pátek 8. ledna 2010

Právo sa delí na verejné a súkromné...


V rámci právnej dogmatiky sa učíme o viacerých deleniach práva. Jedným z nich je aj klasifikácia na verejné a súkromné právo. V prípade, že študent na skúške dostane otázku, ktorá sa pýta na rozdiel medzi týmito dvoma kategóriami, mal by z klobúka vytiahnuť známe teórie prezentujúce určité diferenciačné kritérium.

Klasicky je potrebné uviesť záujmovú teóriu, ktorá je odvodená z Ulpiánovho fragmentu v Digestách („Publicum ius est quod ad statu rei Romanae spectat, privatum quod ad singulorum utilitatem.“ Digesta (Ulpianus) 1.1.1.2.)

Tiež nemožno zabudnúť na subordinačnú teóriu. Tá rozdeľuje právne vzťahy podľa toho, či sú založené na rovnosti (coordinatio), alebo na určitej nadradenosti a podriadenosti (subordinatio).

Jej zdokonalením sa potom vytvorila tzv. teória subjektov, známa aj pod inými názvami, napr. teória organická. Túto možno vskutku považovať za dosiaľ najúspešnejší pokus o zdôvodnenie dichotómie súkromného a verejného práva. Jej zámerom je prisúdiť verejnému právu ten vzťah, kde vystupuje určitý subjekt s nariaďovacou právomocou, ale len pri výkone tejto právomoci. Právny vzťah je verejnoprávny vtedy, keď zmienený subjekt jednostranne nariaďuje. V prípade, že vystupuje ako rovnoprávny účastník, jedná sa o súkromnoprávny vzťah (napr. štát v zmysle § 21 Občianskeho zákonníka).

Pokiaľ toto študent spomenie, nemal by mať na skúške problém. Problém tak zostáva len v hlave tých, ktorý nad delením práva na verejné a súkromné uvažujú ďalej. Nakoniec, nie všetci právni myslitelia túto klasifikáciu práva akceptovali. Možno je to paradoxné, ale členenie práva na verejné a súkromné rovnako odmietali (i keď nie s rovnakým zámerom a odôvodnením) na jednej strane Hans Kelsen či František Weyr, na strane druhej marxistickí teoretici (medzi nimi napr. aj Viktor Knapp v článku z roku 1950).

Myslím, že by sme sa mali i naďalej pýtať, či takéto rozlíšenie potrebujeme, alebo iba zbytočne komplikujeme a rozvetvujeme právnu dogmatiku, aby sme vyvolali zdanie vedeckosti. Údajne má takéto delenie práva propedeutický význam. Rád by som však vedel aký...

No a potom ešte otázka nakoniec. Má klasifikácia práva na verejné a súkromné nejaký praktický význam?


29 komentářů:

Guy Peters řekl(a)...

Kromě normativistů a marxistů dichotomii práva neznají ještě Anglosasové. Je to však příznakem toho, že kontinentální hmotné právo je lepší než angloamerické (na rozdíl od processního).

Význam této dichotomie je značný. Umožňuje interpretovat nejasnou právní normu. I proto § 1 odst. 3 nového správního řádu (byť na rozdíl od osnovy jen nepřímo) dichotomii zakotvuje.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Angloamerická jurisprudence v současné době dichotomii soukromého a veřejného práva věnuje MNOHEM víc pozornosti než jurisprudence kontinentální Evropy. Zrovna o tom něco píšu a mám tu na stole pět monografií na toto téma od kolegů z USA a UK.

Daniel Krošlák řekl(a)...

Súhlasím s Tomášom, jednoznačne sa tomuto problému venuje dnes v angloamerickej jurisprudencii značný priestor. To, že údajne nepoznajú toto členenie, je akýsi "kontinentálno-európsky" stereotyp, ktorý sa u nás traduje. Môj kolega na jednej prednáške tvrdil, že Američania túto klasifikáciu v Kelsenovom čase nepoznali. Tak som potom na ceste vlakom do Bratislavy, keď sme o tom diskutovali, spomenul, že napríklad Roscoe Pound píše o súkromnom a verejnom práve v článku z roku 1938 (Public Law and Private Law).

Vo svojich Veľkých právnych systémoch sa k tejto otázke vyjadruje aj Viktor Knapp. Nejako v tomto zmysle: Angloamerickej jurisprudencii sú síce známe pojmy public law (verejné právo) a civil law, resp. private law (súkromné právo), ale nechápu sa tak ako v kontinentálnom práve. Civil law slúži na pomenovanie systému kontinentálneho práva, pod private law treba rozumieť všeobecné občianske právo. Pojem public law je zase chápaný skôr ako spoločný názov pre ústavné a správne právo (a nie ako všeobecný pojem, pod ktorý hierarchicky podraďujeme ústavné a správne právo).

Daniel Krošlák řekl(a)...

Ad Guy Peters

Neviem, ako vyzerá uvedený paragraf vášho nového správneho poriadku, v každom prípade však budem vďačný, keď mi poviete, ako podľa vás umožňuje existencia takejto dichotómie interpetovať nejasnú právnu normu...

Guy Peters řekl(a)...

Tak díky za vyvrácení tohoto mýthu, nicméně mimo akademii zatím příliš neproniklo, vizte Private law a Public law.

Guy Peters řekl(a)...

Verse osnovy NSŘ z 24. dubna 2001 měla § 2 odst. 3: "Tento zákon se nepoužije na soukromoprávní úkony prováděné správními úřady." Nyní § 1 odst. 3 zní: "Tento zákon se nepoužije pro občanskoprávní, obchodněprávní a pracovněprávní úkony prováděné správními orgány a na vztahy mezi orgány téhož územního samosprávného celku při výkonu samostatné působnosti."

Všechny české právní předpisy jsou na Internetu.

Interpretační pomůckou je dichotomie proto, že veřejnoprávní norma se má obvykle vykládat restriktivně, soukromoprávní extensivně.

Šimon Klein řekl(a)...

Daniel Krošlák:
Já ten propedeutický význam jakožto student vnímám naopak celkem intenzivně.
Dělení práva na soukromé a veřejné je samozřejmě velmi problematické, protože obě oblasti v reálném právním světě vzájemně prorůstají. V kodexech považovaných za soukromoprávní lze identifikovat normy, které jsou svým charakterem spíše veřejnoprávní a naopak (poněkud řidčeji). Schopnost identifikovat tyto veřejnoprávní, resp. soukromoprávní prvky však není vůbec nevýznamná, protože může člověku pomoci objasnit skutečný účel normy při procesu interpretace. Pan Krošlák, to pravděpodobně nepotřebuje; je vzdělanější a zkušenější než já, takže dokáže tyto problémy vnímat a řešit intuitivněji a na základě jiných mechanismů. To ale neznamená, že je toto dělení k ničemu.

Daniel Krošlák řekl(a)...

Ad Š. Klein

Určite sa tu nechcem hrať na múdrejšieho alebo vzdelanejšieho, jednoducho mám len pochybnosti.
S tým, čo konštatujete o prelínaní sa verejného a súkromného práva, by sa dalo súhlasiť. Ja sa nachádzam však ešte krok predtým. Jednak sa pýtam na kritérium, kedy je niečo verejné, resp. súkromné; keby sme išli do detailov jednotlivých diferenciačných kritérií, videli by ste, že členenie nie je až také bezproblémové.

Ad propedeutický význam:
"protože může člověku pomoci objasnit skutečný účel normy při procesu interpretace".
Moja otázka: Jak může člověku pomoci objasnit skutečný účel normy při procesu interpretace? Buďte prosím konkrétnejší...

Guy Peters řekl(a)...

Ano, opravdu není vždy zcela jednoduché soukromoprávní a veřejnoprávní normu rozlišit. V posledku to ale jde vždycky; obvykle poslouží kombinace všech tří hlavní theorií.

Nemohu mluvit za Šimona Kleina, ale domnívám se, že chtěl říci, že zatímco veřejnoprávní norma je obvykle příkaz/zákaz; soukromoprávní je obvykle dobrá rada.

Šimon Klein řekl(a)...

Guy Peters: Dobrá rada ve mě evokuje spíš soft law, ale myslím že vím, co máte na mysli.

Daniel Krošlák: Však já to nemyslel zle. Ono právo je vůbec dost neurčité, za tu dobu co jsem na fakultě mi třeba zatím nikdo nepodal uspokojivou definici toho, co vlastně právo je. Přesto nepochybuji o jeho existenci. O existenci dělení na veřejné a soukromé naproti tomu pochybovat lze, konec konců je to teorie práva. I nepravdivá teorie však může být užitečná, dokud se nenajde něco, co popisované jevy vysvětluje lépe. Podívejte na Newtona, jeho teorie už je vyvrácená léta a jak se pořád hodí.

To, jestli zákonodárce danou normou chce pouze postavit vztah mezi stranami najisto a snížit jejich trensakční náklady, nebo jestli zamýšlí autoritativně určit pravidla z důvodu existence nějakého veřejného zájmu se přece neprojevuje pouze dispozitivností, respektive kogentností normy. Stejnětak může existovat norma, která je sice kogentní, ale svou povahou spíše soukromoprávní. Pak budu mít tendenci interpretovat ji spíše s ohledem na oprávněné zájmy stran. Naopak pokud bych při posuzování normy dospěl k závěru, že je veřejnoprávní, budu mít tendenci od zájmů stran spíše odhlížet, protože účel normy je pravděpodobně chránit jiné zájmy.
Je to samozřejmě jen jedno z vodítek, je značně zjednodušující a vůbec netvrdím, že při posuzování normy dominuje.

Dělení na veřejné a soukromé právo má také symbolický význam. Pomáhá člověku vůbec si uvědomit, že není norma jako norma a že jsou oblasti, kde by stát měl dát možnost lidem, aby si své vztahy regulovali sami a dávat jim k dispozici pouze podpůrné normy, které jim mohou život ulehčit, ale nebudou představovat překážku. Divil byste se, ale řadu lidí to samo od sebe nenapadne.

Daniel Krošlák řekl(a)...

Ad Guy Peters

Celkom neviem, ako ste došli na to, že "veřejnoprávní norma se má obvykle vykládat restriktivně, soukromoprávní extensivně". Pokiaľ viem, právne predpisy sa majú vykladať v zásade doslovne. Reštriktívny alebo extenzívny výklad je prípustný len v prípade, ak nie je možné sledovaný účel dosiahnuť skrze doslovný výklad. Vezmime si príklad - množstvo zákonov obsahujúcich tzv. štátnoorganizačné právo nebolo priamo novelizovaných a obsahujú názvy štátnych orgánov, ktoré boli nahradené (a ich kompetencie podradené) inými (novými) štátnymi orgánmi. Napr. obvodné úrady nahradili okresné úrady, ktorých štruktúra a právomoci sa zmenili v procese reformy verejnej správy. Zrejme nebudeme polemizovať o tom, že v tomto prípade sa jedná o verejnoprávnu úpravu. Vykladať ju však musíme jednoznačne extenzívne...

Guy Peters řekl(a)...

Vypadlo mi tam slovo "v pochybnostech", omlouvám se.

Tomáš Sobek řekl(a)...

"Pokiaľ viem, právne predpisy sa majú vykladať v zásade doslovne."

Tohle je textualismus, což je jeden z možných přístupů, ale v současné teorii interpretace rozhodně ne většinový.

Daniel Krošlák řekl(a)...

Ad Šimon Klein

Herbert Hart tvrdí: "Spoznám slona, ak ho uvidím, ale neviem ho definovať." Podobný pocit majú aj právnici: hoci poznajú právo, nedokážu ho úplne pochopiť, vysvetliť, ani definovať.

Správne ste podotkli, že o existencii práva asi pochybovať nemôžeme. Otázkou je, či to platí aj o kategóriách verejného a súkromného práva. Samozrejme, zavedenie si takéhoto delenia je vec dohody: pokiaľ sa dohodneme, že tieto kategórie majú existovať, v poriadku.

Táto dohoda bola uzatvorená, ja sa teraz pýtam, aký je ich význam. Vy tvrdíte, že propedeutický. Preto sa pýtam ďalej, aký je teda tento propedeutický význam?

1)"I nepravdivá teorie však může být užitečná, dokud se nenajde něco, co popisované jevy vysvětluje lépe. Podívejte na Newtona, jeho teorie už je vyvrácená léta a jak se pořád hodí."

Nie som si istý, či Newtonovu teóriu možno označiť ako nepravdivú. Dokázané je, že neplatí nutne za každých okolností a pre všetky fyzikálne objekty. Napriek tomu nám pomáha vysvetliť mnohé fyzikálne javy. Dá sa to isté však tvrdiť aj o delení práva na verejné a súkromné?

2)"To, jestli zákonodárce danou normou chce pouze postavit vztah mezi stranami najisto a snížit jejich trensakční náklady, nebo jestli zamýšlí autoritativně určit pravidla z důvodu existence nějakého veřejného zájmu se přece neprojevuje pouze dispozitivností, respektive kogentností normy. Stejnětak může existovat norma, která je sice kogentní, ale svou povahou spíše soukromoprávní."

To s Vami súhlasím a ani som to netvrdil, že je to inak (i keď ten redukcionistický pohľad týkajúci sa transakčných nákladov asi nie je pre mňa dostatočným). Kogentné normy nemusia byť nutne verejnoprávne a dispozitívne nutne súkromnoprávne (viď napr. už len ObZ).

Stále však nevieme, čo sú to verejnoprávne a súkromnoprávne normy a aký je význam takéhoto delenia...

3)"Pak budu mít tendenci interpretovat ji spíše s ohledem na oprávněné zájmy stran. Naopak pokud bych při posuzování normy dospěl k závěru, že je veřejnoprávní, budu mít tendenci od zájmů stran spíše odhlížet, protože účel normy je pravděpodobně chránit jiné zájmy."

Prečo by som mal odhliadať od záujmov v prípade verejného práva, veď aj verejný záujem je záujem? Asi chcete povedať, že by ste ho preferovali v prípade verejnoprávnosti vzťahu pred súkromným záujmom. Neviem síce, prečo by to tak nutne malo byť, ale dobre...

Ktorý záujem by ste však preferovali v súkromnoprávnom vzťahu? Možno ten oprávnený - to však nie je vždy jasné, ktorý záujem je oprávnený a navyše by asi nebolo zlé reflektovať aj spravodlivosť rozhodnutia.

Asi v oboch situáciách by sme záujmy "vážili" a rozmýšľali, ktorý budeme preferovať.

Mimochodom, pokiaľ hovoríme o záujme, dostali sme sa k záujmovej teórii delenia práva na verejné a súkromné. Štát, už len tým, že vydáva právne predpisy, vyjadruje určitý záujem (vice versa). Pracovne sa to dá nazvať ako verejný záujem vzniknuvší na báze všeobecnej vôle. V konečnom dôsledku však ide o akýsi konsenzuálny súhrn súkromných vôlí rôznych súkromných subjektov (i keď Rousseau by s týmto zrejme nesúhlasil).

4) "Dělení na veřejné a soukromé právo má také symbolický význam. Pomáhá člověku vůbec si uvědomit, že není norma jako norma a že jsou oblasti, kde by stát měl dát možnost lidem, aby si své vztahy regulovali sami a dávat jim k dispozici pouze podpůrné normy, které jim mohou život ulehčit, ale nebudou představovat překážku. Divil byste se, ale řadu lidí to samo od sebe nenapadne."

Zdá sa mi, že tu hovoríte o ius cogens a ius dispositivum, prípadne o heteronómnom a autonómnom práve a nie o ius publicum a ius privatum...
Alebo?

Daniel Krošlák řekl(a)...

Ad Tomáš

Ja nepreferujem textualizmus. Len hovorím, že v jeho rámci by mal byť štandardom doslovný výklad. Štandardom, ktorý sa nespája so skutočnosťou, že určitú normu označíme za verejno- alebo súkromnoprávnu.

Keby štandardom v rámci vykladania textu právneho predpisu nebol doslovný výklad (čím nechcem povedať, že textualizmus je preferovaný prístup v rámci interpretácie právnych noriem), absurdne by sa mohol napísaný text právneho predpisu stať zdrapom papiera, ktorý by si každý vykladal tak široko alebo úzko, ako by mu to vyhovovalo. A to asi nechceme...

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Daniel

Doslovný výklad předokládá, že zákon explicitně a jednoznačně odpovídá na danou právní otázku. Tento předpoklad velmi často není splněný.

Šimon Klein řekl(a)...

Daniel Krošlák:
Přirovnáním k Newtonovi jsem reagoval na Vaši poznámku, že "keby sme išli do detailov jednotlivých diferenciačných kritérií, videli by ste, že členenie nie je až také bezproblémové". Newtonova teorie je nepravdivá, protože za určitých mezních okolností nefunguje. Běžné každodenní jevy však popisuje relativně přesně. Dělení na veřejné a soukromé právo také poměrně přesně popisuje řadu jevů, ke kterým v právu dochází, avšak v detailech jednotlivých diferenciačních kritérií jistě může působit problémy přesto (nebo snad právě proto), že je definováno ne jednou,ale hned třemi teoriemi.
Tak jako celkem úspěšně dokáži identifikovat slona, dokáži též relativně úspěšně rozpoznat veřejnoprávní normu, ale lepší definici než tu dogmatickou ode mě nečekejte.

Co se kogentních a dispozitivních norem týče, měl jsem na mysli něco trošku jiného. Vycházel jsem z toho, že pro soukromé právo jsou typické normy dispozitivní a vice versa. Mám však za to, že i při interpretaci kogentní soukromoprávní normy by si měl být interpret vědom, že jde o oblast kde by měly být autoritativní zásahy státu jen v míře omezené a když už se vyskytují, mají zpravidla jiný účel, než autoritativní zásahy norem veřejnoprávních. V tom duchu by pak měl interpret v případě pochyb normu vykládat.
Něco podobného jsem ostatně měl na mysli i v případě "zájmů". Napříkald když budu žádat o stavební povolení, tak mým zájmem bude získat ho za každou cenu. Zájmem úřadu nejspíše bude se tím vůbec nezabývat. To je ale pro interpretaci irelevantní, protože zákonodárce sledoval jiný zájem, než zájem úředníka a žadatele. Naproti tomu třebas u obchodních závazkových vztahů budou potřeby stran interpreta zajímat i v případě ustanovení, od nichž se odchýlit nelze, protože jejich účelem zpravidla přece jen je, aby se stranám dobře obchodovalo (což je jejich společný zájem; pokud dojde ke sporu, pak budou mít obě strany zájmy samozřejmě protichůdné- vyhrát, ale to jsem neměl na mysli). Pokud ale v úpravě obchodních závazkových vztahů identifikuji veřejnoprávní normu (jejímž účelem je např. ochrana třetích osob), pak půjdou zájmy hladkého obchodování poněkud do ústraní, ačkoli zcela od nich odhlédnout nelze, tak jako ve skutečnosti nelze zcela odhlédnout od potřeb navrhovatele ve správním řízení. Jde mi pouze o to, že veřejnoprávnost nebo soukromoprávnost normy může pomoci vychýlit jazýček vah určitým směrem.

Daniel Krošlák řekl(a)...

Ad Tomáš

Otázka je, čo presne myslíš pod explicitne... Zákony nemôžu byť zase kazuistikou.

Inak, sa mi to veľmi nezdá, že je to až tak časté, že zákon jednoznačne neodpovedá na právnu otázku. Ale to je asi vec názoru...

Matěj řekl(a)...

Podle mě největší faktický rozdíl mezi veřejným a soukromým právem spočívá v tom, že mnohé důležité instituty soukromého práva mají velmi dlouhodobou tradici (např. vznikly již v klasickém Římě) a z faktu, že tak dlouho přetrvaly, lze zřejmě usuzovat, že se dobře osvěčily a osvědčují v praxi, tj. relativně uspokojivě slouží k těm účelum, k nimž jsou určeny (např. usnadňují smluvní vztahy, uspokojivě řeší mezilidské konflikty o vzácné zdroje etc.). Navíc na základě znalosti obecných principů soukromého práva si lze leckdy domyslet (předvídat) řešení konkrétního případu, aniž by člověk znal detailně právní úpravu, která danou otázku řeší.

Naproti tomu veřejné právo, obzvláště správní právo, to je prostě maglajz, kde je de facto "všechno možné", neustále se mění a chce-li člověk znát odpověď na nějakou konkrétní otázku, musí vyhledat aktuálně platný předpis. :-)

Jinak já se domnívám, že jakákoliv kogentní norma (v pravém slova smyslu) je nutně veřejnoprávní. Například přikázal-li by občanský zákoník, že smluvený úrok nesmí přesáhnout dvojnásobek běžné úrokové sazby u podobných typů úvěrů, jde o normu veřejnoprávní, nikoliv soukromoprávní. Oběma smluvním stranám se tu totiž vnucuje pravidlo, jímž by se jinak neřídily.

Matěj Šuster

Guy Peters řekl(a)...

Pokud by každá kogentní norma byla veřejnoprávní a každá dispositivní norma byla soukromoprávní, tak by dichotomie veřejnoprávní/soukromoprávní ztratila veškerý smysl, neboť bychom si vystačili s dualitou kogentní/dispositivní.

Ano, kogentní soukromoprávní norma je paternalistická, ale takový je už náš svět. S Vaším přístupem byste nemohl ani uznávat institut dobrých mravů, neboť ty také silně omezují lidskou svobodu.

Matěj řekl(a)...

OK, trochu upřesňuji:
MKaždá kogentní právní norma, jež zasahuje do dobrovolné směny, je veřejnoprávní. Toto jsem měl ve skutečnosti na mysli. Něco jiného je třeba odpovědnost za škodu, která koneckonců vyplývá z vlastnických (a dejme tomu osobnostních práv): k čemu by Vám ta práva byla a co by znamenala, kdyby je každý mohl porušit, aniž by Vás byl povinnen odškodnit.I když tady je vlastně otázkou, zda to jsou kogentní právní normy, když se škůdce a poškozený mohou soukromě dohodnout na jiném odkodném, či se vzdát práva na náhradu škody atd.

Ostatně, řekněmete mi jediný důvod, proč by institut neplatnosti smlouvy či zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy NEměl být považován za veřejnoprávní? Je to jen proto, že tento institut znali již staří Římané?

Guy Peters řekl(a)...

Abych se přiznal, ideologické debaty považuji za kontraproduktivní, protože nikam nevedou. Jsem rád, že na rozdíl od "pravicového" establishmentu uznáváte užitečnost soukromého práva (<> "čím méně právních "norem", tím lépe"), nicméně trvám na tom, že ani soukromé právo se bez kogentní normy neobejde.

Náhrada škody obvykle kogentní není, to máte pravdu, protože vám nic nebrání se škůdcem dohodnout jinak. Proto z Vašeho upřesnění nic nezbylo.

Dobré mravy etc. nejsou veřejnoprávní proto, protože jsou ve prospěch jednotlivce, nikoliv celku.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Dobré východisko (nikoli závěr) diskuze může být, že soukromé právo se primárně orientuje na korektivní spravedlnost (typicky náhrada škody), zatímco veřejné právo se primárně orientuje na distributivní spravedlnost (typicky daně).

Matěj řekl(a)...

Guy Peters:

Za prvé, institut dobrých mravů umožňuje prohlásit určitou smlouvu za neplatnopu, i když to žalovaný (druhá smluvní strana) nenamítá -- i z toho je vidět, že primárně chrání "veřejné zájmy".

Za druhé, i tam, kde žalovaný namítá, že jde o smlouvu v rozporu s dobrými mravy (např. "nepřiměřeně" vysoký úrok), to s tím prospěchem jednotlivce je problematické.

V době uzavření smlouvy totiž žalovaný dané smlouvě dával přednost před tím, aby žádná smlouva nebyla uzavřena. tj. dotyčná smlouva projde Nozickovým "drop dead" testem: kdyby si zájemce o půjčku měl vybrat mezi tím, uzavřít dotyčnou smlouvu, a tím, že by mohl např. stisknout tlačítko, které by způsobilo, že by věřitel "zmizel ze světa", dotyčné tlačítko by nezmáčkl. Čili jde tu spíše o strategické jednání žalovaného po uzavření dotyčné smlouvy, ne přímo o to, že by danou smlouvu ex ante (před jejím uzavřením) nevnímal za pro sebe prospěšnou.

Každopádně mi tedy zkuste vysvětlit, co konkrétně se má na mysli, když se hovoři o "publicizaci soukromého práva"; podle mě jde o rostoucí počet autoritativních příkazů, od nichž se strany nemohou smluvně odchýlit (tj. kogentních norem). Je tu tak potom tak maximálně otázkou, zda určité minimum kogentních norem není nezbytnou podmínkou funkčního soukromého práva (např. dobré mravy).

Guy Peters řekl(a)...

Nikoliv. Ulpianova zájmová theorie byla překonána. Stát má zájem rovněž na individuálním blahu. Jinak byste musel zrušit i minimální stát a zavést anarchokapitalism.

V době uzavření smlouvy totiž žalovaný dané smlouvě dával přednost před tím, aby žádná smlouva nebyla uzavřena
To je sporné. Rovněž si třeba nemusel být amorálnosti vědom.

Čili jde tu spíše o strategické jednání žalovaného po uzavření dotyčné smlouvy, ne přímo o to, že by danou smlouvu ex ante (před jejím uzavřením) nevnímal za pro sebe prospěšnou.
Homo oeconomicus je bytost z pohádky. Spousta smluv je uzavřena proto, že v daném čase smluvník nedomyslel všechny důsledky.

Každopádně mi tedy zkuste vysvětlit, co konkrétně se má na mysli, když se hovoři o "publicizaci soukromého práva"
To je sporné. Osobně si myslím, že se tím míní, že do veřejného práva proniká mnoho právních vztahů, které byly dříve regulovány jen soukromým právem, tj. nejrůznější registrace a povolení, např. ingerence ČTÚ do vztahu mezi poskytovatelem a telefonistou.

Matěj řekl(a)...

Omlouvám se, že reaguji až nyní, měl jsem moc práce.

Mé tvrzení není pochopitelně založeno na nějakém nereálném předpokladu typu "homo oeconomicus": jen Vás upozorňuji, že pokud chcete dospět k závěru, že např. zákaz "lichvářského" úroku zvyšuje blahobyt těch, kdo si "lichvářské" půjčky berou, musíte prokázat, že se tito lidé v době, kdy tyto smlouvy uzavírají, systematicky mýlí, když je považují za pro sebe prospěšné (v porovnání s ostatními alternativami, z nichž si vybírají). Tj. Vaše tvrzení vyžaduje důkaz o systematicky chybném jednání těchto lidí v dané věci.

Publicizace soukromého práva: no, to je také možný výklad, ale myslím, že pod tuto nálepku by spadalo obojí.

Guy Peters řekl(a)...

Není třeba se omlouvat. Výhodou blogu, jako je tento, je, že je možné odpověď napsat v klidu, když si na ni člověk udělá čas. Není žádný spěch.

Mé tvrzení není pochopitelně založeno na nějakém nereálném předpokladu typu "homo oeconomicus"
Na něm je postaven celý libertarianism.

jen Vás upozorňuji, že pokud chcete dospět k závěru, že např. zákaz "lichvářského" úroku zvyšuje blahobyt těch, kdo si "lichvářské" půjčky berou
Nechci. Podstatné je, že snižuje blahobyt lichvářů, stejně jako státní zákaz vražd snižuje blahobyt nájemních vrahů.

Anonymní řekl(a)...

Omlouvám se za velmi opožděnou reakci - na tento blog jsem narazil hluboce po aktuálnosti příspěvků.
Přesto si dovolím názor...

Při studiu teorie práva se student dozví strohou informace, že "hlavní funkcí práva je snížení hladiny společenské entropie". Bližší vymezení entropie, případně jejich důsledků se již prostor nevěnuje.
Jestliže snížení entropie společenských vztahů je hlavní funkcí práva, není možné spatřovat středobod diferenciačních kritérií mezi soukromým (SP) a veřejným (VP) právem v přístupu k tomuto hlavnímu účelu práva?
O tom bude můj příspěvek...

Nejdříve úvaha o entropii samé.
Nechci se zde zbytečně zabývat teorií systémů a definicí entropie, pouze zmíním ve formě úvahy dopady existence entropie do oblasti společenských systémů ve formě postulátů, se kterými budu dále pracovat.
Entropie je míra nejistoty v systému. Její význam je značný. Existence entropie představuje vlastně důvod k existenci systému jako takového - bez entropie by v zásadě systém neměl smysl. Na druhou stranu není možné dopustit nárůst entropie nad definovanou mez - zde by hrozila destrukce systému z důvodu jeho enormního vnitřního pnutí.
Vzhledem k entropii platí:
1) společenský systém bez entropie neexistuje
2) entropie ve společenském systému je nutná podmínka jeho dalšího rozvoje
3) příliš vysoká míra entropie vede k destrukci systému

Proto existují snahy o její zkrocení a vlastně proto existuje právo jako nástroj pro její regulaci.

Trošičku odbočím do ústavního práva, kde se nachází východisko pro členění práva na SP a VP.

S rozvojem lidské společnosti a především s rozvojem společnosti demokratické v duchu hesla
Demokratická společnost vybudovaná na tezi, že „míra svobody lidské společnosti je přímo úměrná míře možného uplatnění svobodné vůle jedince v soukromých poměrech“ vytváří v souladu s takto definovaným ideálem svobody jedince předpoklady k realizaci svého cíle v podobě maximální možné volnosti již na úrovni ústavních principů. Ústavní princip vyjádřený v čl.2 odst. 2: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ reflektuje jednak ideál svobodné společnosti a zároveň skutečnost, že entropie je nezbytná a není ji možné srazit na hodnotu nula.
Oproti tomu ve jménu stejného ideálu je definován ústavní princip sebeomezení státní moci v čl.2 odst. 3: „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“.

Co tyto principy vlastně znamenají vzhledem k entropii? Jednoduchý závěr: tam, kde se jedná o subjekt odlišný od státu, tam je připuštěna již na ústavní úrovni poměrně vysoká míra entropie, jejíž hladina je ohraničena zákonem. Jinými slovy – dělejte si co chcete, ale nesmí to být v rozporu se zákonem.
Naproti tomu, tam, kde se jedná o státní moc je prostor velmi omezen a dovoluje pouze takové chování, které je zákonem předvídáno – tedy hladina entropie je mnohem nižší.

Co tím chci říci? Pouze to, že množství kogentních vs dispozitivních norem v SP a VP je důsledkem přístupu k regulaci entropie v obou právních odvětvích. Je to vlastně projev dynamiky práva, která se tak projevuje přesně v logice významu slova dynamika = reakce na společenské potřeby.
V historickém kontextu je třeba si uvědomit, že nůžky mezi hladinou přípustné entropie v SP a VP se rozvírají s rozvojem demokratické společnosti (potvrzuje to i příspěvek pana Sobka o věnování pozornosti dichotomii práva v angloamerickém právním systému).
A tam kde se rozvírají nůžky u základní funkce systému, tam je důvod ke vzniku subsystémů (SP, VP) a odvětví, které se těmito subsystémy zabývají…

Krátké shrnutí na závěr:
Diferenciačním kritériem mezi právem soukromým a veřejným je také hladina entropie, které tato odvětví připouští v těch vtazích, které regulují. Existence výrazné převahy dispozitivních norem v SP a naopak kogentních norem v VP je důsledkem různého přístupu k regulaci entropie konkrétního subsystému práva.

Omlouvám se za obšírný a technicistní příspěvek.

Student UPOL

Dalibor Jurášek řekl(a)...

Taktiež som sa k tomuto článku dostal až s veľkým časovým odstupom, preto najprv kolegiálne odpíšem na predchádzajúci anonymný príspevok. Myšlienky v ňom vyjadrené sa mi zdajú zaujímavé a predstavujú netradičný pohľad na právo. Nemyslím si však, že nejakým spôsobom odpovedajú na otázku, či rozlišovanie medzi verejným a súkromným právom má význam.


K samotnému článku:

Mnohé tu už bolo povedané, preto to nebudem opakovať; uvediem len, že ja propedeutický a didaktický význam považujem za dosť praktický. Druhý význam tohto členenia, ktorý tu však nebol spomenutý, je taký, že uľahčuje diskurz.

Súhlasím s Vami, Daniel, samozrejme, v tom, že ak si rozčleníme právo na verejné a súkromné, tak sme tým neoznačili žiadny príčinný vzťah ani nepopísali žiadnu časť empirickej reality. Iba sme si nejaké veci pomenovali nejakými menami: v tomto zmysle delenie práva na verejné a súkromné skutočne „nemá význam“ – neprináša (z čisto logického hľadiska) žiadne informácie.

Na druhej strane, ktorá definícia, či ktoré meno, prináša informácie? Ich úlohou je uľahčiť diskurz a podľa môjho názoru na časti práva, ktoré sa tradične ponímajú ako „verejné právo“ (resp. „súkromné právo“) je často referované spolu, a teda nejaký strešný termín pre ne je užitočný.

Druhá vec je tiež to, že ak by sme v úplnosti prijali prístup popísaný o 2 odseky vyššie, tak by sme si zároveň, ako teoretici práva, sami pod sebou pílili konár, pretože podľa neho je zbytočná o. i. celá filozofia, a dokonca zrejme aj logika či matematika. Kritiku, ktorú uvádzate v článku, možno s v podstate rovnakou úspešnosťou aplikovať aj proti ďalším teoretickým kategóriám, ktoré zrejme uznávate, napr. právny akt.

Dôležité je podľa mňa uvedomovať si, že členenie práva na verejné a súkromné nie je nijaká dogma (čo ale platí o všetkom, čo sa učí na právnických fakultách a malo by byť študentom zdôrazňované), ale skôr určitá jazyková konvencia, ktorá nám, podobne ako ostatné, môže uľahčiť diskurz.