Je právnická osoba fikce?

Na obrázku je Otto von Gierke.

Subjekty práva (osoby v právním smyslu) jako nositele práv a povinností v soukromém právu dělíme tradičně na osoby fyzické (natürliche Personen) a osoby právnické (juristische Personen). V 19. století se v německé teorii práva proti sobě zformovaly dvě konkurenční teorie toho, co je to právnická osoba. Jednak to byla tzv. teorie fikce (Fiktionstheorie), jednak to byla tzv. realistická teorie (die Lehre von der realen Verbandspersönlichkeit). Tento spor trval ještě v době přijetí BGB, nicméně autoři BGB k němu zůstali neutrální s poznámkou, že konstrukce a ospravedlnění tohoto pojmu je úkol právní vědy.

Hlavní zástupce teorie fikce byl Friedrich C. von Savigny (1779-1861). Ten tvrdil, že právní subjektivita (Rechtsfähigkeit), tedy způsobilost nést práva a povinnosti, přirozeně náleží jenom jednotlivým lidem, tedy jenom fyzickým osobám. Právnické osoby jsou podle Savignyho umělý juristický konstrukt, který je přijatý pouze na základě fikce. Savigny nechtěl říct, že právnické osoby neexistují, spíše mu šlo o to, že zatímco fyzická osoba má nárok na právní subjektivitu už z titulu své fyzické existence, která je nezávislá na státu, právnická osoba vzniká a nabývá právní subjektivitu pouze na základě propůjčení státem. Savigny uvažoval tak, že na základě fikce se právní subjektivita fyzických osob přenáší na právnické osoby. Přitom ale právnická osoba zůstává z některých soukromoprávních vztahů (např. rodinných) vyloučená. Savigny popíral, že by právnická osoba jako taková mohla mít způsobilost k právním úkonům (Handlungsfähigkeit). Tu připouštěl pouze u jednotlivých lidí jako bytostí, které mají svobodnou vůli a rozum. Ze stejného důvodu striktně popíral i deliktní způsobilost (Deliktsfähigkeit) právnických osob.

Realistickou teorii jako první zformuloval Georg Beseler (1809-1888), ale její hlavní zástupce a propagátor byl jeho žák Otto F. von Gierke (1841-1921). Ten vycházel z názoru, že právnické osoby nejsou pouze vymyšlené (fingované), ale že to jsou reálné (skutečně existující) osoby stejně jako fyzické osoby. Rozdíl mezi fyzickou a právnickou osobou je v tom, že fyzická osoba je jednotlivec, zatímco právnická osoba je složená osoba (zusammengesetzte Person). Smyslově jsou vnímatelné sice jenom fyzické osoby, nicméně právnické osoby v realitě působí, přičemž toto působení má takovou povahu, že ho nelze vysvětlit jako prostý součet působících sil jednotlivců. Gierke vychází z toho, že celek je prostě něco víc než součet jeho částí. Právnická osoba v realitě existuje bez ohledu na stát. Ten ji může právně uznat už na základě její samotné existence nebo při splnění nějakých dalších podmínek. Klíčové je to, že stát právnické osoby nevytváří, ale pouze je reguluje. Gierke právnických osobám přiznává způsobilost k právním úkonům. Říká, že právnická osoba není nějaká abstrakce (kein todtes Begriffsding), kterou musí zastupovat nějaká fyzická osoba, ale že je to organicky fungující bytost, která má vlastní vůli. Právnická osoba jako taková jedná prostřednictvím svých orgánů, např. rozhodnutím valné hromady nebo jednáním svého statutárního orgánu, a to podobně jako když fyzická osoba jako jednotlivec jedná řečí svých úst nebo pohybem své ruky. Gierke k tomu říká: „Tzv. "zastoupení" "Vertretung", ke kterému tu dochází, není vstoupení [Stellvertretung] jednoho na místo druhého, ale je to vyjádření [Darstellung] celku prostřednictvím jeho části.“ Právnickou osobu chápe jako složenou osobu, jako organismus, jehož složky (orgány) jsou také také osoby. Přitom jednání (vůle) orgánů v rámci jejich pravomoci je jednáním (vůlí) právnické osoby jako celku.

Korporace (Körperschaften) Gierke chápal jako skutečné ucelené osoby, které mají sjednocenou společnou vůli (einheitliche Gemeinwille). Ovšem společná vůle je netriviální pojem kolektivního jednání. S pojmem společné kolektivní vůle pracoval už Baruch Spinoza (1632-1677). Ten přemýšlel o tom, že se lidé můžou vzájemně posílit tím, že spolu v harmonii vytvoří společenství jako kolektivní jednotu, jakoby jejich mysl a tělo byly jedno (una quasi mens, unumque corpus). Měl za to, že lidé můžou nejlépe obstát, když jako jeden kolektivní celek budou sledovat společný zájem. Problém obecné vůle ale proslavil až Jean-Jacques Rousseau (1712-1778). Jeho myšlenky se ubíraly podobným směrem. Když jsou lidé sjednoceni a uvažují o sobě jako o jednom celku (doslova jako o jednom těle), mají jednu obecnou vůli, která je zaměřená na společnou bezpečnost a obecný blahobyt. Důležité přitom je, že Rousseau rozlišoval mezi obecnou vůlí (volonté générale) a vůlí všech (volonté de tous). Zatímco obecná vůle se orientuje na společný zájem, vůle všech je jen součet konkrétních vůlí, které se orientují na individuální zájem. Někteří autoři (např. Jacob L. Talmon) tuto koncepci obecné vůle kritizovali, že vytváří ideový základ pro totalitní demokracii.

V teorii trestního práva je už dlouhou dobu velmi intenzivně diskutované téma, jestli má smysl připisovat korporacím trestní odpovědnost. Odpůrci trestní odpovědnosti korporací tvrdí, že korporace postrádají potřebné mentální schopnosti a mají tendenci je z morálního hlediska přirovnávat ke zvířatům, dětem nebo k nepříčetným osobám. V této věci se argumentuje klasickým principem societas delinquere non potest. Vychází se z toho, že morální a potažmo trestní odpovědnost předpokládá racionalitu a autonomii aktéra. Korporacím prý obecně chybí mentální stavy, a tedy i zavinění (subjektivní stránka) ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Zároveň je v teorii trestního práva (zvláště pak v Německu) tradičně velká nechuť k tzv. objektivní odpovědnosti (strict liability), tedy k odpovědnosti bez ohledu na zavinění. Idea tzv. objektivní odpovědnosti je primárně ekonomická, funkce tohoto institutu v soukromém právu spočívá v efektivní distribuci nákladů za riziko. Tento morálně bezbarvý institut do trestního práva, které je retributivně podbarvené (trest za zásluhu), nezapadá a nakonec vyvolává pocit, že to není fér. Motivace úvah o trestní odpovědnosti korporací je zčásti dána tím, že organizované skupiny jsou primární aktéři nejzávažnějších zločinů (od genocidy, přes poškozování přírodního prostředí až po obchodování s drogami). Zločiny organizovaných skupin jsou problematické mimo jiné i v tom, že se často jedná o kolektivní rozhodnutí, takže ani nedává smysl se ptát, čí zavinění jakožto jednotlivce to vlastně bylo. George Fletcher v této souvislosti odlišuje korporační odpovědnost od toho, čemu říkáme kolektivní vina:

„Korporace má svoji vlastní osobnost, kterou musíme uvažovat vedle jejích členů. To je rozdíl mezi korporační odpovědností a tzv. kolektivní vinou. Korporační odpovědnost znamená, že korporace jako entita, která je něco více než suma jejích členů, musí být odpovědná za to, co v realitě dělá. Kolektivní odpovědnost nebo vina by implikovala, že každý člen kolektivu je jako jednotlivec vinen, ale to prostě není pravda. A proto je podle mého názoru vhodnější mluvit o odpovědnosti národů. Německý národ jako celek je odpovědný za holokaust, ale z toho nevyplývá, že každý Němec té doby je odpovědný.“

Neil MacCormick má za to, že není žádný důvod, ať už pojmově-logický nebo právní, proti tomu, abychom se na právnickou osobu dívali jako na racionálního aktéra. Základní podmínka morální ale i trestní odpovědnosti je to, že subjekt (capax doli) se dokáže rozhodovat na základě racionálního zvažování důvodů. Ovšem tuto podmínku perfektně splňuje i kolektivní rozhodování. O korporacích říkáme, že to jsou abstraktní entity, ale v jakém smyslu? Peter Cane tuto věc chápe jako způsob interpretace jednání korporace. Jde o to, že z hlediska jednání, které korporaci připisujeme, je korporace jako aktér odlišná od fyzických osob, které toto jednání vnějškově realizují. Takže musíme rozlišovat, kdy právo vnímá kolektiv jako skupinu samostatných aktérů, anebo vnímá kolektiv jako celek (korporaci), který jedná jako autonomní aktér. Mentalismus znamená, že mít mysl (mentální stavy, svobodnou vůli) je nutná podmínka morální a trestní odpovědnosti. Mentalismus implikuje individualismus, a to za předpokladu, že pouze jednotlivci mají mysl. Jeho konkurentem je askriptivismus, podle kterého připisovat nějaké entitě svobodnou vůli (osobnost) je pouze důsledek toho, že této entitě připisujeme odpovědnost. Askriptivismus tedy obrací logiku argumentace: Pokud budeme vhodně připisovat korporacím trestní odpovědnost, pak korporace budou mít mentální stavy (zavinění, nedbalost). Zavinění a nedbalost totiž není nějaké fyzické něco, co poznáváme, ale je to jenom náš normativní způsob interpretace jednání. Peter Cane je askriptivista, má za to, že odpovědnost má logickou přednost před osobností:

„Toto vyznačuje fundamentální rozdíl mezi právním a humanistickým přístupem ke vztahu mezi odpovědností a osobností. Podle humanistického přístupu je odpovědnost funkcí osobnosti, zatímco podle právního přístupu je osobnost funkcí odpovědnosti (mimo jiného). Korporace jsou z hlediska práva osoby, protože jsou odpovědné, a ne naopak.“

V anglickém common law se od 11. století do poloviny 19. století praktikovala trestní instituce, která typicky spočívala v tom, že vlastnictví k nějaké movité věci (tzv. deodand) přecházelo na Boha, protože byla příčinou něčí smrti. Tato instituce ale měla více forem. Jedna z nich měla takovou povahu, že vypadala jako trestání předmětů. Když např. padlá větev stromu zabila člověka, tak jeho příbuzní požadovali po vlastníkovi, aby ten strom porazil a rozsekal na třísky. Oliver W. Holmes tyto praktiky interpretoval tak, že primitivní lidé si onen strom personifikovali jako nějakého aktéra se zlými úmysly. Korporační odpovědnost ale není založená na takové personifikaci. Korporace je skutečný aktér, protože prostřednictvím korporace rozhodují a jednají lidé. Přitom rozhodování korporace alespoň v některých případech není redukovatelné na rozhodování jednotlivců, ani na většinový názor mezi jednotlivci. Ale v jakých případech? Philip Pettit v této souvislosti říká:

„Společenské celky, které kolektivizují rozum, vykazují mentální vlastnosti, které nejsou pouze reflektování – v souhrnném nebo metaforickém smyslu – vlastností jejich jednotlivých členů. Jde o to, že názory a úmysly integrovaných kolektivů, pokud jsou sjednocené racionálním způsobem, se můžou dramaticky odlišovat od názorů a úmyslů jejich členů. Sjednocené skupiny a seskupení můžou učinit rozhodnutí, které je odmítnuté každým z jejich individuálních členů, a můžou si zformovat úmysl k jednání, se kterým žádný z jejich individuálních členů nesouhlasí.“

Tato věc vypadá mysticky, a proto si ji musíme upřesnit. Klíčové je to, zda lze v rámci kolektivu smysluplně říct, že nikdo z nás osobně takové rozhodnutí nechtěl, ale MY jakožto celek jsme to chtěli. V teorii práva a v politologii se znovu a znovu objevuje názor, že vlastní postoje můžou mít pouze jednotlivci a nikoli kolektivy. Tento prima facie intuitivní názor ale vyvrátili Lewis Kornhauser a Larry Sager, kteří ukázali, že je logicky možné, aby si kolektiv jako celek na základě hlasování svých členů zformoval postoj (názor), který je v rozporu s postoji (názory) všech hlasujících členů. Tomuto paradoxu kolektivního rozhodování říkáme ‘diskursivní dilema’, resp. ‘doktrinální paradox’. Předpokládejme, že soudní senát je tvořen třemi soudci. Zákon říká, že každý subjekt práva je oprávněn k D právě tehdy, když zároveň splní podmínky: A, B, C. Tento kolektiv soudců má rozhodnout, zda subjekt X je oprávněn k D. Soudci jsou tedy postaveni před čtyři otázky:

1) Splnil X podmínku A?
2) Splnil X podmínku B?
3) Splnil X podmínku C?
4) Je X oprávněn k D?

Na základě zákona platí, že X je oprávněn k D právě tehdy, když zároveň splnil podmínky: A, B, C. Tedy, pokud X splnil všechny tři podmínky, pak je ze zákona oprávněn k D. Pokud ovšem alespoň jednu z podmínek nesplnil, pak mu zákon toto oprávnění neposkytuje. Předpokládejme, že všichni soudci akceptují tuto zákonnou normu jako danou. To znamená, že soudci budou odpovídat pouze na první tři otázky. Jestliže odpoví na první tři otázky, odpověď na čtvrtou otázku, v souladu s logikou, jim už dá zákon. Podle prvního soudce subjekt X nesplnil podmínku C, podle druhého soudce nesplnil podmínku B a podle třetího nesplnil podmínku A. Každý soudce tedy má za to, že ve světle zákona subjekt X není oprávněn k D, ovšem každý z jiného důvodu. Pokud bude soudní senát hlasovat rovnou o čtvrté otázce, pak jednomyslně rozhodne, že X nemá oprávnění k D. Soudci si tedy sformovali názor na první tři otázky samostatně. Z toho si každý zvlášť odvodil, jaká je podle něj správná odpověď na čtvrtou otázku, a teprve pak společně hlasovali o čtvrté otázce.

Tento způsob hlasování ovšem není jediný možný. Nyní změníme proceduru hlasování tak, že soudci už nebudou hlasovat přímo o čtvrté otázce, ale budou postupně hlasovat o prvních třech otázkách. O čtvrté otázce už pak nebudou hlasovat, odpověď na tuto otázku už logicky vyplyne z předchozích tří hlasování. Formování premis rozhodnutí se tedy přenáší ze soudců jakožto jednotlivců na soudní senát jakožto kolektiv. Posiluje se tak prvek kolektivní racionality. Jak tato alternativní procedura dopadne v našem modelovém případě? Nejdříve se bude hlasovat, zda subjekt X splnil zákonnou podmínku A. Dva soudci mají za to, že splnil, jeden si myslí, že nesplnil. Názor soudního senátu jako celku tedy je, že X podmínku A splnil. Stejně dopadne i hlasování o splnění podmínek B a C. Ačkoli každý soudce měl za to, že X nesplnil všechny podmínky, které požaduje zákon, soudní senát je toho názoru, že všechny zákonné podmínky byly splněny. Důsledek toho je, že každý soudce jako jednotlivec je přesvědčen, že X nemá oprávnění k D, ale soudní senát jako celek je naopak přesvědčen, že X oprávnění k D má. To znamená, že kolektiv má opačný názor na správné rozhodnutí než všichni jeho členové. Nicméně, musíme si uvědomit, že i první procedura vedla k paradoxní situaci. Kolektiv totiž většinově rozhodoval způsobem, který byl v rozporu s většinovým názorem svých členů na předpoklady rozhodnutí.

Čím větší se klade požadavek na kolektivní racionalitu, tím větší autonomie rozhodování kolektivu z toho plyne. Každá skupina, která má ambici kolektivně přijímat racionální rozhodnutí, musí čelit dilematu. Buď budou preferovat citlivost k individuálním postojům členů kolektivu, ale zároveň tím riskovat kolektivní přijímání inkonsistentních postojů. Anebo můžou přenést požadavek racionality na kolektivní úroveň, ale zároveň tím riskovat kolektivní přijímání rozhodnutí, se kterými se většina členů kolektivu individuálně nebude ztotožňovat. A to je situace, kdy kolektiv přestává být pouhý instrument rozhodování nějaké skupiny jednotlivců, ale začíná se chovat jako autonomní aktér. Nicméně je tu rozdíl. Racionální jednotlivec dokáže zvažovat důvody na základě svých postojů, z nich odvozovat nějaké závěry, které odpovídají nějakým dalším postojům. Tyto závěry pak zhodnotit, a pokud jsou pro něho neakceptovatelné, může je odmítnout, vrátit se k výchozím premisám a přehodnotit postoje, na kterých tyto premisy stojí. Některé kombinace postojů jsou logicky nepřípustné, ale jednotlivec má svobodu si vybrat, které postoje si zachová a kterých se vzdá. Balancuje svou síť postojů ve směru reflektované rovnováhy a tím rozvíjí svou osobní integritu. Jenomže kolektiv tyto možnosti nemá. V paradoxních případech může buď racionálně uspořádat své postoje nad důvody k rozhodnutí tak, že o nich hlasuje, anebo může racionálně uspořádat své postoje nad závěry tak, že o nich hlasuje, ale nemůže dělat obojí. Zdá se, že kolektiv nemá efektivní prostředky k tomu, aby dosáhl perfektní osobní integrity.