Bentham a fikce

Píšu novou knihu, zrovna teď kapitolu o Benhamovi. Tady je kratičká ukázka:


Jeremy Bentham měl od malička panickou hrůzu z duchů a vážně trpěl nočními můrami. Sice dobře chápal, že to jsou jenom představy jeho mysli, ale vnímal je reálně. Důraz na rozlišení reálného a fiktivního a současná snaha potlačit to, co je pouze fiktivní, pak v jeho filozofii hrály významnou roli. Byl např. výrazně znepokojený, když v roce 1764 slyšel na Oxfordu přednášku, ve které William Blackstone velebil fikci původní společenské smlouvy. Bentham odmítl koncept společenské smlouvy a přirozených práv už předtím než formuloval svůj vlastní princip užitku. I kdyby nic jiného, vadilo mu už jenom to, že údajná společenská smlouva se neopírá o historické fakty, že není ze světa toho, co je smyslově vnímatelné.

Bentham považoval objekty matematiky a geometrie za fiktivní objekty (Jak moderní!), přitom si ale stěžoval, že matematici o nich uvažují, jakoby existovaly nezávisle na reálných objektech. Pro Benthama bylo důležité, že užitek (fiktivní entita), který vykládal pomocí štěstí (fiktivní entita), v konečném důsledku vykládal pomocí libých a nelibých pocitů (reálné entity). Bentham nekladl ostrou hranici mezi teoretické poznání a praktické potřeby. Konečný cíl logiky jako umění myslet a každé vědy je podle něj stejný jako třeba u medicíny nebo vaření, totiž dobrý život v tom smyslu, že rozdíl pocitů libých a nelibých poroste ve prospěch těch prvních.

Bentham uvažoval v trojúhelníku mysl, jazyk, svět. Tvrdíme něco o světě, ale naše tvrzení nemůže být něco víc než vyjádření našeho názoru o světě, který konfrontujeme s názorem ostatních, kteří žijí ve stejném světě. Rozhodně není nadsázka, když řekneme, že Bentham ideově už patří do analytické filozofie tzv. obratu k jazyku. Měl totiž za to, že jazykem nejen mluvíme, ale i myslíme. Zároveň tvrdil, že jazyk bývá i zdrojem některých našich omylů. Někdy referuje k předmětům, které ve skutečnosti neexistují, a naše mysl je systematicky klamána takovým prázdným označováním.

Jako zakladatel právního pozitivismu zdůrazňoval rozdíl mezi popisem a hodnocením práva. Ve své první knize A Fragment on Government (1776), která je ostrá kritika tenkrát velmi obdivovaných Blackstoneových Commentaries on the Laws of England (1765-1769), Ben-tham rozlišuje mezi postojem interpreta (Expositor) a postojem kritika (Censor). Zatímco úkol interpreta je popsat a vysvětlit, jaké právo je, úkol kritika je ukázat, jaké má právo být. První se ohlíží do minulosti na to, co zákonodárce a soudci už udělali, druhý se dívá do budoucnosti a uvažuje, co teprve mají udělat. Bentham se jako reformátorsky laděný člověk zajímal zejména o kritickou jurisprudenci. Hlásil se k Humově tezi. Ovšem ne proto, že by ho snad zajímala otázka nemožnosti logického vyplývání norem z faktů, ale protože kritizoval Blackstonea a všechny další obhájce statu quo, kteří měli tendenci k inferenci: ‘Je to tak, tedy je to tak správně.’

Klasický Blackstoneův výrok je: „Správnost (goodness) obyčeje v našem právu závisí na tom, že byl praktikován odnepaměti.“ Pro Benthama bylo ale ještě významnější, že celý ten diskurz o historické praxi, která přesahuje naši paměť, považoval za nebezpečnou fikci, která má zakrýt úpadek Anglie. Blackstoneovy úvahy o tom, že common law je perfektní vyjádření občanské svobody, odsoudil jako klamavé. Bentham kritizoval „nepsané“ common law jako netransparentní, neurčité, fiktivní, inkonzistentní a nestabilní. Označoval ho jako psí právo, protože prý bylo poznatelné jedině zpětně, a to tak, že při jeho porušení jste byli potrestáni. „Nepsané“ common law považoval za právo pouze v metaforickém smyslu. Blackstone argumentoval, že právní fikce jsou pouze technický prostředek, který používají soudci k tomu, aby adaptovali common law na nové podmínky a přitom zachovali kontinuitu (resp. zdání kontinuity), a že to je v konečném důsledku lepší než psát znovu a znovu nové zákony. To byl v té době standardní názor a ten Bentham zavile kritizoval jako podvod, kterým si soudci osobují moc náležící legislativě. Následující citace je pro Benthama typická:

„Když Ti někdo říká, že common law je toto, common law je tamto, pak ať už existuje cokoli, nečekej něco za takto použitými dvěma slovy. Máš v nich jméno, které předstírá, že označuje nějaký reálně existující objekt. Můžeš po tomto objektu pátrat, můžeš po něm pátrat až do soudného dne, ale žádný nenajdeš.“

Soudci klasického common law si nemysleli, že vytváří právo, ani se nehlásili k doktríně stare decisis. Minulá rozhodnutí sice respektovali, ale nechápali je jako precedenty, které tvoří právo. Měli za to, že právo se nevytváří rozhodnutím nějaké autority, ale dlouhodobě se vyvíjí v každodenní společenské praxi, jako zvyklost v běžné interakci mezi lidmi. A toto právo oni nalézají. Takové chápání Bentham radikálně odmítl. Jestli ho nevytvořili soudci, tak kdo potom? Právo se přece nevytváří samo! Tak uvažoval Bentham.

Bentham v práci Of Laws in General definoval právo jako výraz vůle suveréna ve státě, která je zaměřená na regulaci (ovlivnění) chování podřízených subjektů. Přitom suverén je osoba nebo skupina osob, jehož příkazy společnost respektuje jako závazné. Bentham chápe právo jako nutné zlo. Je tvořeno zejména příkazy a zákazy, které mají donucující a omezující sílu. Právo, které nikoho k ničemu nezavazuje, ani nenutí, které neomezuje ničí svobodu a nikdo jeho působením netrpí, je podle něj zbytečné. Zákazy jsou vzájemně definovatelné s příkazy. Např. zákaz kouřit znamená příkaz zdržet se kouření. Dvě omezující normy (tedy nějaké zákazy nebo příkazy) jsou vzájemně inkonzistentní, pokud není možné obojí dodržet. Dovolení obecně znamená absenci příkazu, resp. zákazu. Takže např. dovolení kouřit znamená nezákaz kouření a dovolení nekouřit znamená nepříkaz kouření. Z dynamickéh hlediska dovolení funguje jako zrušení příkazu nebo zákazu. Příkaz zahrnuje dovolení, takže z příkazu kouřit vyplývá dovolení kouřit, ze zákazu kouřit vyplývá dovolení nekouřit. Bentham sice definoval právo jako výraz vůle suveréna, nicméně nejspíše to chápal tak, že je to logická rekonstrukce vůle suveréna, která jednak nějak řeší případné logické konflikty, jednak zahrnuje logické důsledky vůle suveréna. To ale znamená, že nakonec fingujeme nějakou vůli zákonodárce.

Ačkoli se Bentham věnoval logické analýze základních právních pojmů, neměl v úmyslu se na ni omezit. Ze všeho nejvíc ho zajímalo, aby právo dobře sloužilo zájmům těch, kteří mu jsou podřízeni, které právo omezuje. Právo je pro Benthama nástroj užitku, který je k němu vnější. Právní řád jako takový nemá své vlastní vnitřní hodnoty, snad kromě toho, že má být publikované a jasné. Tím se vytváří napětí, protože nelze pro soudce apriorně vyloučit dilema, jestli má vykládat zákon doslovně (vnitřní požadavek práva), anebo s ohledem na princip užitku (vnější požadavek na právo). Představa, že kodifikované právo bude vždy jasné, jeho formulace adekvátní sledovanému účelu, a že se utilitaristické úvahy vyčerpají na úrovni legislativy, je jenom další fikce.