Nejdůležitější osobu na obraze, mladého Ludvíka XV., vidíme sedět v rohu prostoru diagonálně naproti vchodu. Ačkoli to z obrazu není patrné, sedí na několika polštářích či poduškách, které tvoří spolu s baldachýnem za králem jakousi improvizovanou postel – odtud název lit de justice. U králových nohou sedí jeho kancléř (nejvyšší králův úředník pro otázky spravedlnosti, předchůdce dnešního ministra spravedlnosti), který vlastně na lit de justice hovořil za krále, poté, co král přednesl několik úvodních slov, která zakončil frází „můj kancléř vám řekne ostatní.“ – v případě této lit de justice kancléř přečte královský dekret o dosažení královy plnoletosti. Po pravici a levici krále sedí francouzští pairové (tedy nejvyšší šlechtici království, často členové jeho rodiny) a církevní hodnostáři obklopení muži v černých talárech – to mohou být nejvýznamnější královi úředníci, tedy členové královské rady (Conseil du Roi) a zvláštních královských soudů. Soudní radové pařížského parlamentu jsou oblečeni do červených talárů a tvoří zbývající část přítomných na zasedání. Podle Garapona barva jejich talárů odkazuje na královský purpur – purpurová barva byla pro svou velkou vzácnost užívána za římské republiky jen magistráty a kněžími a později se stala barvou římských císařů a odtud i barvou králů – a tedy na fakt, že moc soudců je odvozena od suverénní moci krále (až do roku 1661 byly ostatně parlamenty spolu s ostatními nejvyššími soudy království nazývány cours souveraines). Talár zase dle Garapona původně vychází z oděvu jeruzalémských veleknězů - přes Byzanc a Benátky a dvůr burgundských vévodů se prý dostal talár do Francie. Celá scéna lit de justice by se měla odehrávat v grand chambre pařížského parlamentu v budově dnešního Justičního paláce na ostrově Cité, kde Cour de Cassation sídlí dosud, hned poté, co král navštívil bohoslužbu v Saint-Chappelle.
Lit de justice však nemá funkci soudní, ale spíše legislativní, protože sloužila k překonání odporu parlamentu „registrovat“ královské předpisy. Když chtěl král vydat nějaký předpis či rozhodnutí (mezi nimi nebyla ostrá hranice), musel jej prostřednictvím kancléře odeslat nejvyšším soudním orgánům (tedy zejména parlamentům, kterých bylo třináct, přičemž pařížský měl největší okruh své jurisdikce), které předpis „vzaly na vědomí“ (enregistrer), nechaly opsat, příp. doplnily vysvětleními a jinými nutnými opatřeními a nakonec rozšířily všem nižším soudům nebo jiným úřadům – z dnešního pohledu tak plnily funkci jakési redakce Sbírky zákonů. Ovšem parlamenty si osobovaly v rámci „vzetí na vědomí“ i posoudit, zda předpis neodporuje právu. Tato pravomoc vycházela z povinnosti soudců parlamentu „chránit krále před ním samým“, tedy z povinnosti posoudit to, zda rozhodnutí, které král vydal na žádost jednotlivců, nezasahuje třeba do práv třetích osob nebo neodporuje královským ordonancím – král tak byl chráněn před chybami, které v návrhu rozhodnutí udělali ti, kteří po něm chtěli vydat ono rozhodnutí. Pokud zde tedy parlamenty našly chybu, poslaly králi „très humbles et très respectueuses remontrances“ (jak zněla oficiální formule), tedy své výhrady, a rozhodnutí nebylo „vzato na vědomí“, dokud král neodpověděl. Avšak tehdy když král nejednal na žádost jednotlivců, ale „de son propre mouvement“, tedy když vydával významné ordonance a edikty jakožto nejvyšší zákonodárce království, parlamenty jej „chránily“ také, odmítly „registrovat“ předpis a poslaly králi remonstrace, často velmi obšírné, kde často upozorňovaly na rozpor s lois fondamentales, tedy jakousi materiální ústavou království (o jejímž rozsahu byly vedeny neustálé spory). Král mohl jako odpověď vydat lettre de jussion (doslova „dopis o poddání se“ – sujétion), přikazující registraci, a pokud se ani poté parlamenty nepodřídily, zbyla králi jediná možnost, jak prosadit registraci svého předpisu – osobně se v přítomnosti kancléře dostavit na zasedání pařížského parlamentu, kterému se pak říkalo právě lit de justice (teoreticky se mohla lit de justice konat i u jiných parlamentů, ale v praxi se při tom král nechával zastupovat princem, guvernérem atp.). V tomto momentě se uplatnila teorie, že si král podržuje své soudní pravomoci (justice retenue), vyjádřená v zásadě adveniente principe, cessat magistratus: Král se proměnil v soudce, celý sbor parlamentních radů se proměnil v královy rádce a král prostřednictvím kancléře přikázal parlamentnímu písaři opsat a rozšířit po celém království onen předpis, který parlament odmítl vzít na vědomí. Parlamentním radům nezbylo než připsat na okraj textu předpisu, že byl vzat na vědomí bez jejich souhlasu.
Remonstrace tedy parlamenty používaly, když se chtěly postavit králově absolutní moci, a lit de justice byla královou obranou – kromě toho mohl nechat král parlamenty i rozpustit, což také občas udělal. Ludvíku XIV., který položil královskému absolutismu ve Francii ty nejpevnější základy, se fakticky podařilo remonstrace parlamentů v letech 1653 – 1673 postupně omezit až se úplně přestaly vydávat. Parlamenty dokonce v té době sloužily králi jako určitá líheň úřadníků oddaných absolutistickému králi, jak píše Bluche v knize "Za časů Ludvíka XIV". Hned v roce 1715 však Filip Orleánský, regent za nezletilého Ludvíka XV., umožnil parlamentu podat remonstraci, a to proti některým ustanovením závěti Ludvíka XIV., protože je chtěl nechat zrušit; na lit de justice pak byl prohlášen za regenta - tuto lit de justice namaloval Louis Michel Dumesnil, obraz visí ve Varsailles:
Tím parlamenty opět získaly právo remonstrace a hojně je začaly využívat zejména proti královým finančním opatřením (většinou zavádění nových daní a dávek) odvolávaje se právě na rozpor s lois fondamentales. V parlamentním prostředí se také šířily nové myšlenky osvícenců, že suverenita vychází z národa a nikoli z osoby krále (která byla podle absolutistické teorie totožná s národem), ale remonstrace byly na druhou stranu používány i k zachování konzervativních prvků království, které byly osvícencům trnem v oku. Mnohé potyčky krále a parlamentů vedly k mnohým rozpuštěním soudů a stále ostřejším projevům absolutismu z úst králových kancléřů, až v r. 1770 kancléř Maupeou (sám bývalý první předseda pařížského parlamentu) nechal vojensky rozpustit pařížský parlament, jehož členy poslal do vyhnanství na venkov. Po smrti Ludvíka XV. v r. 1774 sice nový král svolal parlament znovu, ale parlament uplatnil ihned remonstrace, mj. i proti králově toleranci vůči protestantům, proti králově shovívavosti s autory „poškozujících“ jeho majestát a i proti Turgotovým reformám, jejichž cílem byl spravedlivější daňový systém. Jakoby se v jeden proud spojila ideologie šlechty, která ve jménu konzervativních idejí chtěla vymazat absolutistickou centralizaci moci a získat znovu vládu nad státem, a nové myšlenky osvícenců. Jak píše Nemo, v létě roku 1788 se remonstrace pařížského parlamentu proti zavedení nové kolkové daně prý poprvé opřela o ideu lidských práv. Král na to reagoval lit de justice organizovanou ve Versailles, kde „postel“ z polštářů nahradil maximálně vyvýšený trůn (což prý nebránilo králi, aby si v něm v horkém létě zdřímnul):
Ani další exil a opětovný návrat z něj však nezabránil parlamentu, aby nepublikoval remonstrace opřené opět o ideu lidských práv a suverenitu národa. Když král nemohl vybřednout z finanční krize pro odpor parlamentů musel sáhnout k radikálnímu opatření – poprvé od r. 1614 svolal v r. 1789 generální stavy, jak požadoval mj. v září r. 1788 i pařížský parlament. Jak to dopadlo všichni víme…
Je příznačné, že první kroky nového Ústavodárného shromáždění vedly ke zrušení parlamentů – poslanci se jednoduše báli, že by soudní dvory hájící spolu s lois fondamentales i stará práva šlechty a dělající svými remonstracemi neustálé problémy, interpretovaly v tomto duchu i ustanovení nové revoluční legislativy. Proto v roce 1790 vznikl nový nejvyšší soud Tribunal de cassation, který měl jen minimální pravomoci, proto byli soudci absolutně podřízeni zákonu, jak stvrdil později slavný čl. 5 Code civil, a slovo „jurisprudence“ (ve smyslu produkce parlamentů) mělo být dle Robespierrových slov vymazáno ze slovníků francouzštiny.
Parlamenty se staly zkrátka obětí svého úspěchu v boji s královým absolutismem – pro krále byly příliš radikální, pro revolucionáře zase příliš konzervativní. Díky jejich zrušení za revoluce se tak v praxi poprvé realizovala představa, že soudce právo pouze aplikuje a nesmí je tvořit, která de facto položila základ celé jedné větvi kontinentální právní kultury – byť pod pláštíkem interpretace soudy 19. století právo tvořily dál, zbavené však svého politického vlivu.
Všechny obrázky můžeme najít na www.photo.rmn.fr. Pro mechanismus remonstrací viz např. Sassier, Saint-Bonnet: Historie des institutions avant 1798, Paris 2004, nebo Nemo: Historie des idées politiques aux Temps modernes et contemoprains, Paris 2002. Pro roli parlamentů v předrevoluční době viz třeba Mathiez: Francouzská revoluce, Praha 1952, Furet: Francouzská revoluce, I. díl, Praha 2004, nebo Schama: Občané, Praha 2004. K oděvu soudců viz Garapon: Bien juger, Paris 1997. Pokračovat...
