Význam římského práva

V jedné staré anekdotě píše Angličan esej o významu slona pro Britské imperium. (Dodám, že Francouz píše o sexuálním životě slona, Němec o čistotě sloní rasy atd.) Já bych se chtěl ve svém příspěvku vyjádřit o významu římského práva pro teorii práva na jedné straně a pro výuku práva na právnických fakultách na straně druhé.

Římské právo je právem antického světa, je odrazem doby a společnosti, ve které vzniklo a jejíž život regulovalo. A tato společnost se VELMI VÝRAZNĚ odlišovala od společnosti naší (což zdůraznil již F. DE COULANGES, Antická obec, 1998) - římská familia nemá nic společného s moderní rodinou a právem manželským, které je ovlivněno zejména křesťanstvím, zcela zmizel institut otroků a propuštěnců.

.

Vliv římského práva na moderní právo soukromé je třeba hledat v recepci římského práva, kdy římské právo sloužilo jako vzor při formování středověkých a moderních právních řádů. Tuto recepci může vnímat ve dvojím smyslu. V materiálním smyslu se jedná o přenos konkrétních norem římského práva do právních řádů jiných států. Existuje celá řada právních řádů, které přejaly jednotlivé prvky nebo celé instituty římského práva, od právních řádů barbarských států, přes právní režimy středověkých měst, až po velké "přirozenoprávní" kodifikace 19. století (Francie, Rakousko, Prusko), jejichž vlivem došlo k romanizaci celých právních odvětví.

.

Tento materiální vliv římského práva však nelze přeceňovat. Současný občanský zákoník se v době svého vzniku programově vymaňoval z vlivu římského práva, byly opuštěny mnohé zásady typické pro římské právo (např. Supeficies solo cedit) a mnohé instituty byly (možná i nevědomky) reinterpretovány soudní praxí a vědou moderního práva (srovnej např. teorii výslovných a konkludentních právních úkonů v římském právu a v současnosti - V. Knapp nebo instutut součásti věci a příslušenství).
.
Mnohem důležitější je formální vliv římského práva. Římské právo je samozřejmě možno studovat jako právo antického státu nebo jeho elementy v moderním soukromém právu, v každém případě však musí být věnována pozornost historickým souvislostem a celkovému kontextu.
.
To, že kupní smlouva současného práva a římská emptio-venditio jsou postaveny na stejných základech ještě neznamená, že je to způsobeno vlivem římského práva.
.

Význam studia a vědy římského práva spočívá v tom, že právníci antického Říma, v době dost odlišné od doby naší, aplikovali na konkrétních skutkových podstatách základní teoreticko-právní principy, které platí i v naší době. Reinterpretací těchto právních textů, sledování způsobu myšlení antických právníků v konkrétních případech můžeme podle mého soudu přispět i k řešení konkrétních teoretických i aplikačních problémů současnosti.
.
Jinými slovy, nejde o to, že budeme jásat nad shodou úpravy nějakého institutu římského práva a práva současného, ale budeme nacházet konkrétní teoretické souvislosti mezi příklady z Digest a např. judikáty Nejvyššího soudu a sledováním možných řešení římských právníků (často se jejich názory na jednu a tutéž otázku rozcházely) můžeme obohatit i své schopnosti logického řešení a správné argumentace.
.
Tedy, jak říkáme my humanisté, ad fontes, pánové!
.
To samé platí i pro výuku římského práva. Staré čínské přísloví říká, že jeden obrázek vydá za víc než tisíc slov. A jeden dobrý příklad z římského práva naučí studenty víc než obsáhlá monografie o principech.
.
Podle mého názoru se srovnáním těchto dvou fragmentů naučí studenti mnohé o rozdílu mezi úmyslem a nedbalostí a omylem v osobě a omylem v pouhém jménu.
Posuďte sami:

.

Dig. 47.10.4 Paulus 50 ad ed.

.

Si, cum servo meo pugnum ducere vellem, in proximo te stantem invitus percusserim, iniuriarum non teneor.

.

Jestliže, když chci udeřit svého otroka, a nechtěně udeřím tebe, který stojíš v blízkosti, nebudu moci být žalován z injurie.
.
Pozn. Urážka na cti (injuria) mohla být totiž spáchána pouze úmyslně (animus iniurandi).
.
Dig. 47.10.18.3 Paulus 55 ad ed.

.

Si iniuria mihi fiat ab eo, cui sim ignotus, aut si quis putet me lucium titium esse, cum sim gaius seius: praevalet, quod principale est, iniuriam eum mihi facere velle: nam certus ego sum, licet ille putet me alium esse quam sum, et ideo iniuriarum habeo.

.

Jestliže mě urazí někdo, který mě nezná, nebo od toho, kdo se domnívá, že jsem Lucius Titius, když já jsem Gaius Seius (tedy někdo jiný), převažující mínění říká, že mě tímto chtěl urazit, neboť já jsem konkrétní osoba, třebaže ten, kdo mě urazi,l mě pokládal za někoho jiného, a tak mohu žalovat z urážky.

.

A podobných příkladů máme 50 knih. Myslím, že i dnes mají co říct.

.

Kromě toho mělo římské právo vliv na formování práva ústavního, zejména se můžeme setkat s názorem, že americká Ústava z roku 1776 byla do značné míry ovlivněna státním zřízením římské republiky, zejména s ohledem na princip dělby moci (u římské ústavy jej popsal POLYBIOS) a převahu moci exekutivní nad zákonodárnou (B. RUSSEL, Svoboda a organizace, 1948 a M. GRANT, Dějiny antického Říma, 1998). Stejně tak vliv trestního zákonodárství (zejména crimen laese maiestatis) na novověké zákonodárství Evropy byl jistě značný.
.
Závěrem mého článku budiž úvaha, že význam římského práva nespočívá ani v přenosu institutů, ale daleko spíše v přenosu idejí, metod a ducha právního řádu (R. IHERING, Geist des Roemishen Rechts, 1852-1856).