I jedním z jejich znaků je spojování nespojitelného – a to nikoli pouze prvků, které se zdánlivě k sobě nehodí, ale i prvků, které se k sobě opravdu nehodí. Jediným jejich znakem, že je dokážeme podřadit do skupiny právo – a to není mnoho. Zvláště, pokud uvážíme, že neexistuje obecně sdílená a dokonale vítězná idea, co to právo doopravdy je. Zaměřme se například na odpovědnost. Je velmi ošidné na malé ploše spojovat trestněprávní odpovědnost, správní odpovědnost a civilní podobu téhož. Budeme-li pátrat po jejich společných znacích, najdeme je (vypovídá o tom každá učebnice), ale reprezentuje toto pojetí pojem odpovědnosti? Jsou to opravdu komponenty, jejichž variabilním uspořádáním dostaneme obecný pojem odpovědnosti? Dalším příkladem je právní norma – funguje po školním teoretickém uspořádání? Nebo je to v této podobě neidentifikovatelný zjev? Mé odpovědi jsou negativní.
Teorie práva váže pojmy, definuje mezi nimi spojnice. Někdy to vypadá jako v muzeu, které opustili učedníci Sajští:
„Rozsáhlé ozvučné síně byly prázdné a jasné a podivuhodný hovor v nesčetných řečech zněl dále mezi tisícerými přírodninami, které byly sneseny do sálu a rozmanitě uspořádány. Jejich vnitřní síly vzájemně si odporovaly. […] Málokteré byly na svém pravém místě a rozhlížely se klidně po rozmanitém shonu. Ostatní naříkaly si do strašných muk a bolestí a oplakávaly bývalý nádherný život v lůně přírody, kde je pojila společná svoboda…“ (Novalis: 1996, 41 – 42).
Tak jako tyto věci můžeme vnímat i prvky, se kterými pracuje teorie práva. Stejně jako věci v muzeu, i tyto prvky leckdy trpí tím, že jsou uspořádány mechanicky. Nikoli bez jejich vysvětlení, ale bez jednotící myšlenky. Stejně jako se přírodní věci podřídí morálce, jejímž prostřednictvím můžeme nahlédnout jejich pravou podstatu (Novalis: 1996, 34), tak i teorie práva nutně vyžaduje jednotící ideu, která sváže analyzované preparáty do smysluplných sestav. Teorie práva nemůže být bez této jednotící myšlenky – na rozdíl od přírody je právo lidský výtvor, neplatí tedy pro něj žádné „přírodní zákony“, proto musí získávat základ z vnějšku. Teorie práva je tedy tak trochu romantická, spojuje nespojitelné a nemůže být pouhým spojením pojmů, ale z nich musí prosvítat jednotící názor, třebaže ideologický. Bez jednotící myšlenky nedává teorie práva smysl. Skutečná teorie práva není vyjmenováním pojmů, opakováním definic, ale zvýrazněním ideje práva.
Berkovskij, Naum, J. 1976. Německá romantika. Odeon, Praha.
Novalis. Učedníci sajští. 1996. Přeložil Alfons Breska. Dauphin, Librec.
10 komentářů:
Postmodernista Martin nás dnes vyzývá k formulaci nějaké ideje práva, aby nám zítra řekl, že je to jenom Velké vyprávění, nějaká konstrukce, kterou podrobí dekonstrukci.
Ale no samozřejmě! Ale je nutné mít vůbec co dekonstruovat.
Že je TP jako výukový předmět na fakultě snůškou právní metodologie, filozofie a dějin právních učení a že tedy vůbec nepůsobí koherentně, je nám všem, myslím, jasné. Myslím, že se proti tomu dá bojovat tak, že vždy označíme kontext, v jakém se pohybujeme - zda chceme připravit studenty na chápání pozitivněprávních oborů, zda chceme filozofovat, zda jde o sociologickou úvahu apod. Podobně i s TP jako (pseudeo)vědeckou disciplínou - ostatně v komentáři k Danově postu obhajuji pojetí TP jako jakési "zbytkové kategorie" (která se, to je pravda, může stát také odpadkovým košem...)
K tomu romantismu: Mám dojem, že přirovnávat romantismus k jakési nekohorentnosti TP, která je pojednávána bez jednotící ideje, a vyvozovat z toho, že TP je nějak romantická, je křivdění romantismu. Vždyť i romantické spojování nespojitelného je prováděno vždy s poukazem na nějakou jednotící ideu - ideu jedinečnosti. Romantika přece nezajímá to běžné, to racionální, to na první pohled zjevné - zajímá ho, myslím, vznešenost pomíjivého, krása jedinečného, půvab paradoxu atd. Proto "spojuje nespojitelné" -chce nám ukázat jiný prožitek, než racionalizující kategorie osvícenců. Aspoň takový dojem mám z romantiků jako třeba byl Byron. Ale z naší TP jako výukového předmětu rozhodně tento dojem nemám...
Michale, chápání toho, co je zbytková kategorie, je dáno zejména nahodilostí, jak jsou na fakultě rozděleny katedry, resp. jakou mají visačku. Např. v Praze a v Olomouci mají zvlášť katedru teorie práva a katedru sociologie práva.
Michale, to co si napsal podle mně naopak potvrzuje romantiku teorie práva - ona BY MĚLA BÝT romantickou. Ve své podstatě spojuje, odhaluje a střetává se s jedinečnostmi, jak píšeš. Ale je to opravdu to, co se za teorii práva tady vydává? Samozřejmě, a to jsi už sám několikrát tady na tom webu potvrdil, to tak není. Podle mně to je romantika, ale ne v námi prezentované podobě, podle předkládaného plánu je to pouze cosi, co je na pomezí a snad i tím košem.
Ve svém příspěvku konkrétně neodkazuji na Byrona, ale záměrně na Novalise v místech, kde popisuje nevhodný vědecký postup. Postup, který popírá přirozenou svobodu, což je u geologa, nebo důlního inženýra, přeci jen na pováženou, ale báječně se to hodí na naši disciplínu.
Stejné je to s tou jednotící ideou - ani metodologie bez ní nemá smysl. To, že potom půjde dekonstruovat nic neznamená. Je dobré, že půjde dekonstruovat, ale dekonstrukce je zbytečná ve chvíli, kdy Velká vyprávění jsou zjevná a ukazují se sama.
První věc je, jestli teorie práva má mít nějakou obecnější teorii na pozadí, která ji dá jednotný pojmový rámec. Tou může být třeba diskursivní teorie, teorie her, inferenční sémantika nebo cokoli jiného.
Druhá věc je, jestli se při výkladu teorie práva vůbec uvažuje o smysluplnosti toho, co se vykládá, nebo jsou to jenom slepě opisované věci, které vznikly nějakou nahodilostí nebo s účelem, který se dávno zapomněl.
Nevím, jestli by měla být teorie práva romantická, ale hlavně nesmí být nudná. :) Petra
Le Supplice de Jane Grey (1833) bych neoznačil za romantism. Paul Delaroche byl přední akademik, tedy pokračovatel klassicismu, což byl pravý opak romantismu.
Asi Ti, Martine, moc nerozumím. Příklady, které v textu uvádíš (obecný pojem odpovědnosti a pr. normy) svědčí o tom, že TP může být buď snůškou nekonzistentností, anebo, že je nutné třídit a pečlivě označovat kontexty.Pokud tu má být ona jednotící idea, je to, myslím, jasně osvícenský projekt - tedy to, čeho se chtěl romantismus zbavit: Když už víme, že rozum se proměnil v gilotinu a Vendée (tedy techniku), čekáme spásu od citu a touhy po nedosažitelném. Jasně, TP může být i plná citu a touhy, ale pak nejde ani o pokus o vědu, ale o literaturu - tak tedy radši pišme literaturu, jestli na to máme :-)
Michale, díky. Já si nemyslím, že by to byl osvícenský koncept - tím by se stal ve chvíli, kdybychom uvažovali pouze o jediné správné myšlence (metavyprávění). Pokud ji však budeme chápat "pouze" jako klíč k interpretaci, který je srovnatelný s ostatními klíči, není to klasické osvícenství.
Předpokládám že romantismus právě k tomu směřoval. To je zapojení oněch morálních principů do vědy. Proto ten boj s přírodou a její podoba jako jednou zlé a jindy dobré bytosti.
Proto předpokládám, že takové - nikoli vševysvětlující - vyprávění (idea), je přípustné i v teorii práva. Pochopitelně zejména proto, aby nebyla nudná :), ale skutečně o něčem vypovídala.
Okomentovat