Vina a hanba

Na homérských hrdinech nejsou zajímavé ani tak jejich odvážné činy, ale spíše jejich slabé chvilky. Rekové často podléhají působení até a upadají tak do stavu posedlosti. Jedná se vlastně o jakési dočasné šílenství z příčiny vnějšího nadpřirozeného zásahu. Postižený nad sebou ztrácí kontrolu, jeho chování je překvapivé až šokující, zmatené, nepochopitelné a zřejmě neodůvodněné. Hrdina je zvnějšku přinucen k chování, které je mu cizí, a dočasně tak pozbývá svou autonomii.

Všimněme si, jak Agamemnón komentuje situaci, kdy připravil Achilla o krásnou Bríseovnu: „Já jsem to nebyl, vinen byl Zeus, můj úděl a Erinys chodící v temnu, oni to byli, kdo do mého úsudku divokou até na sněmu vložili dne, kdy jsem mu odměnu svévolně odňal. Co jsem měl ale dělat? Svou vůli si božstvo prosadí vždycky.“[1] Když Zeus připravil Glauka o rozum, ten s Diomédem vyměnil zlaté zbraně, jež měly hodnotu sta volů, za zbraně bronzové v ceně deseti volů. Bohové též přímo fyzicky zasahují do vývoje událostí, například Zeus přetrhl Teukrovi tětivu. Vstupují do osudů hrdinů i tak, že působí v součinnosti s jejich nepřáteli, jako v případě Patrokla. Třikrát se Patroklos v boji vymanil z Hektorových rukou a vyrazil do řad Trójanů, kteří ho obklíčili a třikrát jich devět zabil. Když se však rozeběhl proti nim počtvrté, přiskočil k němu odzadu Apollón, srazil mu přilbu, udeřil ho do zad, až mu sklouzl pancíř. Kopiník Euforbos a Hektor dokončili dílo. Patroklos ztráceje krev a sílu říká Hektorovi: „Jen se nechlub, statečný Hektore, žes mě tu zabil. Mne zabil osud rukou Apollóna, z lidí pak Euforbos, ty mě však vraždíš až jako třetí.“[2]

Homérovo dílo je samozřejmě nevyčerpatelná studnice materiálu, tady se ale zaměřím na osudy tří hrdinů z klasických řeckých tragédií, které spojuje jednání v omylu. Začnu, zdánlivě nesystematicky, u Sofoklovy tragédie Aias. Když Achilleus padl v boji, byla jeho zbroj přiřčena Odysseovi a nikoli Aiantovi, který si na ni také činil nárok. Aias se rozhněval a rozhodl se řecké vůdce povraždit. Avšak Athéna na něj seslala pomatenost (até) a Aias místo nich pobil stádo ovcí včetně pastevců: „Já klamným přeludem mu oči zastřela, čímž odvrátím ho od té choutky šílené a zavedu ho k stanům na lup smíšený a nedělený, jenž byl hlídán pastýři. Tam vřítil se a vraždil kusy rohaté, kol dokola je klál; byl toho domnění, že Atreovce oba vraždí rukou svou, hned vojevůdce, každou chvíli jiného. Já muže běsnícího v chorém šílenství jsem štvala, vrhala ho v zhoubná osidla.“[3]

Athéna tedy nezpůsobila samotný Aiantův úmysl zabít řecké vůdce, ale naopak jej od tohoto činu odvrátila, a to tím, že v něm vyvolala omyl v předmětu útoku. Aiantova manželka Tekméssa událost komentuje tak, že slavný Aias byl jat šílenstvím a v této noci zcela poskvrnil svou čest. Aias je poskvrněn, protože on – hrdina, své ruce nepotřísnil krví mocných Atreovců, na které byl po právu rozhněván, ale krví neškodného dobytku. Nelituje svého úmyslu zabít přední řecké muže, ale především se stydí za svůj komický výstup. Čest řeckého hrdiny je závislá na tom, jakou má reputaci u ostatních; a Aiantovi se stalo to nejhorší, co se mu jen mohlo stát, jeho čin byl totiž směšný: „Hle, já smělý muž a tak srdnatý, ve vražedných bitvách velmi odvážný, se zvěří tak krotkou dal se v divný boj. Ach běda, sklidím posměch, jak jsem potupen!“[4] Byl hrdina, vzorem mužství, a teď mu hrozí výsměch, ponížení a hanba. Jako únik volí sebevraždu.[5]

Nyní k Eurípidově tragédii Héraklés. Héraklova manželka Megara, dále otec, či lépe jeden z otců, Amfitryón, a ještě tři synové, jsou ohrožováni na životě uchvatitelem thébského trůnu Lykosem. Jako výrazný dramatický prvek zde vystupuje Megařina obava ze smrti hanebné, potupné, která by byla jen pro smích. Ve chvíli, kdy jsou všichni vystrojeni na smrt, přichází Héraklés a Lykose skolí. Na scéně se však objeví Lyssa, „Zběsilost“, kterou posílá Héra a provází Iris. Héraklés propadá šílenství: „Alkménin syn strnul a zůstal tiše stát. – A jak tak stanul, děti vzhlédnuly k otci a ten byl jako vyměněn: ztrhaný pohled, v důlcích koulící oči, z nich lezly žilky bělma krví naběhlé, a pěna stékala mu z vousů na bradě …“[6]

Héraklova nepříčetnost je zvláštním způsobem kombinovaná s omylem v osobě, neboť hrdina ve svém běsnění upadá do klamného přeludu, že pronásleduje zpupného zbabělce Eurysthea a jeho děti. Zabíjí ale vlastní syny a smrti neunikne ani manželka Megara. Zabil by jistě i otce Amfitryóna, kdyby mu proti hrudi nehodila Pallas Athéna kámen, který z něj vyrazil krvelačný běs. Upadne v hluboký spánek, těžce se probouzí a nepamatuje se na svůj čin. Když se dozví, co provedl, propadá zoufalství a myslí na sebevraždu: „To nevrhnu se z příkré skály do moře, či nevrazím vší silou do svých útrob meč, abych tak aspoň pomstil prolitou krev dětí? Či upálím to maso! – Hérou zběsněné, a servu z žití hanbu, která na mně lpí?“[7] Chce se vyřítit pryč, ale v dálce spatří přicházejícího přítele Thésea. Rychle se vrátí a popadne plášť či nějakou odhozenou roušku: „Hned něco kolem hlavy, obestřít se tmou! Stydím se hrozně, za vše, co jsem napáchal.“

Když vstoupí Théseus, Hérakles se krčí na zemi, zahalen od hlavy k patě, skrývá se tak před jeho pohledem. Nepociťuje vinu za čin, který spáchal, vinna je přece Héra. Héraklés se však cítí poskvrněn krví své rodiny, nesnese pohledy na svou hanbu a bojí se, že potřísní krví či nějak poskvrní i svého přítele Thésea. Héraklés vysune zpod svého příkrovu pravici a gesty se snaží upozornit Thésea na svou poskvrňující „nečistotu“ a odradit jej tak od dalšího rozhovoru. Ten říká: „Proč třepeš rukou? Chceš mě varovat: ‘Stůj, krev?’ Abys mě oslovením nějak neposkvrnil?“[8] Héraklés též nesnese představu, že jako poskvrněný už nebude moci vstoupit do žádné svatyně, ani se účastnit shromáždění svých přátel. Má také obavy z kosých pohledů a žahání ostrých jazyků, proto, jakmile pochová mrtvé, zdrcen odchází z Théb.

Snad nejslavnější řeckou tragédií je Sofoklův Král Oidipús. Oidipův osud určila strašná kletba, kterou na sebe přivolal jeho otec, thébský král Laios, když unesl mladého Chryssipa, syna élidského krále Pelopa. Tato kletba měla pronásledovat Laiův rod do třetího pokolení a první obětí se měl stát právě Laios. Když s manželkou Iokasté obdrželi z Delf výstrahu, že jejich syn zavraždí otce, poslali svého sluhu, aby dítě utratil. Sluha ale ze soucitu svěřil dítě korintskému pastevci, který pak přinesl chlapce svému bezdětnému králi darem. Oidipús, vychovávaný na dvoře korintského krále Polyba a jeho manželky Meropy, se domníval, že je jejich vlastním synem. Když mu ale jednou při hostině opilý host vytkl původ, odebral se do delfské věštírny, aby se otázal na své rodiče. Apollón mu však jména rodičů neprozradil, za to mu předpověděl strašnou budoucnost. V předpovědi bylo, že se stane otcovrahem, a že bude souložit s vlastní matkou.

Oidipa věštba zdrtila, když se vzpamatoval, rozhodl se učinit cokoli, jen aby ji zmařil. Proto se nevrátil do Korintu, ale zamířil do Théb. Cestou se dostal na rozcestí v soutěsce, a právě tady, na místě, kde nebylo možné se vyhnout, synova cesta zkřížila cestu otcovu. Oidipús sice v hněvu zabíjí nějakého muže, ale netuší, že páchá otcovraždu. Nedaleko Théb rozluštil hádanku Sfingy, a osvobodil tak město od hrozné nestvůry, odměnou získal thébský trůn a ruku ovdovělé královny Iokasty, aniž by věděl, že je jeho matkou. Po několika letech jeho vlády najednou dolehla na Théby hrozná pohroma: bůh Apollón seslal na město mor. Oidipús proto vyslal Iokastina bratra Kreonta do Delf, aby se dotázal, jak zbavit město neštěstí. Bůh odpověděl, že je nutné najít a potrestat vraha Láiova, a zbavit tak město poskvrny. Nešťastník vyslovil kletbu, aniž tušil, že dopadne na jeho vlastní bedra: „Ať vrah je kdokoliv, já zapovídám zde v zemi, které kraluji a vládnu, jej přijímati k sobě, mluvit s ním a v modlitbách a božích obětech i svaté vodě účasti mu přát; z vás každý od prahu ho odháněj!“

Po pátrání Oidipús zděšen zjistí, že to on spáchal otcovraždu a k tomu incest, a ještě navíc najde Iokastu mrtvou, propadne šílenství a oslepí se zlatými sponami: „Nebudete zřít to, co jsem spáchal, co strpět jsem musel …“ Když se ho náčelník sboru ptá: „Co jsi to spáchal? Jak měls odvahu se oslepit? Jaký běs tě k tomu dohnal?“, Oidipús odpovídá: „To Foibos Apollón byl, ó drazí, Apollón sám, by naplnil hrůzu mých běd a naplnil útrapy mé.“[9] Zároveň ale dodává, že jeho oči nikdo nezbodal, ale jen on sám sobě tak učinil. Vzniká tak jakési zdvojení, motivační síla nadpřirozená s výkonnou silou lidskou. Oidipus je poskvrněn incestem a otcovraždou, a jeho vlastní kletba tu hrůzu ještě prohlubuje. Oslepení pro něj znamená únik před hanbou, která na něj dopadla: „A rozhlásiv tu skvrnu hanby své, já měl bych pevným zrakem hledět na lid?“[10] Ohledně incestu a otcovraždy se Oidipús ale necítí vinen, ačkoli svou účast nepopírá, protože on přece nechtěl zabít otce ani souložit s matkou.

V další Sofoklově hře, Oidipús na Kolónu, k tomu nešťastný hrdina říká: „Jsem vrah a škůdce, ale zcela bezděčný, jsem právem bez viny, vždyť chyběl úmysl!“[11] Na jiném místě pak tvrdí, že při svých činech se spíše trpným nežli činným ukázal. Má za to, že sice spáchal nepravost, ale nikoli v souladu se svou vůlí, neboť neznal, a ani nemohl znát, relevantní okolnosti. Sám bůh mu je přece zatajil. On sice zabil otce, ale nikoli jako otce, on souložil s matkou, ale nikoli jako s matkou. Na Kreontovy výčitky odpovídá: „A jsem-li člověk nešťastný, což vskutku jsem, a s otcem střetl jsem se a při tom zabil jej, ač neznal jsem, co činím, komu činím to, jak právem vytkl bys mi skutek bezděčný?!“[12] Přesto se cítí těmito činy zahanben a nakažlivě poskvrněn. Podobně jako Héraklés, má obavy dotknout se svého spojence Thésea: „Nuž dej mi, pane, pravici, ať stisknu ji a zulíbám ti hlavu, jestli ovšem smím. Však co to říkám? Kterak mohl bych já chtít se tebe dotknout, muže, na němž jediný stín hanby neulpěl?“[13]

Nyní vstupme do Aischylovy tragédie Oresteia. Agamemnón se má rozhodnout mezi dvěma zly, obětovat vlastní dceru či riskovat zkázu vojenské výpravy. Uvědomuje si, že v obou případech mu hrozí přetěžký osud. Král se zatvrzuje a propadá do posedlosti. Nachází tak v sobě hříšnou odvahu a dává přednost krvavé oběti. Sbor jeho čin komentuje: „Sehnul svou šíji pode jho nutnosti a stal se tak otrokem jejím.“[14] Může snad nyní Agamemnón říct, že nemohl svou dceru zachránit, ani kdyby chtěl? Jeho volba byla nutně tragická, protože obě možnosti byly pro něj tragické. Zatímco byl ve válce s Trójou, jeho manželka Klytaimnéstra podlehla svůdným řečem Aigistha a připravila s ním plán, jak se Agamemnona zbaví. Po návratu přivítala svého manžela v jeho paláci. Když vystoupil z lázně, a zavinutý do osušky se nemohl bránit, třemi údery ho sekyrou zabila a pomstila se tak za smrt své dcery Ifigeneie. Ke svému činu se otevřeně hlásí: „Tu jsem a přiznávám: já vraždila. Je dílo skončeno a nezapřu, že je dílem mým.“[15]

Ovšem na jiném místě mluví ke sboru docela jinak: „Ty myslíš opravdu, že je to jen moje dílo? Neříkej, že ve mně vidíš Agamemnonovu ženu! Starý, úskočný duch pomsty, jenž lačnil na synu Atreovu se vymstít za hrozné otcovy hody, na sebe vzal podobu ženy nebožtíkovy a za chlapce sklál jejího muže.“ Sbor pak odpovídá: „Že nejsi vinna tou vraždou? Ty, že nejsi vinna? Kdo vlastně chceš, aby ti dosvědčil, že nejsi vinna? Věříme, že mstitel za činy předků stál po tvém boku. Temný čin vraždy prolité na vlastním rodu stane se jediným pánem myšlenek tvých a jde ti v patách, až přijde chvíle, že požádá krev za krev ubitých dětí.“[16] Opět narážíme na podvojnost. Na jedné straně vystupuje jako autonomní aktér, když přiznává, že úkladně zavraždila svého manžela, ale na straně druhé se prezentuje pouze jako nástroj ducha pomsty (alastor), který na Agamnenonovi mstí Atreovu vraždu Thyestových synů.

Élektra, v Sofoklově stejnojmenné hře, vyčítá své matce Klytaimnéstře vraždu, a ta se hájí slovy: „Je záminkou ti otec, ničím víc, že zahynul mou rukou. Ano mou, to vím a nemohu zapírat. Však to mu Díké život zmařila, a nejen já, a ty jsi pomáhat jí měla, kdybys byla rozumná!“[17] Díké je bohyně spravedlnosti. Máme její obhajobu chápat jako personifikaci toho, že králova smrt byla spravedlivá, anebo je tu řeč o "skutečné" spoluúčasti bohyně na vraždě? Možná je takové tázání anachronizmus, možná by mu Sofoklés ani nerozuměl. Nevím. V každém případě ale dramatik použil formulaci, která pracuje s určitou formou zdvojení.

Vraťme se k tragédii Aischylově. Orestés se vrací do paláce, aby pomstil svého otce. Jeho matka Klytaimnéstra se hájí, že vše způsobil jen osud, ale na to jí syn cynicky odpovídá: „Pak osud bude příčinou tvé smrti“, a v duchu rodinné tradice ji zabije.[18] Odchází pak do Apollónova chrámu v Delfech. Před Orestem se tu objeví skučící Erinye, snad ztělesňující agónii svědomí v modu zákona krevní odplaty, a začnou ho za vraždu matky neúprosně pronásledovat. Situace se opět komplikuje do zdvojení. Apollón se postaví na stranu Orestovu. Dokonce se hlásí k vraždě, když tvrdí, že je příčinou toho, že Orestés zabil svou matku. On totiž uložil Orestovi pomstít otce.[19]

Orestés vykoná očistnou oběť a pak se odebere na Akropoli před chrám Athénin. Tam dvakrát ujišťuje Athénu, že krev s jeho rukou je již smyta. Zdůrazňuje při tom, že mnoho lidí mu již ruku podalo a žijí dál. Jakoby tím chtěl manifestovat, že už není infekční. Apollón vystoupí před Athénou a bere na sebe vinu za vraždu Orestovy matky, nezapomene však dodat, že tak činil z vůle Diovy. Pak vyzve bohyni, aby rozhodla spor mezi Orestem a Erinyemi. Athéna se postaví na Orestovu stranu se zdůvodněním, že vražda manžela je horší než vražda matky: „Já pro Oresta tedy hlasuji: vždyť není matky, jež mne zrodila, a srdce moje ve všem tíhne k mužům, až na sňatek. Je všecko otcovo, co ve mně jest. A proto nepřeceňuji teď smrti ženiny, jež sama chotě zabila.“[20] Necítím zvláštní potřebu hodnotit rozhodnutí bohů archaické patriarchální společnosti. Výsledek je takový, že Athéna Erinye usmíří, a tím trilogie Oresteia končí.

Pro řeckého hrdinu je typické, že se ocitá v situaci, kdy nevystupuje jako autonomní aktér, ale je postižen přeludem či šílenstvím, je „zdvojen“ nadpřirozenou silou, vržen do osidel rodové kletby nebo je mu vnuceno tragické dilema. Stává se tak vraždící obětí. Jeho vina a odpovědnost jsou proto v některých případech relativizovány, ne-li přímo vyloučeny. V tragédii však, vedle kategorie viny, vystupuje další, neméně významná kategorie, totiž hanba. Ta je pociťována jako nakažlivé poskvrnění, které nositele společensky diskvalifikuje. Hrdina se cítí spíš jako znásilněná žena či jako malomocný než jako zločinec. Za svůj čin se stydí, propadá zoufalství, nachází únik v sebevraždě, zbavuje se zraku, skrývá se, odchází do vyhnanství, nebo se snaží rituálně očistit. Být poskvrněn je podobné jako být obnažen, jako být vystaven, ve své nahotě, nesnesitelným pohledům ostatních, ať už pohrdavým nebo výsměšným.[21] Pohromu uvalují bohové na člověka nejčastěji jako trest za jeho pýchu a zpupnost ve vyjadřování (hybris), tím ho z pocitu vlastní velikosti a nepřekonatelného úspěchu strhávají do politováníhodného stavu ponížení a hanby.

Moderní společnost je prima facie spíše kulturou viny než hanby.[22] Liberální koncepce člověka, striktně odmítající fatalizmus, stojí na předpokladu, že jsme v principu autonomní bytosti, svrchovaní kormidelníci svého života, kteří za normálních okolností mají své jednání pod kontrolou tak, že ho lze morálně hodnotit izolovaně, bez ohledu na širší společenské kontexty. Nepřítomnost vnějších zásahů je právně garantována, a pokud se tak přece jen stane, jsou uznány jako omluva. Snad se našemu morálnímu vědomí zdá vina více transparentní morální emocí než hanba, protože ji lze lépe izolovat od ostatních prvků obrazu sebe sama. Pocit viny, jako morální sentiment, je sice dobře operativní ve formálních vztazích odpovědnosti, náhrady škody a odpuštění, ale hanba může přinést hlubší porozumění tomu, jakou roli zde hraje subjekt.[23]

Jestliže někdo spáchá nějaký zvláště ohavný čin, např. znásilní dítě, pak zřejmě nestačí, že jenom rozpozná ohavnost svého činu, ale také očekává se od něj, že pocítí ohavnost své vlastní osoby, a bude mít potřebu sebe sama změnit. Kriminologové si dobře uvědomují, že neformální sociální procesy zaměřené na vyvolání pocitů lítosti a hanby mají preventivní účinek, a to za určitých okolností dokonce vyšší než tvrdé, ale neosobní, formální tresty.[24] Ale pokud má zahanbení stigmatizující charakter, pak působí více směrem k sociální exkluzi než k požadované reintegraci. Není jisté, zda můžeme oddělit jednání od jeho aktéra tak, aby nebyl odsouzen pachatel, ale samotný trestný čin. Vyžaduje to sdílené přesvědčení, vlastně kolektivní iluzi, že zlo je něco, co lze v člověku lokalizovat jako cizorodý prvek, čeho se lze prostě zbavit, když ne rituální očistou, tak psychoterapií.

[1] Dodds E. R., Řekové a iracionálno, Praha 2000, str. 13. Srovnej: Homér, Ílias, překl. Mertlík P., Praha 1980, str. 363.
[2] Homér (1980) str. 319.
[3] Sofoklés, Tragédie, přel. Stiebitz F., Dědina V., Hošek R., Praha 1975, str. 463.
[4] Ibid. str. 482.
[5] Za poznámku stojí, že Atreův syn Menelaos označil mrtvého Aianta za svého vraha. Když mu Teukras namít-ne, že on, Menelaos, je přece živý, ten mu odpoví: „Mě chránil bůh, však on by býval zničil mě.“ Menelaos se dívá na Aiantův čin především jako na pokus zabít Atreovce.
[6] Eurípidés, Héraklés a jiné tragédie, překl. Král J., Klier J., Kurzová H., Praha 1988, str. 68.
[7] Ibid. str. 80.
[8] Ibid. str. 84.
[9] Sofoklés (1975), str. 224.
[10] Ibid. str. 226.
[11] Ibid. str. 267.
[12] Ibid. str. 290.
[13] Ibid. str. 296.
[14] Aischylos, Oresteia, in: Nejstarší řecká dramata, překl. Šrámek V., Praha 1976, str. 16.
[15] Ibid. str. 52.
[16] Ibid. str. 56.
[17] Sofoklés (1975), str. 103.
[18] Aischylos (1976), str. 95.
[19] Snad by se mohl čtenář pozastavit nad směšováním příčiny a důvodu. Rozlišení mezi fakticitou a normativitou je však u starých Řeků ještě rozmazané.
[20] Aischylos. str. 128.
[21] Od řeckého slova ‘aidos’, které znamená hanba, je odvozeno ‘aidoia’ znamenající genitálie. V češtině máme slovo ‘ohanbí’, v němčině ‘e Scham’ znamená jak stud tak ohanbí, totéž platí o anglickém ‘shame’.
[22] Ekonom Deepak Lal tvrdí, že existují kultury viny a kultury hanby, přičemž příslušnost společnosti k té nebo oné kultuře má vliv na to, jak se jí daří ekonomicky. Má zato, že původ západního individualizmu je třeba hledat v religiózních názorech, které se opírají o vinu. Naproti tomu ne-západní společnosti nejsou individualistické, a jejich procesy socializace nejsou založeny na vině, ale na hanbě. Lal D., Unintended Consequences. The Impact of Factor Endowments, Culture, and Politics on Long-Run Economic Performance, Cambridge 1998.
[23] Williams B., Shame and Necessity, Berkeley 1993, str. 94.
[24] Braithwaite J., Crime, shame and Reintegration, Cambridge 1989; Duff R. A., Punishment, Communication, and Community, Oxford 2001.