Begriffsjurisprudenz

Termín ‘Begriffsjurisprudenz’ se v Německu používal jako pejorativní označení pro pandektistickou jurisprudenci první poloviny 19. století (např. Georg Puchta, Bernhard Windscheid, raný Rudolf von Jhering), která rozvinula právně-analytickou metodu práce s prameny pozitivního práva. Tento termín poprvé použil Rudolf von Jhering (1818 – 1892) v roce 1884 s úmyslem odsoudit umělé pojmové konstrukce (Cultus des Logischen) odcizené životu a zkostnatělé setrvávání na antických řešeních (Mumiencultus). ‘Ridendo dicere verum!’ (Říct pravdu úsměvně.), to je motto Jheringova spisu Sherz und Ernst in der Jurisprudenz (1884), jenomže název spisu měl ozřejmit, že „s hořkou vážností [bitter Ernst] zde podniká útok na pojmovou jurisprudenci, t.j. na scholastiku dnešní vědy.“ Jeho polemika, byla ale zejména sebekritika a snaha o vlastní konverzi, protože sebe samého nahlédnul jako fanatika logické metody. Pojmovou jurisprudenci vysvětluje takto:

„Každá jurisprudence operuje s pojmy, právnické a pojmové myšlení znamená totéž. V tomto smyslu každá jurisprudence je pojmová jurisprudence. Romanistika pak na prvním místě. A proto se adjektivum ‘pojmová’ nemusí připojovat. Navzdory tomu to zde dělám, protože tím poukazuji na poblouznění současné jurisrudence, která nebere ohled na praktický účel a podmínky použitelnosti práva. Právo vidí pouze jako předmět, na kterém testují kouzlo logického myšlení, jako arénu pro logické evoluce, pro gymnastiku ducha, ve které největší virtuozové myšlení získají palmu vítězství.“

Rudolf von Jhering byl původně žák Georga Puchty(1798 – 1846). Jeho metodologický obrat od pojmové (re)konstrukce k teleologické metodě inspiroval novou orientaci německé právní vědy směrem k tzv. zájmové jurisprudenci (Interessenjurisprudenz), která chápe právo jako specifický způsob řešení konfliktů zájmů ve společnosti. Slovo ‘Begriffsjurisprudenz’ pak v právní vědě zdomácnělo především vlivem metodologických spisů Philippa Hecka, což byl nejvýraznější představitel zájmové jurisprudence. Tento termín tedy byl už od počátku používán výlučně pejorativně, žádný pandektista sám sebe neoznačoval jako ‘Begriffsjurist’, tedy pokud nepočítáme Jheringovu sebekritiku. Teorii práva navždy poznamenala tato Jheringova formulace:

„Život tu není kvůli pojmům, ale pojmy jsou tu kvůli životu. Ne logika, ale život, obchod a právnický cit určují, co se má odehrát, ať už je to logicky nutné nebo nemožné.“

Tyto dvě věty doslova okouzlily následující generace právníků, přestože zejména konec druhé věty (‘möge es logisch notwendig oder unmöglich sein’) nedává dobrý smysl. Společenská realita (život a obchod) je přece kontingentní, nemá smysl zde mluvit o logické nutnosti nebo logické nemožnosti. Tyto dvě věty ale žily dál svým životem. Za oceánem je parafrázoval Oliver W. Holmes, když kritizoval údajného formalistu Christophera Langdella slovy: „Život práva není a nikdy nebyl logika, ale zkušenost.“

Za ideového předchůdce pojmové jurisprudence se považuje tzv. německá historicko-právní škola, zejména pak práce Carl Friedricha von Savigny. A to mimo jiné i v tom, že Savigny zastával organickou koncepci právních institutů, ke které se hlásil i Georg Puchta. Pojmová jurisprudence je nejčastěji vymezována těmito třemi body: 1) Pozitivní právo je úplné. Neobsahuje žádné mezery, protože ty jsou zaplněné právními principy (doktrínami). 2) Pozitivní právo je možné analyzovat jako koherentní systém právních pojmů, které jsou hiearchicky uspořádány (Begriffspyramide). 3) Nové právo lze dedukovat z právních doktrín, které byly induktivně odvozené z pozitivního práva (Inversionsmethode). Východiskem tohoto přístupu byl názor, že metody právní techniky jsou univerzální, a že skuteční právníci všech dob mluví společným jazykem zaměřeným na právní formy. Kdo ovládl právní techniku, zná právo lépe než ten, kdo jenom shromáždil věcné informace o právu nějakého konkrétního místa a času. Smysl právní vědy je v racionální rekonstrukci, která formuje matérii práva do koherentního systému právních institutů. Právní instituty se neklasifikují podle specifického způsobu jejich použití, ty můžou být rozmanité, ale na základě jejich struktury (objekt, subjekt, jednání, důsledek, atd.). Z tohoto hlediska někdy bývá Puchtova teorie práva označována jako (formalistický) právní pozitivismus, ale to je sporná záležitost. Puchta totiž mluví o právu jako o jednotě rozumu, ducha národa a pozitivních pramenů práva, což je kombinace, kterou lze těžko, pokud vůbec, klasifikovat v rámci klasické dichotomie pozitivismus vs. naturalismus. Nicméně v Puchtově díle existuje textová podpora, pokud ne přímo pro právní pozitivistismus, tak alespoň proti tzv. pozitivnímu moralismu:

„Právní posouzení vztahu je nezávislé na posouzení mravním a náboženském. ... Právo, které s každým nemravným jednáním zachází jako s protiprávním, ztrácí svoji nezávislost.“

O pojmové jurisprudenci se mluví většinou kriticky, přičemž kritika se orientuje zejména proti profesorovi římského práva Georgovi Puchtovi (1798 – 1846), který je považovaný za jejího hlavního reprezentanta a ideového vůdce. Tato kritika je ale už na první pohled pochybná záležitost. Někteří (např. Arthur Kaufman, Gerhard Köbler) Puchtu kritizovali jako údajného deduktivního naturalistu, jiní (např. Rudolf Hoke, Ulrich Eisenhardt) ho kritizovali jako údajného induktivního pozitivistu. Pokud ale tyto texty přezkoumáme, zjistíme, že většinou jenom reprodukují vlivnou trojici Franz Wieacker, Walter Wilhelm a Karl Larenz. Ti svoji kritiku pojmové jurisprudence postavili na tom, že je epistemicky naivní, zastírá hodnoty a účely práva, odcizuje právo společenské realitě, ignoruje společenské zájmy a nadpozitivní právo, nebere v úvahu soudní diskreci a přeceňuje právní dogmatiku. Monika Frommel ale už v roce 1981 upozorňuje na to, že kritika Begriffsjurisprudenz není nic jiného než stereotypní nálepkování, které sice má velký emocionální obsah, ale minimální informační hodnotu. Franz Bydlinsky o deset let později poznamenává, že tzv. Begriffsjurisprudenz je v současné době oblíbený metodologický obětní beránek. K tomu dodává, že „odmítnutí Begriffsjurisprudenz mnoha autory a soudy slouží jako postačující výmluva pro zbytečně vágní až nesrozumitelné výroky.“

V současné době bylo dílo Georga Puchty prakticky plně rehabilitováno. Hans-Peter Haferkamp, Thomas Henkel a Christoph-Eric Mecke nezávisle na sobě zpracovali specializované monografie, které pečlivě analyzují Puchtovy texty a prokazují, že trojice Wieacker, Wilhelm a Larenz nekritizuje historického Puchtu, ale jenom své vlastní představy o něm. Ukazuje se, že kritika odcizenosti práce pandektistů společenské realitě není oprávněná. Praktická potřebnost a užitečnost byly jedním z hlavních prvků Puchtovy metodologie. Pandektisté položili základy moderní civilistiky, přitom jejich praktičnost se nejlépe prokazuje tím, že přetrvaly až do současnosti. Mnohé jejich přístupy jsou stále aktuální např. pro otázky držby, zastoupení, postoupení pohledávky, hypotéky nebo třeba u odpovědnosti za škodu způsobenou při kontrahování (culpa in contrahendo). Když se dnes studenti v občanském právu učí rozlišovat všelijaké pojmové diference, např. to, že nemožnost splnění závazku dělíme na právní, faktickou, objektivní, subjektivní, počáteční a následnou, tak se učí právě to, co před sto padesáti lety promyšleně definovali pandektisté.

Rozhodně není pravda, že pandektisté nepřipouštěli možnost soudní diskrece. Bernhard Windscheid naopak překvapoval tím, jak široký prostor soudní diskreci ponechával: „Povinnosti z kupní smlouvy podléhají volnému soudnímu uvážení, jehož základ i zde tvoří vedle ujednání stran také obecný a zvláštní účel obchodu.“ Stejně tak Georg Puchta věnoval pozornost tomu, že soudce musí u smluv zvažovat motivy smluvních stran a také účel, který ona smlouva sleduje. Před rokem 1837 Puchta uvažoval římské právo jako právo právníků (Juristenrecht), přičemž soudce měl širokou možnost ho přizpůsobovat praktickým potřebám a principům systému. Přitom právní řešení se hodnotilo zhlediska vnitřních kritérií, tedy jednoty systému, ale také vnějších kritérií, tedy podle praktických potřeb, které Pufendorf chápal jako indicie ducha národa. Po roce 1837 uvažoval recipované římské právo jako zákonné právo (Gesetzesrecht), se kterým má právník pracovat jako reprezentant ducha národa. Věda římského práva se pak má omezovat na zaplňování mezer v zákoně.