sobota 25. července 2009

Fikcionalismus


Na obrázku je Hans Vaihinger.

Fikcionalismus je jeden z nejzajímavějších směrů současné metafyziky, filozofie matematiky, filozofie vědy, filozofie náboženství, metaetiky, teorie lidských práv, filozofie práva, ale i jiných oborů filozofie. Fikcionalismus o nějakém diskurzu znamená zhruba to, že výroky v rámci tohoto diskurzu nejsou zaměřené na pravdy o realitě, ale spíše na nějaký druh fikce.

Jsou to ale normální výroky, a to v tom smyslu, že jejich významy jsou propozice, resp. že jsou způsobilé nést pravdivostní hodnoty. Fikcionální diskurz je transparentní. Jeho výroky nejsou maskování něčeho jiného, ale znamenají právě to, co je jejich doslovný význam. Takže třeba výrok ‘Ježíš vstal z mrtvých.’ neznamená nic jiného než to, že Ježíš vstal z mrtvých. Specifické pro fikcionální diskurz je ale to, že cíl (funkce, účel, ctnost) takového diskurzu je něco jiného než popisovat pravdu. Fikcionalista obecně vychází z názoru, že pravda nemusí být konečné kritérium hodnocení teorie. Nějaká teorie může být akceptovatelná jako dobrá, i když je nepravdivá. Fikcionalista pečlivě odlišuje postoj akceptace od postoje přesvědčení. Pokud prezentuji nějaký výrok, pak to nemusí být tvrzení v tom smyslu, že vyjadřuji své přesvědčení, že něco je fakt.

V určitém smyslu je to podobné jako s beletrií. Romány a povídky popisují (prezentují) nějaké příběhy. Některé výroky románu nebo povídky jsou pravdivé, některé nepravdivé. Účel beletrie, jak ji obvykle chápeme, ovšem nespočívá v tom, že má popisovat pravdivé příběhy, ale v tom, že popisuje zajímavé příběhy, resp. v tom, že zajímavě popisuje příběhy, ať už jsou pravdivé nebo nepravdivé. Nějakého romanopisce můžeme oprávněně kritizovat, že je mizerný spisovatel, ale nebudeme ho kritizovat, že příběhy jeho románů jsou jenom fikce. Fikcionalisté jsou ale provokativní v tom, že podobným způsobem uvažují též o diskurzech, které mají ambice na racionalitu akceptace toho, co se prezentuje. Když se k něčemu veřejně hlásíme, prezentujeme to tak, že máme dobré důvody to akceptovat a používat pro praktické účely. Akceptace věty pro fikcionalistu znamená určitý závazek, totiž že ji bude používat jako premisu ve svých inferencích, a to bez ohledu na to, jestli ji považuje za nepravdivou. Fikcionalista odmítá něco, co se v západní kultuře už tradičně chápe jako samozřejmost, totiž že cíl vědeckého zkoumání je vždy poznání pravdy. Neptá se, jestli je vědecká teorie pravdivá, ale jestli je akceptovatelná z hlediska praktického účelu, na který se orientuje.

Nicméně fikcionalismus v západní filozofii rozhodně není žhavá novinka. V určitém smyslu snad byli předchůdci fikcionalismu už pyrrhonisté. Ti aspirovali na život bez názoru, který jim zaručí stav klidné mysli (ataraxia). Všechno se jim zdá relativní, každý názor vypadá stejně dobrý jako opačný názor, každý argument vypadá stejně dobrý jako protiargument. Jenomže i pyrrhonista, pokud má žít jako člověk, musí myslet a jednat na základě nějakých důvodů. Takže nakonec musí v praxi nějaké důvody akceptovat, i když nevěří v jejich pravdivost. Pyrrhonisté odmítali používat řečový akt tvrzení, obcházeli ho tímto způsobem: ‘Netvrdím, že med je sladký, ale připouštím, že se takový zdá být.’ Sextus Empirikus věnoval velké úsilí, aby vysvětlil, že to není tvrzení o světě, ale jenom zpráva o tom, že na nás něco nějak působí. Pyrrhonistu můžeme interpretovat jako nonkognitivního expresivistu, který když řekne ‘Tento med se mi zdá sladký.’, tak tím ani netvrdí, že med je sladký, ani nepopisuje svůj mentální stav, ale spíše ho vyjadřuje, a to podobně jako křik vyjadřuje bolest. Že pyrrhonistu lze takto interpretovat, ještě neznamená, že by se k tomu hlásil. Asi by řekl, že nonkognitivní expresivismus se zdá být stejné dogma jako všechny konkurenční teorie. Ovšem když požádám pyrrhonistu, ať mi podá něco sladkého, on mi v reakci na to podá med, neakceptuje svým chováním, že med je sladký? A co když se na něj obořím: ‘Proč mi podáváš ten med?!’ Jestliže mi odpoví větou ‘Tento med se mi zdá sladký.’, kterou ale pouze vyjádří svůj vjem sladkosti, což mohl stejně dobře udělat větou ‘Mňam!’, pak mi neodpovídá na otázku.

Fikcionalismus se u pyrrhonistů projevuje v jejich názoru na morálku. V každodenním životě akceptovali zvyky a zákony své společnosti, např. že zbožnost je dobrá věc a bezbožnost je špatná věc, tedy chovali se v souladu s nimi, ale bez toho, že by jejich obsah též akceptovali jako svůj názor. Zřejmě jim nešlo o to, že by věřili, že zbožnost je dobrá věc a přitom to nechtěli tvrdit jako svůj názor. To by byla jenom neupřímnost. Vstřícnější interpretace je, že jim šlo o to, že akceptovali určité normy jako standard svého chování, aniž by věřili, že něco je opravdu dobré nebo opravdu špatné. Ve svém chování se sice adaptovali na společenské normy, ale názorově zůstali neutrální. Pokud by se změnily normy jejich společnosti, museli by pyrrhonisté změnit své chování, ale nemuseli by měnit své názory. Ty totiž v ideálním případě vůbec neměli. Když pyrrhonista řekne ‘Zbožnost je dobrá věc.’, tak tím vyjadřuje svoji praktickou akceptaci lokální normy, že se má chovat zbožně, ale nevyjadřuje tím své přesvědčení, že zbožnost je správná věc. Proč akceptuje normu, že se má chovat zbožně, tedy jako důvod ke zbožnému chování, když nevěří, že zbožnost je správná věc? Třeba ji akceptuje proto, že chce žít s ostatními v klidu. Někdo by mohl ironicky poznamenat, že pyrrhonistický přístup k morálce není něco exotického. Lidí, kteří nemají vlastní morální názor, ale jenom se flexibilně přizpůsobují aktuální společenské konvenci, je přece víc než dost.

Asi nepřekvapí, že první filozof, který se systematicky zabýval tím, co je to fikce, byl zároveň právník, totiž Jeremy Bentham. Klíčový prvek jeho programu reformy anglického práva totiž bylo zbavit se právních fikcí, které prý tenkrát právníci, zejména soudci, používali jako trik, kterým si skrytě uzurpovali legislativní pravomoc. Bentham ale rozlišoval mezi právními fikcemi, které považoval za škodlivou zbytečnost práva, a tzv. logickými fikcemi, které považoval za přirozenou a nutnou součást myšlení a jazyka. Neměli bychom tedy mísit Benthamovu teorii právních fikcí, která je součást jeho kritické jurisprudence, a teorii logických fikcí, která je jeho příspěvek k filozofii jazyka.

„Pokud něco má nějaké místo nebo se to pohybuje v naší mysli, pak o tom můžeme mluvit jedině tak, jakoby to mělo nějaké místo v prostoru, kde nějaké části hmoty zůstávají na místě a jiné se pohybují. To znamená, že když něco má nějaké místo nebo se to pohybuje v naší mysli, pak o tom můžeme myslet a mluvit jenom formou fikce. K fikci v tomto smyslu nemusíme přistupovat se sentimenty potěšení, anebo se sentimenty nelibosti, se kterými tak vhodně přistupujeme k fikcím v jejich nejběžnějším používání. Jsou totiž velmi odlišné v účelu a také v nutnosti. Tento logický druh fikcí je velmi odlišný od fikcí poetických a politických. Fikce logika jsou velmi odlišné od fikcí básníků, kněží a právníků.“

Bentham rozlišoval reálná a fiktivní jména. Používáním reálných jmen zároveň tvrdíme existenci nějaké věci. Používáním fiktivních jmen nic takového netvrdíme, přestože je také používáme v gramatické formě výroků. Když třeba řeknu ‘Na půdě je kočka nebo pes.’, tak tím netvrdím existenci nějaké kočky, ani tím netvrdím existenci nějakého psa. Ve výroku ‘Na půdě je kočka nebo pes.’ tedy používám slova ‘pes’ a ‘kočka’ jako fiktivní jména. Výrok ‘Na půdě je kočka nebo pes.’ ale nemůžeme brát ani jako výrok o nějaké fiktivní kočce, resp. o nějakém fiktivním psovi. V tomto smyslu by to musel být nepravdivý výrok. Na půdě (rozuměj na této půdě) totiž nemůže být ani fiktivní kočka, ani fiktivní pes. Nejde tu o rozlišení fiktivní vs. reálné věci, ale o rozlišení fiktivní vs. reálná jména. Jména nejsou reálná nebo fiktivní sama o sobě, ale teprve v kontextu věty. Ve výroku ‘Na půdě je kočka.’ používám slovo ‘kočka’ jako reálné jméno k označení nějaké reálné kočky. Ve výroku ‘Na půdě je kočka nebo pes.’ sice používám slovo ‘kočka’ jako fiktivní jméno, ale to neznamená, že ho používám k označení nějaké fiktivní kočky. Fiktivní jména v Benthamově koncepci nemají reprezentační funkci. Používá sice výraz ‘fictitious entity’, ale jenom jako užitečnou zkratku. Můžeme říct, že všechna podstatná jména něco označují. Reálná jména označují reálné věci, fiktivní jména pak fiktivní věci. I Bentham to dělá, ale pouze jako užitečné zjednodušení jazyka. Diskurz o fiktivních entitách je podle něj fiktivní diskurz.

Příklad s výrokem ‘Na půdě je kočka nebo pes.’ není Benthamův. Pro vysvětlení jeho teorie fiktivních jmen je vlastně zavádějící. Sám Bentham uvádí jako fiktivní jméno např. slovo ‘závazek’. Bentham říká, že se nemáme ptát, co znamená slovo ‘závazek’. Toto slovo totiž samo o sobě nic neznamená. Máme se ptát, co znamenají věty typu ‘A má závazek k B udělat X.’. Snaží se je vysvětlit nějakou parafrází, kde je normativní výraz ‘závazek’ jakožto fiktivní jméno nahrazeno nějakým reálným jménem. Takže věty typu ‘A má závazek k B udělat X.’ vysvětluje parafrázemi typu ‘Jestliže A neudělá X pro B, pak bude sankcionován.’. Jaký je vztah mezi parafrází a původním výrokem? Nejspíš to Bentham chápal tak, že parafráze není doslovný význam původního výroku, ale je to nejlepší způsob vysvětlení jeho "zdravého" způsobu použití. Benthamovi jde primárně o to, že normativní diskurz je v principu možné redukovat na utilitaristický diskurz. Ale nejen to. Bentham je revizionista. Má za to, že bychom o závazku neměli mluvit např. tam, kde za jeho porušení nehrozí sankce (tzv. naturální obligace). Takový "závazek" je podle něj nesmysl na chůdách. Byl Bentham fikcionalista? Těžko říct. Pro fikcionalismus je klíčová diference mezi dvěma postoji k výroku, totiž mezi akceptací výroku a přesvědčením, že je pravdivý. Možná Bentham svoji koncepci zamýšlel tak, že výroky typu ‘A má závazek k B udělat X.’ jsou ve svém doslovném významu nepravdivé, protože postrádají referenci, ale můžeme je akceptovat, pokud je pravdivá jejich utilitaristická parafráze.

Znalec Kantovy filozofie Hans Vaihinger (1852 – 1933) byl ideově blízký logickému pozitivismu Vídeňského kruhu. K fikcionalismu významně přispěl svoji knihou Philosophie des Als Ob (1911). Vaihinger se systematicky zabýval tím, jakou roli hrají fikce v lidském myšlení a jednání. Chtěl ukázat, že fiktivní myšlení je všudypřítomné, a že je to významná lidská schopnost. Dokazoval to v široké škále oborů, od ekonomie, přes politickou teorii, přírodní vědy, psychologii, matematiku, filozofii, až po náboženství. Vaihingerův fikcionalismus je ve svém základu pragmatický. Myšlenkové konstrukty nejsou apriorně racionální, ale jsou biologický prostředek k přežití. Vaihinger pečlivě rozlišoval fikce od hypotéz. Zatímco hypotézy předběžně akceptujeme jako pravděpodobné, abychom je pak empiricky verifikovali nebo falzifikovali, fikce akceptujeme, přestože víme, že jsou nepravdivé. Akceptujeme je proto, že je považujeme za prakticky užitečné. Vyvrácenou hypotézu ale můžeme dál akceptovat jako užitečnou aproximaci, tedy jako fikci. Vaihinger si myslí, že fikce jsou v našem životě, včetně vědy, nezbytné. Rozlišuje ale dobré a špatné fikce. Dobré (ctnostné) fikce jsou ty, které jsou prakticky užitečné. Např. tehdejší pojem atomu považoval za inkonzistentní, tedy nepravdivý, ale zároveň ho akceptoval jako užitečný model, tedy jako dobrou fikci. Matematický diskurz chápal jako fikcionální diskurz, ale uznával ho jako akceptovatelný (dobrý) diskurz, protože usnadňuje a zefektivňuje myšlení. Špatná fikce je např. tzv. dormativní síla. Když se totiž zeptáme, proč má opium sedativní (uklidňující) účinky, pak tvrzení, že opium má tzv. dormativní sílu, nic neobjasňuje. Vaihinger tedy není obecně proti fiktivnímu diskurzu. Říká, že když budeme mít na paměti, že lidské účely nejsou primárně orientovány na poznání pravdy, ale na přežití, resp. na dobrý život, pak budeme považovat fikce za něco, co může být rozumné.

Když bychom chtěli zkoumat kořeny moderního fikcionalismu, asi bychom měli vzít do ruky dvě knihy, které shodou okolností vyšly ve stejném roce. Jednak je to Science Without Numbers od Hartryho Fielda, jednak The Scientific Image od Base van Fraassena. Tito dva říkají podobnou věc, totiž že cílem vědeckého zkoumání není pravdivá reprezentace (deskripce) zkoumaného předmětu, a že můžeme nějakou teorii rozumně akceptovat, i když jejímu reprezentačnímu obsahu nevěříme. Když se zde mluví o akceptaci teorie, tak se tím nemyslí předběžná akceptace ve smyslu provizorního přijetí vyvratitelné domněnky, ale výsledná akceptace. Fikcionalismus prostě vychází z toho, že nějakou teorii můžu plnohodnotně akceptovat jako užitečnou fikci.

Hartry Field vychází z toho, že matematika má platonistickou sémantiku. Matematické věty jsou o abstraktních objektech, např. o číslech, funkcích, konstrukcích. Tyto objekty jsou abstraktní v tom smyslu, že pokud existují, pak existují mimo čas a prostor, a nejsou kauzálně účinné. Field je ale nominalista, má za to, že abstraktní objekty neexistují. Na rozdíl od platonisty (resp. realisty) nevěří, že věty matematiky jsou ve svém doslovném významu pravdivé. Fikcionalista tedy souhlasí s platonistou, že věta ‘3 je prvočíslo.’ je výrok o čísle 3, totiž že číslo 3 má vlastnost být prvočíslo. Na rozdíl od platonisty ale má za to, že číslo 3 neexistuje. Singulární termín ‘3’ nemá referenci (nic neoznačuje), tedy výrok ‘3 je prvočíslo.’ není pravdivý. Můžeme to chápat tak, že je nepravdivý, nebo tak, že nemá pravdivostní hodnotu, ale na tom zde nezáleží. Důležité je, že matematické věty vyjadřují nějaké fikce stejně jako např. věta ‘Santa Klaus žíje na severním pólu.’. Rozdíl mezi větami ‘1 + 1 = 2’ a ‘1 + 1 = 3’ je analogický k rozdílu mezi větami ‘Santa Klaus žíje na severním pólu.’ a ‘Santa Klaus žíje na Madagaskaru.’ Výrok ‘Santa Klaus žíje na severním pólu.’ sice není pravdivý, ale v některých kontextech ho akceptujeme jako by byl pravdivý, protože v těchto kontextech akceptujeme fikci o Santa Klausovi. Pokud fikcionalista řekne, že taková věta je pravdivá, pak tím myslí, že je pravdivá vzhledem k releventní fikci (true-in-a-fiction). Matematický fikcionalista akceptuje matematiku jako užitečnou fikci. Není užitečná deskriptivně, ale inferenčně. Matematika je užitečná proto, že v empirických vědách umožňuje (resp. zjednodušuje) inference. Můžeme smysluplně dělat matematické inference o fyzikálních objektech, přestože matematické objekty jako takové neexistují.

Historický příklad vědecké fikce je teorie éteru. Ta byla v Británii akceptována na základě Maxwellovy teorie elektromagnetismu. Éter měl být médium, kterým se šíří elektromagnetické vlnění. Sám Maxwell se ale zdráhal přijmout éter jako ontologický závazek své teorie. Teorii éteru, na rozdíl od některých profesorů z Cambridge, neuvažoval jako hypotézu o tom, jaký svět je. Nevěřil, že éter skutečně existuje. Teorii éteru chápal instrumentálně jako fikci, kterou akceptuje, protože zjednodušuje konstrukci matematických modelů. Práce s těmito modely ale nevyžaduje víru, že existuje éter. Další historický příklad vědecké fikce je model atomu, tzv. model švestkového pudinku, který zformuloval Joseph Thomson. Podle tohoto modelu atom vypadá jako vánoční pudink (pozitivní náboj), ve kterém jsou rozmístěné švestky (elektrony jako negativně nabité částice). Thomson si ale rozhodně nemyslel, že tento model je deskriptivně adekvátní model atomu. Ani ho takto nezamýšlel. Pragmaticky ho akceptoval k formulaci různých experimentálně orientovaných hypotéz, včetně hypotézy povaze o vodivosti plynů, které se zaměřily na existenci a částicovou povahu elektronů. Zdá se, že vědecké fikce nemají deskriptivní, ale instrumentální povahu. Umožňují konstrukci zjednodušených modelů, které sice nereprezentují dobře komplexní realitu, dokonce ani nemají tuto ambici, a přesto v aktuálním stavu poznání dobře slouží k dalšímu dílčímu pokroku.

„Existuje dvojice norem, které řídí používání fikcí ve vědě, a to ve srovnání s mimovědeckými fikcemi. Za prvé, vědecké fikce budou hodnoceny na základě toho, jak umožňují užitečné provádění inferencí. Za druhé, některé ze závěrů, které jsme odvodili pomocí těchto inferencí, budou alespoň v principu empiricky testovatelné. Většina fikcionálních předpokladů ve vědě splňuje obě tato funkcionální kritéria. Fikce v umění a literatuře můžou přinejlepším splňovat první kritérium, ovšem ani to není nutné k tomu, aby plnily svoji estetickou funkci.“

K tomu dodávám, že tzv. právní fikce, jak je v současné době obvykle chápeme v teorii práva, plní první z obou kritérií, totiž že poskytují užitečné inferenční zkratky, přičemž toto je jejich hlavní funkce. Např. tzv. fikce doručení umožňuje jednoduché inference typu:

X dnes odmítl přijmout písemnost Y.
Tedy Y byla doručená. (fikce)
Tedy od zítřka běží lhůta, kterou má X k odvolání.

Bas van Fraassen obhajuje tzv. empirický konstruktivismus. Odmítá realismus, podle kterého se věda snaží poskytnout teorie, které jsou pravdivý obraz světa. Má za to, že legitimní cíl vědy se omezuje na to, že bude empiricky adekvátní. Van Fraassen je empirista, tedy pouze smyslovou zkušenost považuje za legitimní zdroj informace. Pro jeho teorii je klíčové rozlišení mezi pozorovatelnými a nepozorovatelnými fenomény. Příklad nepozorovatelného fenoménu je světlo. Tak třeba svítící baterka sice vytváří viditelný světelný kužel, ale to jenom v prašném vzduchu. V čistém vzduchu se onen kužel nevytvoří. Světlo jako takové nepozorujeme. Když vidíme světelný kužel, tak pozorujeme prach, který "visí" ve vzduchu. Historie filozofie a vědy zná celou řadu teorií o povaze světla. Pokud nějak chápeme světlo, třeba jako dualitu částice a vlnění, pak je to náš teoretický konstrukt, který akceptujeme, protože dobře vysvětluje naše pozorování. Rozvoj nových technologií, např. elektronových mikroskopů a pozitronové emisní tomografie, lidem rozšiřuje možnosti pozorování. Ale vždy je vázán na akceptaci nějakých dalších nepozorovaných fenoménů jakožto teoreticky postulovaných entit, které vysvětlují, jak ony technologie fungují. Van Fraassen má za to, že naše představy o tom, jaký svět je, jsou vždy závislé na našich teoretických konstrukcích.

Pokud je možné rozlišit mezi pozorovatelným a nepozorovatelným, pak je možné též rozlišit mezi empirickou adekvátností a pravdou. Empirická adekvátnost se totiž omezuje pouze na pozorovatelné fenomény. Van Fraassen má za to, že není důvod, abychom svá přesvědčení, že něco je pravda, investovali mimo hranice toho, s čím máme empirickou zkušenost. Když akceptuji nějakou teorii, pak věřím, že je empiricky adekvátní, tedy že respektuje pozorovatelné (empirické) fenomény. Akceptovat nějakou teorii navíc znamená zavázat se k tomu, že budu pozorovat přírodu očima této teorie. Ale to neznamená, že věřím, že tato teorie pravdivě popisuje to, co je pro mě není pozorovatelné. Ze dvou teorií A a B, které jsou z hlediska empirické adekvátnosti rovnocenné, můžu akceptovat A, protože A je pro mě z praktického hlediska pohodlnější. Ale tím netvrdím, že A je pravdivější než B.

„Můžeme se ponořit do svých teorií a přijmout k nim závazek jako k užitečným pracovním systémům [frameworks] pro výzkum, predikci, vysvětlení a další rozvoj teorie. Ale akceptace teorií vyžaduje pouze jedno přesvědčení, totiž že jsou empiricky adekvátní.“

Kdyby někdo řekl, že věří, že existuje posmrtný život, protože mu to přináší útěchu, pak je to podivná záležitost. Nepochybně totiž ví, že fakt, že mu toto přesvědčení přináší útěchu, nijak nezvyšuje pravděpodobnost, že existuje posmrtný život. Přesvědčení, že něco je pravda, lze ospravedlnit pouze na základě nějakých empirických důvodů, které mluví ve prospěch toho, že to je pravda. Věty o nepozorovatelných fenoménech můžeme akceptovat, brát je jako svůj teoretický závazek, diskutovat jejich užitečnost, jednat na základě nich, ale nemáme dobrý důvod věřit, že jsou pravdivé. Van Fraassen ale nepopírá, že tyto věty můžou být pravdivé. Jsou to normální výroky s propozičním obsahem, reprezentují nějaký možný stav věcí. Můžou být pravdivé, ale my jejich pravdivost netvrdíme. Pouze je akceptujeme jako legitimní součást své teorie. Tím se van Fraassenův konstruktivní empirismus liší od instrumentalismu, který formuloval Frank Ramsey. V Ramseyho koncepci mají pravdivostní hodnotu pouze empirické výroky o pozorovatelných pravidelnostech. Tzv. teoretické věty nemají propoziční obsah, nic nereprezentují, nejsou pravdivé ani nepravdivé, jsou to pouze zdánlivé výroky.

Kritici fikcionalismu tvrdí, že je to rozlišování bez rozdílu (a distinction without a difference), a že plnohodnotná akceptace teorie se rovná přesvědčení, že tato teorie je pravdivá. Celé to samozřejmě v konečném důsledku záleží na tom, jak přesně chápeme postoje akceptace něčeho a přesvědčení, že něco je pravda. Všimněme si, jak je vymezují kritici fikcionalismu:

„Zdá se, že pokud někdo akceptuje [t. j. využívá, v mém smyslu] nějakou teorii, pak bude mít dispozici jednat, jako by byla pravdivá. Jenomže standardní chápání přesvědčení je právě toto: věřit nějaké teorii znamená používat tuto teorii jako mapu, která nás vede po světě.“

„Akceptovat nějaké tvrzení ve smyslu verbálního souhlasu bez vědomých, ale zamlčených výhrad, spoléhání se na něj v teoretických důkazech a praktickém zvažování, atd., prostě znamená věřit tomu, co se říká, věřit, že to je pravda.“

Další kritik fikcionalismu Petr Teller si všímá toho, že postoj akceptace a postoj přesvědčení můžeme chápat jako alternativní způsoby, jak přistupovat ke stejné věci. Vezměme, že Alena je asi 150 cm vysoká. Můžu o tom uvažovat v modu idealizace. Budu akceptovat a v tomto smyslu prezentovat výrok ‘Alena je 150 cm vysoká.’, ve významu, že je přesně 150 cm vysoká, ale nebudu věřit, že to je pravda. Ale také o tom můžu uvažovat v modu vágnosti. Budu upřímně tvrdit (tedy i věřit), že výrok ‘Alena je 150 cm vysoká.’ je pravdivý, ale budu ho chápat jako vágní výrok, tedy ve významu, že je přibližně 150 cm vysoká. V tomto kontextu se postoj akceptace váže k idealizaci, zatímco postoj přesvědčení se váže k vágnosti, ale nakonec to jsou ekvivalentní (vzájemně nahraditelné) způsoby myšlení a mluvení o reprezentacích.

4 komentáře:

imp řekl(a)...

Dotaz, inspirovaný naší předchozí diskuzí a jednou diskuzí na Leblogu: řekněme, že věřím v Boha (což je mimochodem pravda). Dále řekněme, že nevěřím, že by se jeho existence dala vědecky prokázat nebo vyvrátit (což je taky pravda). Znamená to tedy, že jsem fikcionalista v otázce Boha? Ne že by mě to nějak vadilo, jen by mě zajímalo, jak se na to díváte.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Jsou tři druhy fikcionalismu:

Silný: Akceptuji, ačkoli vím, že to je kontradikce.
Střední: Akceptuji, ačkoli vím, že to je (empirická) nepravda.
Slabý: Akceptuji, ačkoli nevím, jestli je to pravda.

imp řekl(a)...

Tak to bych mohl spadat pod ten slabý fikcionalismus, ale nespadá tam potom tak nějak všechno? O čem nakonec doopravdy víme, že je to pravda?

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ano, slabý fikcionalismus je naprosto běžná věc.