„Tak jsem slyšela, že se to připravuje,“ řekla jedna.
„Ano ano. Už je to téměř hotové. Jsem na to tak pyšná,“ řekla druhá. Pak seběhly po schodišti a zmizely v družném hovoru v parku.
Slyšela jsem je. Učitelky. Tam u nich to vlastně začalo. Dokud jste sami, myslím tím, dokud vás někam nezavřou s jinými, dokud vás zajímají panenky a vláčky a pohádky, kde dobro vítězí, tak ještě nic nezačalo. Jsou tam sice hádky o bábovky na pískovišti a šaty panenkám (nechtěla jsem si hrát s panenkami, bylo to hloupé, vláčky mi připadaly rozumnější) a o jiné důležité věci. A člověk sice říká: „To je moje!“ a vede své pře, ale to ještě není ono. (Jeden skandinávský profesor by z tohoto poznatku měl jistě radost.)
Doopravdy to začne, až když musíte trávit část svého dne ve společnosti jiných a nemůžete se jich zbavit jako se dají vypnout třeba vláčky a musíte sedět v lavicích a psát a číst a hned zase být tiše, zpočátku jsem to nedovedla poznat, kdy něco říkat a kdy být tiše, ale brzy jsem se to naučila a správně jsem obkreslila srnku, kterou paní učitelka namalovala na tabuli, a ona o mně řekla, že umím pěkně kreslit, a do památníků si pak chtěli všichni ode mne nechat okopírovat kačery donaldy a já jsem byla v obkreslování fakt dobrá. Tehdy to začalo, tehdy se vstáváním a mytím rukou před obědem a povinným procházením se o přestávce, které se říkalo celkem nenápaditě procházecí, tehdy mne lapila instituce a řád a stát a já si svázala vlasy (ty vlasy, které pak tolik lidí chtělo hladit a říkali mi ať je rozpustím, ale já nepovolila) a oblékla si ty správné ponožky a věděla jsem, že obstojím, že to zvládnu, že neupadnu cestou, že nezabloudím.
A možná proto vybrali právě mě. Možná kvůli tomu dobrému chování. Kdekdo se přece šklebil jako debil, když se musel nechat fotografovat před magnetickou tabulí a ukazovat tím, čemu se celkem nenápaditě říkalo ukazovátko, na svých pět švestek. Já se nešklebila, chtěli, ať se směji, že mne přece fotografují, ale mně to tehdy připadalo blbé a trapné a teprve později jsem si tomu zvykla říkat důstojnost a trapnost se stala mou největší nepřítelkyní. Možná proto je dnes mým stálým průvodcem.
Možná jsem se jim taky líbila. Měli přece své cejchy a funěli přiškrceni v kravatách o tom, jak vás vybírají kvůli inteligenci a kdesi cosi, ale v očích jim svítila bezuzdnost a v rukou bloudila touha. A já nejspíš byla ta malá lolitka, s culíky a krátkou sukénkou a oni byli perverzní, tak jako jsou takoví dodnes. Je to přece pochopitelný způsob reakce na sračky světa, začít být perverzní. „Když už je musím žrát, tak chci všem tvrdit, že se mi to aspoň líbí,“ říkal jeden z nich ve tři ráno nad dopitou lahví. A svou perverzi osvědčují dnes a denně, když zvážní ale zároveň se jakoby mezi řečí ptají, oni, sedící, se ptají těch, co stojí, na jejich „intimní soužití“ a stojící tam klopí oči a taky ze sebe klopí podrobnosti a stydí se a oni na ně jakoby nezúčastněně ale důstojně shlížejí a pak to ještě nadiktují. A nic pikantního nevynechají, to by bylo přece zkreslování pravdy.
Tehdy mi pogratulovali, jako bych snad něco vyhrála, cestu kolem světa nebo stipendium na prestižní základní škole v nějaké bavorské díře, brala jsem to vážně a byla jsem na sebe pyšná. Dnes večer mi budou nejspíše gratulovat zas a já budu zas vypadat, jako že jsem na sebe pyšná, ale už nejspíš nebudu, budou mne bolet záda a v duchu se budu šklebit. Jako debil.
Pak jsem odešla, nebo spíš mne odvedly, mé učitelky a za mou ruku, už jsem nemusela být s těmi, co vás tahají za vlasy a zvedají vám sukně a stříkají po vás inkoustem, ale zato jsem byla s jinými, co tiše pijí kávu, distingovaně kouří doutníky a neklopí oči, ani se nečervenají. Začalo to pravé vzdělání, ta velká edukace, už vás nikdo neotravoval tím, že vám na rozřezaném koláči vysvětloval názorně zlomky a vyprávěl, že plus a mínus se koušou a že před závorkou mínus zvítězí. Už žádné takové nesmysly pro plebs (povýšenectví a pohrdání jsem se jako každý naučila velice rychle, protože mi došlo, že jsem asi něco zvláštního), teď přišli ti opravdoví státní učitelé a učitelky a čas se přesně měřil a svět se parceloval tím, jak dostával jména. Bylo mi asi deset nebo tak nějak a já si začala připadat hrozně dospělá, protože mne učili latinsky a četla jsem z tlustých knih, kde nad krátkými úseky textu byla taková malá do sebe zakousnutá háďata a číslo. Bylo to divné, protože v řadě čísel, jak jdou za sebou, mnoho z nich chybělo a některých bylo zase moc, tak za ně připojovali písmenka. Kdo se v tom měl vyznat? Ale oni říkali, ať si toho nevšímám, že to není důležité. A když mi dovolili kreslit pastelkami, tak jsem kreslila ta háďata a ptala jsem se, proč se koušou. A jedni říkali, že proto, že spolu bojují, že řeší konflikt, a druzí řekli, že to jen tak vypadá, že jsou do sebe zakousnutá, ve skutečnosti, že se objímají ze samé lásky, a další říkali, že to nejsou háďata ale smyčky lidem na krk. A ti nejdistingovanější a nejvýše postavení říkali, ať si toho nevšímám, že to není důležité.
A pak mi poprvé zavázali oči. Říkala jsem si, proč to dělají? vždyť jsem už přece velká na to, abych si hrála na slepou bábu. Ale oni si se mnou na slepou bábu nehráli. Řekli mi: „Poslouchej!“ a ozvalo se nějaké cinkání a oni se zeptali: „Co jsi slyšela?“ a já řekla, že nevím, tak to cinkání opakovali a já, že mi to teď připomíná rolničky o vánocích, a oni se zasmáli, ale rychle zvážněli a pak mi řekli: „Takhle cinkají peníze. Budeš muset rozpoznat ten zvuk, i když nebude slyšet. Budeš se ho muset naučit vycítit a mít se před ním na pozoru.“ A já se celé hodiny se zavázanýma očima učila slyšet peníze a cítit peníze a mít se na pozoru před penězi. Chtělo to samozřejmě léta tréninku, ale já to dokázala, ucítím šustění dolarů i eur, ucítím je na účtech nebo i když jsou v cizí kapse. A mám se před nimi na pozoru.
I když to, že je nesmím brát, mi nikdy otevřeně neřekli. To „mít se před nimi na pozoru“ jsem si sice tak vysvětlovala, ale když jsem pak jednou peníze za něco dostala a nechtěla si je vzít (tehdy jsem ani nevěděla, k čemu jsou), řekli mi: „Vem si je. Vždyť si je zasloužíš.“ A já nevěděla, čím jsem si je zasloužila a proč se teď najednou už peníze smí. A teprve pak jsem pochopila, že je smím brát jen od určitých lidí a že se nesmím spokojovat s málem. „Nikdy se nesmíš prodávat lacino,“ říkal jeden nad vypitou lahví ve čtyři ráno. A pak o mně začali jedni rozkřikovat, že jsem prodejná děvka, a mysleli tím to, že od nich peníze nepřijímám, i když mi je horlivě nabízejí, a jiní mne obhajovali a říkali, že ani nevím, co to peníze jsou, vždyť mám přece zavázané oči.
Samozřejmě jsem se ptala na to, proč musím mít ty oči zavázané. A učitelé se na tom nemohli shodnout. Jedni říkali, že z tradičních důvodů, druzí, že abych neviděla, jestli mluvím s chudákem či bohatým, a já se divila, protože když se naučím cítit peníze, tak přece poznám chudáka od boháče i bez toho, aniž bych se na ně dívala. To dá rozum. A oni odpověděli, že jsem velice bystrá a inteligentní, ale tohle, že nemůžu pochopit. Tak jsem si to chtěla zjistit sama a v noci jsem šla do knihovny a snažila se to najít v knihách, ale ani tam neříkali nic jasného. V jedné se psalo, že proto, abych se nemohla podívat do zrcadla a zjistit, jak doopravdy vypadám, v jiné, že proto, aby mne mohli mocní vodit jako slepce tam, kam oni chtějí, jinde, abych neviděla, že špatně váží nějaké váhy (tehdy jsem ještě nevěděla jaké) a v další, že je to hra pro ty, co se na mne dívají, aby měli dojem, že je nevidím, a v další zase, že proto, abych se nedala přesvědčit zobrazováním věcí ale jen slovy. Až mi z toho šla hlava kolem, a tak jsem se přestala ptát. A ti nejdistingovanější a nejvýše postavení mne za to pochválili a řekli, že jsem rozumná holka.
(Někdy v té době mne napadlo, že přece nemohu být sama. Ano, jsem něco zvláštního, co potřebuje zvláštní vychování. Ale oni přece nebyli takoví, že by si nenechali otevřená vrátka, že by hráli bez es v rukávu. A také, jak jsem měla chápat v té době a v mém věku své vlastní postavení? Takže jsem myslela na ni, na tu druhou. V noci jsem si představovala, jak v té části školy, kam jsem nemohla a kde byly všechny dveře zamčené a na chodbách byl slyšet váš krok více než kde jinde, jak v té druhé polovině zavazují oči druhé dívce jako já a jak se i ona musí naučit být na pozoru před penězi. Čím víc jsem o ní snila a snažila se jí zahlédnout aspoň koutkem oka, jak se mihne ve dveřích ve společnosti svých učitelek, čím víc jsem po večerech pátrala, za kterým z oken ve druhé části školy mohu alespoň na chvíli uvidět její tvář, tím víc jsem ji potřebovala a tím víc mi vadila. Teprve později jsem poznala, že na ni žárlím a snažila jsem se s tím přestat, pochopit, že opravdu jsem sama a jediná. Ale šlo to moc špatně.)
Tréninky se zavázanýma očima pak pokračovaly a já si bystřila sluch a taky ono zvláštní cítění, takže po několika letech jsem užasla nad tím, že mohu chodit se zavázanýma očima, aniž bych do něčeho vrazila, že vidím tváře, aniž bych si sundala šátek, ale učitelům jsem to raději neřekla, bůhví proč jsem v té době přišla na to nechávat si věci pro sebe a naopak co nejvíce naslouchat, napínala jsem sluch, abych slyšela i ten nejtišší šepot v té zvláštní škole, kde mne učili, abych možná zaslechla kroky či dech té druhé zvláštní žačky.
A učili mne někdy opravdu podivní lidé. Pamatuji se na prošedivělého pána s tlustými brýlemi, který učil teorii, což byla strašlivá nuda, bylo to pořád o něčem jako rozdělování, vyrovnávání, svoboda a tak a chvíli říkal, že se prý má rozdělovat tak, aby se situace toho nejvýše postaveného mohla zlepšit jedině tehdy, když se současně zlepší situace i toho nejníže postaveného, a jindy zase, že se vůbec rozdělovat nemá, protože to narušuje zásadu, že člověk je účelem sám o sobě a nemůže tedy být účelem pro druhé lidi, a pak zase, že ti nejvýše postavení mají být handicapováni, když se do svého postavení narodili a nijak si je nezasloužili, a chytří mají být za svou chytrost taky handicapováni, ale to že prý všechno odporuje nejširší možné svobodě pro všechny, ale takto pojatá nejširší možná svoboda pro všechny že prý není pro všechny... Poslouchala jsem ho vždycky jen na půl ucha, beztak se mi u toho díval na prsa, myslel si, že ho nevidím, a tak se na ně díval, protože tehdy mi už narostla docela pěkná ňadra. A taky jsem věděla, jak se k němu chovají ostatní, ti, co mě učili z tlustých knih a používali tajemně znějící slova jako reivindikace, konkludentní, litispendence a všelijaká jiná a řešili, čí jsou jabka spadlá z mého stromu na sousedův pozemek a jak je to, když koupíte víno, které zoctovatělo, a tak všelijak podobně. Ti mne bavili daleko víc a víc jsem z nich cítila peníze a někdy jsem se probudila v noci a poslouchala, co si mezi sebou říkají, když si mysleli, že neposlouchám, tehdy se jim už pletly jazyky a jeden sténal, že se bude muset někam uklidit, a další říkal: “Největším nepřítelem advokáta je jeho klient.“ a další: „Kdo se obhajuje, ten se obviňuje“ a jiný: „Co není ve spisech, není na světě“ a ten starý prošedivělý si stěžoval, že ten, kdo se přizná, je na tom vždycky hůř než ten, kdo zapírá, ale tomu se ti ostatní vysmáli, a to mne bavilo nejvíc, poslouchat je, ale trvalo to jen krátkou chvíli, než se začali všichni strašně smát nebo strašně řvát a klít, až usnuli. Ale nikdy jsem s nimi neviděla ty nejvyšší v hierarchii a také jsem je vždycky špatně slyšela. Jakoby byli rozmazaní a zamlžení, jakoby se ztráceli jako kouř z cigaret a přitom oni jediní byli stálí. Jakoby nic neříkali a přitom oni jediní vládli slovy.
S jedním z nich jsem pak taky chvíli chodila. Ale to bylo až pak, co začali trénink s váhami a proběhl iniciační obřad. Trénink s váhami spočíval v tom, že mi vysvětlovali dějiny vah a jejich různé typy a zvláštní metody aretace a že tyhle váhy jsou z obyčejného železa a tyhle ze zlata a ty z obyčejného železa sice líp váží, ale jsou mne nedůstojné, já že musím mít jen ty ze zlata. Ptala jsem se, k čemu to vážení je, a oni řekli, že se tím vlastně zjišťuje rovnost a že váhy by teoreticky měly být v rovnováze, ale že to je pro mne nedůležité, protože mám přece zavázané oči, takže nemůžu vidět, jestli jsou v rovnováze nebo ne. Já je prý musím důstojně držet, a tak jsem celé hodiny stála a držela váhy, které byly vždycky nakřivo, já jsem viděla, že jsou nakřivo, ale oni si mysleli, že ne, a tak mi říkali, že jsou v rovnováze. A začala mne bolet záda.
Iniciační obřad proběhl poté, co jsem se učitelkám šeptem a potajmu svěřila, že ze mne teče někdy krev. Myslela jsem, že mi poradí, jak tomu zabránit, protože to bylo moc nepříjemné a v době, kdy ze mne krev tekla, jsem se nechtěla učit a vůbec jsem měla špatnou náladu. Ale ony hned svolaly velkou poradu a já slyšela, jak nadšeně vykřikují:“Už krámuje! Je pravý čas na iniciační obřad.“ Vůbec jsem nerozuměla, co tím myslí, ale ony mne pak začaly obskakovat a hladit a sem tam i utrousily nějakou pusu a dovolily mi, ať nechodím do školy a zůstanu v posteli, a začali za mnou chodit krejčí a brát mi míru na šaty. A šaty musely být sněhobílé, to neustále říkaly, že sněhobělost je totéž co čistota a já přece musím být čistá. Jako bych měla být čistá právě proto, že ze mne teče krev.
A začaly veliké přípravy, ve škole drnčely telefony a učitelé i učitelky zmateně pobíhali, přijížděla auta a nalévalo se šampaňské, až pro mne přišly učitelky, oblékly do bílých šatů, spiklenecky se na mne usmívaly a štípaly mne do zadku a odvedly mne do sálu, kde jsem zase potkala spoustu distingovaných mužů, tleskali, když jsem vstoupila a vstávali ze židlí, volali „Bravo!“ a usmívali se. Jeden z nejvýše postavených v hierarchii mne pak představil mnoha z nich, ministrům a náměstkům ministra, předsedům a čestným předsedům a honorárním radům a tajným radům, kteří měli na tvářích masky, protože byli tajní, a generálním sekretářům a tajemníkům a víceprezidentům a méněprezidentům, tiskli mi ruku, jako by se do mne chtěli vtisknout a ukázat mi, že oni, právě oni, jsou ti praví a nefalšovaní nejvyšší v mnoha propletených hierarchiích.
Začala hostina s mnoha chody a mnoha květnatými přípitky, celou dobu jsem seděla v čele a mlčela a oni švitořili, vůbec jsem jim nerozuměla, i když jsem je slyšela, a hlavně jsem se ptala sama sebe, co tu vlastně dělám, proč to?, ale věděla jsem, že kdybych se na něco zeptala, tak by mi řekli, že to není důležité.
Po hostině sál náhle potemněl, jen jeden kužel světla ozařoval čelo stolu, kde jsem seděla já, všichni vedle mne jako loutky náhle někam zmizeli a stůl zmizel taky, musela jsem se postavit a stála jsem tam sama uprostřed světla ve svých sněhobílých šatech, zrychleně jsem dýchala a pak mi někdo nasadil šátek přes oči a do ruky mi vtiskli váhy, „Drž je pevně a ani se nepohni, není to důstojné, vždyť se na tebe všichni dívají!“ šeptl někdo a zaslechla jsem, že „meč by mohl být ještě nebezpečný“ a kývání hlav. Potom ze mne někdo strhl šaty a já tam stála přede všemi nahá, sálem to zašumělo a slyšela jsem, jak hodnotí má ňadra, a chtěla jsem se zakrýt, ale křikli na mne, ať držím váhy, a přiskočili dva, prý abych se o ně mohla opřít, ale ve skutečnosti mi zabraňovali, abych utekla, začali hrát jakousi hudbu, někdo vykřikl:. „Strážce pečeti má podle starodávného zákona země právo přistoupit jako první. Zdar jeho právu!“, všichni vykřikli „Zdar!“, kdosi se ke mně blížil, měl na sobě černý plášť s fialovým lemováním a bílé žabó a tvář bílou od pudru a velmi voněl (dodnes se mi z té vůně dělá špatně) a začali mi roztahovat nohy, nechtěla jsem, křičeli „Drž pevně váhy, ať jsou v rovnováze!“ a pak do mne začalo něco pronikat a moc to bolelo, vykřikla jsem a v sále to zase zašumělo, bolelo to, i když onen muž, odešel a volalo se dál: “Prezident kasačního dvora! Zdar jeho počínání!“ a zase intenzivní bolest a snad i potlesk a „Drž váhy!“ a „Generální sekretář státní rady! Ať při něm stojí zákon!“ a „Prezident tribunálu vysoké instance! Čest jeho právu!“ a „Viceprezident kasačního dvora! Nechť zákon zvítězí!“a nechtěla jsem už nic slyšet a nic vidět, bolest se stávala trvalou, a proto už ne tak nesnesitelnou, a kdosi mi utíral slzy a zase jsem slyšela, že pláč je mne nedůstojný, a tak jsem už jen tiše sklesle visela na rukou těch, co mne prý podpírali, ale ve skutečnosti dohlíželi na to, ať se necukám, ale já už se nechtěla cukat, jen jsem chtěla, ať už to všechno skončí. Pamatuji si ještě slova jako „Škubala sebou jako onehda ten na křesle,“ řekl jeden a „Vskutku pikantní přirovnání, pane rado!“ odpověděl druhý a vějíře v rukou tajných radů a sklenice vína, kterou mi někdo dal napít, a pak jsem cítila, jak mne odnášejí a čísi ruce mne myjí a koupou a pak postel a spánek. Tu noc se mi nic nezdálo, ale v těch dalších dnech, kdy jsem pořád ještě ležela a prezidenti, sekretáři a strážci pečetě posílali květiny a náhrdelníky a flakóny a jiné dary a učitelky je všude pověsily a rozvěsily, „Na tvůj oltář!“ říkaly mi, zatímco já se snažila spát a nemyslet na nic, v těch dalších nocích se mi zdálo o vlcích, co slídí po krvi, o hadech a jejich jedovatých zubech, a už to nebyla malá háďata do sebe zapletená, už jen oči, co chtějí vším proniknout ale nic vidět, už jen ruce, co toho chtějí držet víc a víc, ale nechtějí se ničeho dotknout, už jen led, co pokrývá zemi, už jen oheň, co pálí jako led. A taky se mi zdálo o té druhé a věděla jsem, že jí tohle neudělali, že jsem sama, kdo tohle všechno podstoupil, a nenáviděla jsem ji. A když mi po nějaké době nasadili zase šátek přes oči, už jsem nechtěla nic vidět, a tak jsem nic neviděla.
Následovalo jakési podivné bezčasí, kdy jsem vše vykonávala sice jako dřív, ale bez nějakého zájmu, přestala jsem poslouchat a jakási vnitřní ospalost mne nutila nemyslet na nic a chovat se jako stroj a kupodivu výsledky jsem prý měla pořád lepší a lepší, dostávala jsem víc pochval a gratulací. Začala jsem přijímat návštěvy a objevilo se mnoho hostujících učitelů, jeden z nich mne zaujal, protože se na mne nedíval, ani když jsem měla zavázané oči, a nemluvil tak rezolutivně, ale spíš se zdálo, že mu docházejí slova a říkal často „možná“ a „nevím“. To jsem předtím nezažila, a tak jsem se ho ptala na různé věci, zprvu spíše z povinnosti, a pak i ze zájmu a jeho odpovědi byly jiné než těch ostatních, nechválil mne a nikdy neřekl, že něco není důležité, ale často odpovídal, že si myslí, že je to tak a tak, a z jeho hlasu bylo cítit, jak nemá rad vlky, co jdou po krvi, a hady s otrávenými zuby, ale oči u toho nezvedl, ani rukou nepohnul, ani jinak nic neudělal. A já ho chtěla vidět a za pár dni jsem ho opravdu skrze šátek uviděla, byl mladý a vyzvěděla jsem, že pracuje jako učedník u jednoho dvora a tady jen zaskakuje za svého generálního sekretáře, a chtěla jsem se ho dotknout a on ucukl a řekl, že jeho postavení mu nedovoluje, aby…, větu nedořekl. Chtěla jsem ho zase vidět a poslouchat ho, i když mne neučil, a v noci jsem zase začala poslouchat, když spolu mí učitelé mluví, ale on celou dobu mlčel a naléval si z lahve, až nějak zakňučel jako zvíře a slyšela jsem „Slaboch! Nic nevydrží!“ a „Ten to daleko nedotáhne.“ Pak odešel a už jsem ho nikdy neviděla, jen jsem slyšela, jak zběhl z učení.
Tehdy jsem začala častěji přijímat jednoho předsedu senátu kasačního dvora, který se mi zdál být milý, ptala jsem se sice po onom učedníkovi, ale oni říkali, že ten je nezajímavý a večer to komentovali, že „slušná holka nemůže dát každýmu nýmandovi, ale jen tomu, kdo za to stojí“ a ten předseda za to zřejmě stál, dovolili mi s ním dokonce opustit na čas školu a on mi ukazoval svět, učil mne francouzsky a vysvětloval, co je to „justiciable“ a „salle des pas-perdus“, smála jsem se, když říkal, že ti, co našli „sál neztracených“ se již v jednací síni neztratí. A jednou ve městě s vysokou věží, která v noci svítila, jsem se s ním vyspala a líbilo se mi to.
A pak jsem spala ještě s nějakými jinými předsedy a ministry a zabývala se architekturou paláců, v nichž se nosí taláry, a po jejichž chodbách chodí lidé v kravatách a neklidně poposedávají, nebo nervózně kouří cigarety než zmizí za nějakými dveřmi, a prohlížela jsem si sochy žen, co stály na nejnemožnějších místech a byly mi podobné, protože měly taky zavázané oči a v ruce váhy, ale ony měly ještě meč, ptala jsem se svých ministrů a předsedů, jak to, že já ho ještě nemám, a oni říkali, že už to brzo přijde. A ve městě plném rozvalin na kopci jsem potkala dvě stařeny, co se ustavičně hádaly, která je ta pravá, a která se více líbí bohům, a páchlo jim z úst a opakovaly pořád totéž a neměly zuby.
V té době jsem cítila, jak mi jakoby necitliví prsty a ztrácí se mi zrak, a měla jsem vše, co jsem chtěla, věci i postavení, ucházeli se o mne mocní mužové, a já si s nimi často hrála, měla jsem často volnost odejet tam či onam a věnovat se nejrůznějším činnostem, ale prsty dál necitlivěly a zrak se dál ztrácel a když jsem se na sebe podívala zbytky svých očí do zrcadla, pochopila jsem, proč mi dávají šátek, jak jsem kdysi četla, a chtěla jsem něco rychle a zásadně udělat a změnit, ale nevěděla jsem co, jakoby všechny možnosti byly ještě horší než to, co existovalo. A vše začínalo být pořád víc a víc stejné, napadlo mne mít děti, ale neviděla jsem nikoho, kdo by mohl být otcem, a navíc mi řekli, že to nejde. Jednu dobu jsem po tom pátrala a zjistila, že všechny mé staré učitelky na tom byly stejně.
A tak jsem si užívala ještě chvíli a všechno bylo pořád víc a víc stejné, mé cesty a mé paláce a mí milenci, všechno jsem už někde viděla i sebe jsem už viděla v zrcadle tolikrát, až jsem se na sebe nechtěla dívat, a tak mi ani moc nevadilo, že se mi můj zrak nadobro ztratil.Tehdy jsem také pochopila řád, tedy to, že na vaše sochy už nemusejí dávat závoje, když chtějí zabíjet na ulicích, že tenhle řád vše zvládne snadněji a s lehkostí lupnutí v zátylku, že tenhle řád může existovat jen tam, kde vás už nic nepřekvapí, kde se používají stále stejné triky, kde se slepci jako já mohou chovat po paměti.
Tehdy mne také naposledy navštívila představa té druhé, o níž jsem již nyní byla přesvědčena, že nemůže existovat. Výplod mé dětské mysli dostal najednou nový úkol. Představovala jsem si, jak ji, která byla jistě pečlivější a učenlivější a vůbec oplývající všemi ctnostičkami, o níž mé učitelky tolik básnily, jak ji jednoho dne beze slova vysvětlení ze školy odvedou. Má udivené oči, nechápe a zlobí se, když jí říkají: „Bude to pro tebe lepší, jednou nám za to budeš vděčná.“ A ona, která jen slýchala a zlatých talárech a službách lidu a státu a nikdy ne o iniciačních obřadech, ona se pak ptá sama sebe, kde byla chyba? proč jsem zabloudila? A s ještě větší urputností a pečlivostí než kdy dříve se pustí do díla a na jiných školách spolu s ostatními studuje reivindikace a jabka spadlá ze stromů, jakoby to bylo to, co ji chybí k dokonalosti, jakoby o to šlo. Zatímco já studuji architekturu paláců postavených k mojí větší slávě, ona si oblékne svůj nový talár a je přísná a zvládá všechny gryfy a začíná se proplétat hierarchiemi výš a výš. A věří na háďata zakousnutá do sebe a na školní moudrosti, na pracovitost a preciznost. A jen já vím, že tohle všechno je marné, že všechno to úsilí nevede nikam, jen já, co ještě cítím svou vlastní krev, jak mi teče po stehnech, a své vlastní oči, které kdysi viděly. A vím, že i kdyby tohle zažila, nebyla by jako já, protože ona by si to nějak vysvětlila, ona by tomu nějak uvěřila, ona by si říkala, že žádná krev nebyla a že ji řídí vlastní zrak a ne její paměť. Proto nemohla ve škole zůstat, proto jsem v ní zůstala já. Proto ona bude toužit být jako já a já k ní nebudu cítit ani soucit. Protože ona by věřila, že váhy jsou vyrovnány a že meči stínáme hlavy těm, co si to zaslouží, a o to důraznější by byla a o to víc by trvala na tom, ať řád zvítězí. Napadlo mne, že by stejně dobře jako ošetřovatelka vstřikovala lék do žil nemocných nebo injekce fenolu do srdce, jak to prováděli v jednom táboře. V jejích očích se přece obě činnosti nemohou nijak lišit.
A tak to došlo až sem, až dodnes. Dnes večer se odehraje další obřad, jehož hlavní hrdinkou budu zase já. Půjdu v čele průvodu svého lidu v talárech palácem se zavázanýma očima a s váhami a můj šat nebude mít žádnou barvu, protože bude zářit všemi barvami. Půjdu po paměti jako v jakémkoli jiném paláci na světě v čele jakéhokoli jiného průvodu v jakékoli jiné době. Po mé pravé ruce v koutě se bude choulit stará žena, která bude slepá i bez šátku přes oči a bude mít vztek, protože jí už meč dávno sebrali, a bude chtít řvát vztekem, ale nebude mít hlas, a bude chtít plakat vztekem, ale nebude umět plakat. Přejdu kolem ní, ani si jí nevšimnu a vystoupám po schodech na místo, kde za několik desítek let budou jiní radové a sekretáři, potomci těch dnešních, strkat své údy do pochvy mladé dívky se zavázanýma očima. Tam zůstanu stát, otočím se k zástupu černě oděných mužů v talárech a napudrovaný strážce pečeti spolu s prezidentem kasačního dvora a generálním sekretářem státní rady mi předají meč se slovy „Královna nikdy neumírá.“ Když pak přede mnou pokleknou, setnu jim hlavy. Pak bude následovat potlesk a několikadenní oslavy. Já budu sedět v čele stolu a na všechny se usmívat, hlavně na nově jmenovaného strážce pečeti a nově jmenovaného prezidenta kasačního dvora a nově jmenovaného generálního sekretáře státní rady. Ve tvářích na hostině budu hledat ji, tu druhou a najdu mnoho těch, které by jí mohly být, až mne ta mnohost usvědčí z mé vlastní bláhovosti. Budu připíjet vínem na svou vlastní a nehynoucí slávu a budu třímat v ruce meč. Budou mne bolet záda, budu se šklebit jako debil a zapomenu na to, že jsem někdy skrze svůj šátek viděla.
A nikdo mi už neřekne jinak než Justice.
_-_The_Remorse_of_Orestes_(1862).jpg)
